Nedělní výprava na Letnou přinesla dva dost odlišné zážitky. Odpolední absurdně pohádková inscenace Forever hapily… belgického Collectif Malunés byla skvělá, jedno z nejlepších novocirkusových představení, jaké jsem za poslední léta viděl - a to jak po artistické, tak po divadelní stránce. Je veliká radost, když se to takhle obojí sejde. A večer snaživý, leč hodně nijaký česko-rwandský projekt Hit, tell the difference od La Putyky. O Malunés jsem napsal podrobněji na aktualne.cz, takže se zde bohužel rozepíši jen o té slabší půlce.
O inscenacích typu Hit, tell the difference se píše nedobře. Tedy alespoň pokud z nich nejste bezvýhradně nadšeni. Mají totiž silný nedivadelní rozměr, který je dost obtížné (a vlastně i sporné) oddělovat od produkce samotné. Nejspíš to dávno víte: Rosťa Novák a spol. objevili ve Rwandě skupinu mladíků, která ve značně komplikovaných podmínkách provozovala akrobacii, přivezli je do Prahy a secvičili s nimi festivalovou inscenaci dle svého vlastního gusta. Akce je to nepochybně záslužná a logisticky obdivuhodná, o tom není sporu. Bohužel stejně tak není sporu o tom, že to samo o sobě nemůže být zárukou umělecky přesvědčivého výsledku. (Pro jistotu rovnou varuji: jste-li příznivci dojemných háelpéček, jak se tomu říkává mezi námi cyniky, raději už ani dál nečtěte a běžte se na Hit podívat, budete spokojeni.)
Hit vcelku očekávatelně nezůstává u "obyčejné" akrobacie, ale chce se obecně vyjádřit ke vztahu ras. To se dá za daných okolností pochopit, horší je, že se přitom nedostane dál než k poněkud banální symbolice. Hraje se na jevišti rozčleněném průhledným plexisklem na dvě půlky (černou a bílou, jak je pro jistotu hned v úvodu objasněno), v jedné je na zemi tráva, ve druhé lesklý baletizol. Účinkující se občas zahalí do barevných overalů (včetně hlav), to aby se prakticky doložilo, že na barvě kůže nezáleží a vlastně se pak ani nedá poznat, kdo je kdo. Na černé půlce je dle očekávání přirozeněji a radostněji, bílá je poněkud chladná. Atd. Bílí a černí artisté si sice občas nerozumí, ale nakonec k sobě – jaké překvapení - najdou cestu.
Když režie nechá rwandské účinkující předvést jejich běžná čísla, je to docela fajn. Úplně profesionální parametry ta produkce sice nemá, ale bylo by absurdní něco takového vyžadovat, tím spíš, že je sympaticky nabitá nakažlivou energií. Jenže to se stane za celý večer asi třikrát. V „bílé“ půlce zase jako obvykle potěšilo sólo na trampolíně, dokonce i to závěrečné salto s rwandským chlapcem v náručí dávalo vzdor jistému citovému vyděračství smysl. Jenže tyhle hezké (protože „normální“ a moc nezrežírované) pasáže beznadějně převálcuje hromada mlžnatě hlubokomyslného mudrování, podporovaného přepjatě emocionální hudbou (jak už to tak v Novákových inscenacích bývá téměř pravidlem). Přiznávám: šel jsem na česko-rwandskou Putyku se silnými obavami, že dojde na křiklavý kýč. V tomto ohledu to naštěstí nebylo tak zlé, ovšem to, jak režie narvala Rwanďany do svého dosti nezáživného konceptu, si žádný velký obdiv nezaslouží.
