Mikulka: Čtyři tři dva jedna (Boca Loca Lab - Alfred ve dvoře)

Radosti nesmyslu a prokletí sdělení

Adámkovo Čtyři tři dva jedna je skvělá ukázka toho, jak silné a zároveň divácky přístupné může být abstraktní minimalistické divadlo. Výrazně rytmicky strukturované, napůl zpívané a napůl mluvené nonsensové texty, nenápadné, leč nápadité svícení, neméně nenápadné prvky ironie, při které čtveřice účinkujících s nadhledem shazuje to, co právě provádí. Je tak příjemné a tak samozřejmé jít s rytmem představení a bavit se všemi drobnými vybočeními, změnami a variacemi, stejně jako rafinovaným a technicky výborně zvládnutým nesmyslem v roli hybného principu.

Stejně tak je ale tuhle inscenaci možné vzít jako varování před tím, jak moc je takový princip křehký. Jedna pasáž je postavená trochu jinak – a najednou to všechno začne drhnout. Paradoxně, vždyť Manželské minutky by asi měly být scénou divácky jednoznačně nejvstřícnější a podle tradičních měřítek nejvtipnější: Vendula Holičková a Pavol Smolárik v ní při použití prakticky stejných výrazových prostředků jako v předcházejících nonsensových výstupech groteskně předvádějí nevraživé manželské stereotypy, neschopnost komunikace a rutinní spory. A v tom je ta potíž, obsah (který nepříliš objevně vychází z toho, co se v souvislosti s tématem dysfunkčního manželství obvykle říkává a píše) nevyhnutelně odsune dosud převládající formální hrátky na druhé místo a celé to začne působit trochu banálně a těžkopádně. Vzpomněl jsem si přitom na asi nejslavnější Adámkovu inscenaci Tiká tiká politika. I v ní se totiž formálně vybroušenou formou sdělovaly - s odpuštěním – banality, které se obecně sluší si o politice a hlavně politicích myslet. 

Je to potíž. Ve vzduchu se stále drží romantická představa, že umělci musí být osoby nadané mimořádnou citlivostí či intuicí, která jim umožňuje sdělit o manželství nebo o politice a vůbec o světě cosi hlubšího a pravdivějšího, než co svedou vyslovit odborníci, publicisté nebo dokonce (třikrát fuj) samotní politici. Jenže i v případě umělců platí „jak kdo, jak kdy, jak o čem“. A řekl bych, že prostřednictvím příběhu nebo metafory to většinou jde podstatně lépe, než když se v podstatě hotové sdělení balí do sebeatraktivnější formy. 

Ale to už jsme se dostali trochu daleko. Vždyť Čtyři tři dva jedna je s výjimkou několikaminutové manželské scény čirá, jakýmkoli sdělením nezkalená a nezatížená třičtvrtěhodinová nonsensová radost.

 více informací o inscenaci zde