Odmyslíme-li si moderní uniformy, pistole a taky mobily s notebookem (posledně jmenované strašily na scéně naprosto zbytečně), byl to tak tradiční Othello, jak si ho jen lze v dnešní době představit. Neseškrtaný, s důrazem na všechny možné rétorické souboje, poetické pasáže, slovní přemety a kudrlinky, kterými hýří už samotný Hilského překlad. Jago co možná civilní, Desdemona trochu legrační naivka (jen jsem si nebyl vždy úplně jistý, do jaké míry záměrně). Decentně nabarvený Othello učebnicově předváděl nejprve klid a něhu, posléze na střídačku tlumenou vášeň a netlumenou vášeň. Po režijní stránce z větší části jednoduché a vcelku účelné aranžování, tu a tam proložené výstupem, ve kterém si Michal Lang zřejmě chtěl aspoň trochu zarežírovat. Což zdaleka ne vždy bylo věci ku prospěchu.
▼
pondělí 27. října 2014
sobota 25. října 2014
Mikulka: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)
Před závorkou: bylo velmi příjemné představení, nefalšovaně zábavné, výtvarně působivé a herecky solidní. Nelze se však vyhnout určitým pochybnostem, především s ohledem na to, jaké to vlastně celé mělo jádro. Série absurdních výstupů, podivných dialogů, groteska, a pod tím vším stále přítomný motiv smrti. Mikulášek s Viceníkovou a Cpinem tohle umí jako málokdo - ale asi jsem nebyl sám, komu chybělo, že se to vlastně celé nikam nedobralo (a nejspíš ani dobrat nechtělo), že zůstalo jen u groteskně absurdních výstupů.
pátek 24. října 2014
Škorpil: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)
Požitkáři jsou další apartní inscenace z dílny Mikulášek-Cpin-Viceníková.
Což přitom není míněno jednoznačně pejorativně. Ona apartnost je totiž stylová.
středa 22. října 2014
Varyš: Slovenka na kvadrát (Siposová / Repar)
Slovenka se slovinsky řekne... Slovenka. Takže když se Slovenka přestěhuje do Slovinska, je z ní "Slovenka na kvadrát". O performerce Lucii Siposové to platí samo o sobě, je ztělesněním všech stereotypů, které si s pojmem Slovenka obvykle spojujeme - krásná, atraktivní, vyzývavá, výrazná, afektovaná.
úterý 21. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 3.
Nebudeme-li počítat smog, patřilo k těm méně povedeným stránkám pekingského setkání samotné divadlo (dlužno ovšem připomenout, že se nejednalo o žádný ucelený program, organizátoři se nás prostě snažili po večerech nějak zabavit). O pohybovém přestavení už byla řeč, kromě toho byla k vidění dost nejistá ukázka tradiční opery v podání studentů prvního ročníku akademie a pak dva „velké“ pokusy o divadlo v evropském stylu. Koprodukční komická opera Don Pasquale v pekingském „národním divadle“ a Višňový sad, který nastudovali učitelé divadelní akademie pod vedením ruského režiséra, jehož jméno jsem si hanebně nezapamatoval, a teď se mi ho ani zaboha nedaří vygúglovat. (Ale školní inscenace vyučujících je hezká myšlenka, třeba se na DAMU nechají inspirovat. Režírovat by mohl třeba Sergej Fedotov.)
pondělí 20. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 2.
Potřeba udělovat ceny je silná, a tak svou cenu uděluje i mezinárodní organizace divadelních kritiků, samozřejmě až poté, co se celé stohlavé shromáždí vyfotí na společný obrázek pod vlajícími vlajkami. Na pekingské akademii na to mají speciální schůdky, fotografie se rámuje a věší vedle desítek podobných na stěny chodeb hlavní budovy. Dotyčnou kritickou cenu ne zcela jasného vymezení dostal Eugenio Barba, jenž ovšem zůstal doma v Dánsku. Vcelku pochopitelně, nutno dodat. Na jeho adresu bylo tudíž v Pekingu řečeno několik hezkých slov a cenu samotnou si po chaotickém ceremoniálu kdosi vzal s tím, že jí Barbovi předá, až se kdesi potkají. Jedná se o masivní vycházkovou hůl s velkou a těžkou hlavicí; doufám, že s ní oceněný nebude mlátit po hlavě autory nevlídných kritik.
neděle 19. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 1.