Ale abych skončil pozitivně: máte-li do 3. září volný večer a pár volných stovek k tomu, nenechte si ujít Collectif Malunés, podívaná je to mimořádná a navíc neobyčejně zábavná. Technicky jsou Belgičané o třídu lepší než obdivovaní vousáči z Cirque Alfonse (o nich více zde), nápady se z manéže jen valí a pokuřující, poloobnažená a značně ordinérní Karkulka je doslova k sežrání.
recenze představení Forever hapily… od Collectif Maluné vyšla na aktualne.cz (k přečtení zde) a v časopise Svět a divadlo 6/2017
více informací o festivalu zde
 |
| foto Sebastien Lapeyrere |
O inscenacích typu Hit, tell the difference se píše nedobře. Tedy alespoň pokud z nich nejste bezvýhradně nadšeni. Mají totiž silný nedivadelní rozměr, který je dost obtížné (a vlastně i sporné) oddělovat od produkce samotné. Nejspíš to dávno víte: Rosťa Novák a spol. objevili ve Rwandě skupinu mladíků, která ve značně komplikovaných podmínkách provozovala akrobacii, přivezli je do Prahy a secvičili s nimi festivalovou inscenaci dle svého vlastního gusta. Akce je to nepochybně záslužná a logisticky obdivuhodná, o tom není sporu. Bohužel stejně tak není sporu o tom, že to samo o sobě nemůže být zárukou umělecky přesvědčivého výsledku. (Pro jistotu rovnou varuji: jste-li příznivci dojemných háelpéček, jak se tomu říkává mezi námi cyniky, raději už ani dál nečtěte a běžte se na Hit podívat, budete spokojeni.)
Hit vcelku očekávatelně nezůstává u "obyčejné" akrobacie, ale chce se obecně vyjádřit ke vztahu ras. To se dá za daných okolností pochopit, horší je, že se přitom nedostane dál než k poněkud banální symbolice. Hraje se na jevišti rozčleněném průhledným plexisklem na dvě půlky (černou a bílou, jak je pro jistotu hned v úvodu objasněno), v jedné je na zemi tráva, ve druhé lesklý baletizol. Účinkující se občas zahalí do barevných overalů (včetně hlav), to aby se prakticky doložilo, že na barvě kůže nezáleží a vlastně se pak ani nedá poznat, kdo je kdo. Na černé půlce je dle očekávání přirozeněji a radostněji, bílá je poněkud chladná. Atd. Bílí a černí artisté si sice občas nerozumí, ale nakonec k sobě – jaké překvapení - najdou cestu.
 |
| foto Facebook (ze zkoušky) |
Když režie nechá rwandské účinkující předvést jejich běžná čísla, je to docela fajn. Úplně profesionální parametry ta produkce sice nemá, ale bylo by absurdní něco takového vyžadovat, tím spíš, že je sympaticky nabitá nakažlivou energií. Jenže to se stane za celý večer asi třikrát. V „bílé“ půlce zase jako obvykle potěšilo sólo na trampolíně, dokonce i to závěrečné salto s rwandským chlapcem v náručí dávalo vzdor jistému citovému vyděračství smysl. Jenže tyhle hezké (protože „normální“ a moc nezrežírované) pasáže beznadějně převálcuje hromada mlžnatě hlubokomyslného mudrování, podporovaného přepjatě emocionální hudbou (jak už to tak v Novákových inscenacích bývá téměř pravidlem). Přiznávám: šel jsem na česko-rwandskou Putyku se silnými obavami, že dojde na křiklavý kýč. V tomto ohledu to naštěstí nebylo tak zlé, ovšem to, jak režie narvala Rwanďany do svého dosti nezáživného konceptu, si žádný velký obdiv nezaslouží.
Ale abych skončil pozitivně: máte-li do 3. září volný večer a pár volných stovek k tomu, nenechte si ujít Collectif Malunés, podívaná je to mimořádná a navíc neobyčejně zábavná. Technicky jsou Belgičané o třídu lepší než obdivovaní vousáči z Cirque Alfonse (o nich více zde), nápady se z manéže jen valí a pokuřující, poloobnažená a značně ordinérní Karkulka je doslova k sežrání.
recenze představení Forever hapily… od Collectif Maluné vyšla na aktualne.cz (k přečtení zde) a v časopise Svět a divadlo 6/2017
více informací o festivalu zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme