Hodně zjednodušeně řečeno: tenhle Živago je více než co jiného setkání klasiky s metodou. Mám na mysli metodu ověřenou celou řadou inscenací Jana Mikuláška (a Dory Viceníkové), v nichž se celek skládá z téměř samostatných scén, napůl groteskních a napůl vážných. Nebo ještě spíš ze dvou třetin groteskních a z jedné vážných.
Vlastně se neumím rozhodnout, jak moc to tentokrát vychází. Román se rozpadne na sled výjevů, vytvářených asociativním rozehráváním jednotlivých situací (což je postup na Zábradlí již bezpečně zabydlený), a zalidněných postavami, které vyhlížejí ze dvou třetin směšně a z jedné politováníhodně. Historický kontext mizí téměř úplně (navzdory tomu, že program podtrhuje, jak moc je důležitý). Co tedy vlastně z velkolepě rozmáchlého, zmateně bezvýchodného a taky poněkud melodramatického příběhu ruského doktora a řady jeho blízkých zůstalo? Příběh určitě ne, osud „lidí starého světa“ v revolučním zmatku taky moc ne, melodramatičnost je nemilosrdně zparodovaná - zbývá zmatek, zábavnost a dojemnost. A postavy, které s ohledem na všechnu tu parodii a grotesku nelze dost dobře brát vážně.
Chápu, je to záměr, představení lze konec konců sledovat jako cílevědomé ohledávání hranice zábavnosti, vážnosti, parodie a banality. Nenudil jsem se, ale že by mě Mikuláškův Doktor Živago hluboce oslovil, to tedy rozhodně říci nemohu.
Chápu, je to záměr, představení lze konec konců sledovat jako cílevědomé ohledávání hranice zábavnosti, vážnosti, parodie a banality. Nenudil jsem se, ale že by mě Mikuláškův Doktor Živago hluboce oslovil, to tedy rozhodně říci nemohu.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2015 (k přečtení zde)
Foto KIVA
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme