Škorpil: Nová dráma 2018 I. (Kabaret normalizácia, Elity, HRANICE_92)

Když jsem si objednával vstupenku na inscenaci Matúše Bachynce Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu, měl jsem celkem představu, co mne asi tak čeká. Jak snadno jednoho ten Štědroň zmate. Nic podobného jeho „kabaretům“ se nakonec samozřejmě nekonalo. Inscenace mechanicky a chronologicky projde kariéru Marty Kubišové od jejích počátků po vystoupení na melantrišském balkóně v listopadu 1989 (tato událost zároveň inscenaci rámuje). Informačně nepřináší nic nového a zařazené písně (v – pravda – velmi dobrém podání představitelky titulní role Moniky Potokárové) slouží k těm nejprimitivnějším ilustracím zlomových okamžiků –Lampa vs. podvržené fotografie a konec Golden Kids s následující Magdalénou atp. 
Potokárové kolegové Silvia Holečková a Daniel Žulčák (také pěvecky velmi slušně vybavení) se navíc nebojí jít občas za hranici přijatelné karikatury. Zejména tehdy, představují-li reprezentanty komunistické moci. Jsou to v jejich podání obludné a směšné kreatury. Což je princip obvyklý a zároveň nebezpečný. Komunismus je tu zesměšňován skrze osoby, nikoli princip. Jde o tradiční vyviňování se – to ONI a doba, my jsme jen oběti. Nejděsivěji přitom v inscenaci působí dokumentární záběry z antichartovních shromáždění v Národním divadle i Divadle hudby. Slova o tom, že je potřeba zanechat malicherností, neštvat se jeden proti druhému a soustředit se na společné výdobytky a klid na práci pro obecné blaho jsou často slyšet i dnes.
O Havelkových Elitách zde již psal Martin Švejda a musím říct, že s jeho názorem souzním. Jen mne, jak už jsem byl takový rozdrážděný z „Marty“, trochu rozčilovala postava ruského poradce/generála Gruška, která nejprve doprovází harmonikovým motivem Je na západ… podpisy vázacích aktů a na úplný konec – a to mne právě zamrzelo – diriguje z předscény sbor etablovaných polistopadových elit. I ty, Havelko? My nic, to oni? Tentokrát tedy „Sověti“? Dokonce snad „poradci“? V zásadě jde ale opravdu jen o drobnou skvrnku ve velmi dobré – herecky, režijně i scenáristicky – inscenaci.
Generační výpověď je past. Když se o ni někdo na divadle pokusí, jako by měl automaticky (přinejmenším) půl hotovo. Kdy by se odvážil něco namítat, když nám Generace X/Y/Z hraje o svých myšlenkách, trápeních, ideálech a hledání místa ve světě. A když se to ještě okoření poněkud kryptickými odkazy k uprchlíkům a teroru jakožto kontrapunktu? No, kdo by měl tu odvahu? Třeba ten, kdo by od inscenaci HRANICE_92 autorky Alžbety Vrzguly a sdružení Uhol_92 čekal trochu toho divadla, alespoň jeden dva divadelní nápady. Třeba i nějakou tu metaforku, obraz, možná situaci…