Mikulka: Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat (Kartel)

„Všichni tančí ruty šuty, to je to, co mám rád“

Když jsem tu před Vánoci psal o povedené Kačenově inscenaci U-Dick, pokoušel jsem se horko těžko dobrat k tomu, o čem že vlastně pojednávala. Dodatečně jsem si přečetl knihu, ze které inscenátoři vycházeli, a nestačil jsem se divit: bylo to téměř montypythonovsky „o něčem úplně jiném“. Nepodařilo se mi správně dešifrovat dokonce ani to, jak se jmenoval hlavní hrdina. Moc provinile se ale necítím, odvozovat z Kačenových inscenací konzistentní příběh (nebo usuzovat, o čem pojednává předloha) je boj takřka marný. Jedním dechem si totiž troufám tvrdit, že o to zas tak úplně nejde. Podstatnější je divácké dobrodružství, zážitek z vykloubeného, absurdního a navzdory spoustě odkazů vždy jaksi do sebe zavinutého světa, řídícího se pravidly, která jsou bez předběžné přípravy takřka nerozpoznatelná. Groteska se ve spoustě odboček prolíná s cynismem a infantilními legráckami, zároveň ale nechybí obtížně definovatelný temný podtón, který nepřestává připomínat, že to zas tak úplně nezávazná legrace není.



V inscenaci Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat tohle všechno platí ještě víc než v U-Dick (jako inspirace je uveden Cormack McCarthy, konkrétně to asi bude román Hranice, v zájmu zachování divadelního dobrodružství jsem se nesnažil pátrat dále). Celé se to tváří jako poněkud nablblá legrace, hodně se hraje country, nechybí širáky a dokonce ani písně od bratří Nedvědů, herci vesměs silně podehrávají a také setrvale ironizují a komentují vše, co právě provádějí. Nesmyslně působící bratrské putování s vlčicí do Mexika propletené setkáváním s medvědem může odmeandrovat až k Prodané nevěstě, zazní však třeba i Kleistova úvaha o loutkovém divadle (s dodatkem "Nepřipadá vám, že je to všechno jen loutkové divadlo?") , té ovšem tvoří velmi důstojné pozadí urputná soulož dvojice dalších postav. Na zadní stěně k tomu všemu běží záběry z westernů a posléze i svépomocně natočený film, ve kterém divadelní herci představují mimo jiné cirkusového koně, obrovskou kost a kaktus - stejně jako na jevišti. A dokážou z toho velmi nečekaně vykřesat finále, při kterém po hodině nevázaně absurdní zábavy docela zatrne. Aniž by bylo úplně srozumitelné, proč vlastně - vždyť si jen civilně svléknou kostýmy a odjedou v otlučené Škodovce kamsi pryč.

Začínám si už pomalu připadat jako dobrovolný píárista, ale čert to vem, zopakuji to znova: proměnlivá parta kolem Jana Kačeny provozuje - bohužel poněkud vskrytu - divadlo, které patří k tomu nejsvébytnějšímu a nejdráždivějšímu, co lze v českých krajích vidět. Pokud netrváte na tom, že je potřeba všemu rozumět, snašíte dryáčnický cynismus a nevadí vám občasné kiksy téměř amatérského ražení, nenechte si je ujít.

Článek o inscenacích Jana Kačeny vyjde v SADu
Více informací o inscenaci zde