Mikulka: Doktor Živago (Divadlo Na zábradlí)

Hodně zjednodušeně řečeno: tenhle Živago je více než co jiného setkání klasiky s metodou. Mám na mysli metodu ověřenou celou řadou inscenací Jana Mikuláška (a Dory Viceníkové), v nichž se celek skládá z téměř samostatných scén, napůl groteskních a napůl vážných. Nebo ještě spíš ze dvou třetin groteskních a z jedné vážných.

Vlastně se neumím rozhodnout, jak moc to tentokrát vychází. Román se rozpadne na sled výjevů, vytvářených asociativním rozehráváním jednotlivých situací (což je postup na Zábradlí již bezpečně zabydlený), a zalidněných postavami, které vyhlížejí ze dvou třetin směšně a z jedné politováníhodně. Historický kontext mizí téměř úplně (navzdory tomu, že program podtrhuje, jak moc je důležitý). Co tedy vlastně z velkolepě rozmáchlého, zmateně bezvýchodného a taky poněkud melodramatického příběhu ruského doktora a řady jeho blízkých zůstalo? Příběh určitě ne, osud „lidí starého světa“ v revolučním zmatku taky moc ne, melodramatičnost je nemilosrdně zparodovaná - zbývá zmatek, zábavnost a dojemnost. A postavy, které s ohledem na všechnu tu parodii a grotesku nelze dost dobře brát vážně.

Chápu, je to záměr, představení lze konec konců sledovat jako cílevědomé ohledávání hranice zábavnosti, vážnosti, parodie a banality. Nenudil jsem se, ale že by mě Mikuláškův Doktor Živago hluboce oslovil, to tedy rozhodně říci nemohu.

Více informací o inscenaci zde

Recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2015 (k přečtení zde)

Foto KIVA