Mikulka: Miluji tě jak po smrti (Jan Nebeský, NoD ROXY)

Mnoho otázek, málo odpovědí

Nová "all-stars" inscenace Jana Nebeského, a taky Lucie Trmíkové (autorky scénáře), Emila Viklického a Martina Dohnala (autorů hudby), Petry Vlachynské (kostýmní výtvarnice) a samozřejmě i Karla Dobrého vyvolává především řadu otázek. Často docela nepříjemných. Odpovědi se hledají jen obtížně.

Jaký smysl má ta marnotratnost se dvěma renomovanými hudebníky? Viklický s Dohnalem se v autorství písní i v živém doprovodu střídají, nekonkurují si, zahrají společně Bacha, ale spíš to vypadá, že si oba dělají to své - opodstatnění tohoto zdvojení moc patrné není. Ale to je konec konců to nejmenší. Mnohem zásadnější je otázka, proč vlastně Nebeský vytváří hudební inscenaci (zpívá se dobrou polovinu doby), když ani jeden z dvojice účinkujících není školený nebo alespoň „od přírody“ zpěvák. Především Lucie Trmíková své party slyšitelně nezvládá, intonuje - v lepším případě - se školáckou toporností, a když se snaží přidat na výrazu, je z toho nepříjemná manýra. Karel Dobrý sice s obtížnými písněmi rovněž zápolí zuby nehty, na rozdíl od kolegyně však leccos zachrání osobním šarmem. Otázku by ale bylo možné postavit i jinak: proč oba skladatelé vedou herce do obtížných a málo zpěvných partů, v nichž se jako nezpěváci nemohou cítit jistě?

Ta největší nejasnost je však jinde. Proč si vlastně Nebeský s Trmíkovou vybrali drásavou (často velmi osobní) poezii Gottfrieda Benna a Else Lasker-Schülerové, když inscenace pozornost diváků od samotných textů všemožně odvádí? Jistě, Dobrý je jako zelená mořská panna k sežrání zábavný, jenže Trmíková může v tu chvíli recitovat, co chce, a stejně jí nikdo neposlouchá. A takových momentů byla v představení spousta, jen na rozdíl od mořské panny nevzbudily tolik veselí. Záměrně křiklavé kostýmy patrně odkazují k expresionistické estetice obou básníků, nic proti tomu, ale s tím, o čem se v představení hovoří a zpívá, se poněkud míjely. Dovedu si představit inscenaci, ve které by dávalo smysl navléknout postavu básníka, který sympatizoval s nacismem, do žluté kombinézy s velkým hákovým křížem na hrudi, ale tady to působí spíš humpolácky než ironicky či hravě. (Mimochodem, proč se několikrát objeví a zase mizí různé sadomasochistické pomůcky? Je to jen efektní nahodilost nebo mi něco uniklo?)

Výsledek je v každém případě neradostný: nesoudržný sled divadelně málo invenčních, nejspíš dost ledabyle nahozených scének, barvitých oblečků, průměrné recitace a dobře zahrané, leč o moc hůř zazpívané hudby. Tak trochu zahrávání si s dobrou pověstí.

Více informací o inscenaci zde
foto je z Facebooku