Nikdy bych neřekl, že se dá v Pekingu, což je město panelákovité a monumentální, smradlavé a zaprášené a veskrze nehostinné, najít tak příjemné divadélko. Jmenuje se Penghao, je v bezejmenné boční uličce kousíček od centra (což ve zdejších poměrech znamená asi tak tři čtvrtě hodinky jízdy autobusem od Zakázaného města) a jeden by tam určitě sám nezabloudil, kdyby nebyl spolu s dalšími asi sedmdesáti kritiky odveden místními. Prý tu teď ale taková podobná divadélka rostou jako houby po dešti, navzdory tomu, že na to od nikoho nedostanou ani yuan, dodávají místní. Důkazem budiž trendařsky vyhlížející 77 Theatre, k jehož budově, vyrobené z velké kostky apartně zrezavělých železných plátů, jsem v protikladu k výše řečenému zabloudil zcela sám při dopolední obhlídce okolí hotelu.
sobota 11. října 2014
Škorpil: Druhé město (Vosto5, VerTedance, KALD a 4+4 dny v pohybu)
Druhé město (pod kterým je podepsáno Vosto5 spolu s VerTedance a KALD a které mělo premiéru v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu) je nejzábavnější dokud je nejméně inscenované, přehledné a srozumitelné. Tedy v té části kdy improvizovanými mikroakcemi kontaktně vstupuje do živého prostoru horní části dolní poloviny Václavského náměstí. Dokud je potřeba hledat, čí hlas to vlastně ve sluchátkách slyšíte a vyhlížet z okna Paláce U Stýblů kde se dotyčný nachází a co dělá. A občas třeba ani nevidět, nestihnout, nebo být zrovna zaujatý někým jiným. Klidně i civilem, který s představením nemá nic společného.
pátek 10. října 2014
Švejda: Cizinec (Divadlo Na zábradlí)
Nepředstírat – stěžejní téma Camusova Cizince zpřítomňuje Jan Mikulášek zejména užitím videokamery, kterou zabírá nejen dění na jevišti a v hledišti, ale i v zákulisí. Divadlo, jeho „dělání“ se divákům „přiznává“, tvůrci jsou k obecenstvu „upřímní“ – tak jako Camusův (anti)hrdina k druhým lidem.
Problém nastává se zachycením jiné Meursaultovy charakteristické vlastnosti: jisté emocionální vyprahlosti a životní netečnosti. Inscenace – adekvátně - plyne pomalu, jakoby nevzrušivě, jen občas (tak jak probublává hněv společnosti vůči postavě) přicházejí akčnější chvíle; režisér volí svoji obvyklou metodu: herce nechává věcně říkat vybrané pasáže předlohy a k nim rozvíjí paralelní jevištní akci (zhusta postavenou na ilustraci řečeného) – bohužel ale jen velmi málo přichází s něčím, co by s pronášeným silněji zajiskřilo, významově jej povzneslo – nevzrušivým a „prázdným“ tak není jenom Meursaultův život, ale do značné míry i sama inscenace.
Recenze vyšla 30. 10 v Lidových novinách.
Problém nastává se zachycením jiné Meursaultovy charakteristické vlastnosti: jisté emocionální vyprahlosti a životní netečnosti. Inscenace – adekvátně - plyne pomalu, jakoby nevzrušivě, jen občas (tak jak probublává hněv společnosti vůči postavě) přicházejí akčnější chvíle; režisér volí svoji obvyklou metodu: herce nechává věcně říkat vybrané pasáže předlohy a k nim rozvíjí paralelní jevištní akci (zhusta postavenou na ilustraci řečeného) – bohužel ale jen velmi málo přichází s něčím, co by s pronášeným silněji zajiskřilo, významově jej povzneslo – nevzrušivým a „prázdným“ tak není jenom Meursaultův život, ale do značné míry i sama inscenace.
Recenze vyšla 30. 10 v Lidových novinách.
pondělí 6. října 2014
Mikulka: Pustina (Studio Hrdinů)
Nejsem tak docela fanouškem undergroundového modelu „kazatelská recitace do hudby“, ale rozumím tomu, že to mělo ve své době trochu jiné pozadí a úplně jinou specifickou váhu, než dnes. Rozumím i tomu, že se ve Studiu Hrdinů rozhodli vzdát poctu Pavlu Zajíčkovi, jedné z klíčových osobností českého undergroundu. Jenže...