Mikulka: Richard III. (Schaubühne Berlin, PDFNJ 2018)

Začátek dobrý…

Letošní PDFNJ by se dal s trochou nadsázky označit za festival skvělých začátků a o poznání méně skvělých konců. Hamburská Odysea mě postupně otrávila nekonečným řetězem povrchního vtipkování (i když to někteří kolegové oceňovali jako konceptuální záležitost), opatrné ohledávání obou protagonistů v první půlhodině však bylo výborné. Groteskně surreálná první půlka Nekončeného žertu byla okouzlující, když se ale po přestávce z nepřehledné spleti depresivních příběhů vyloupl jeden hlavní hrdina, představení citelně ztratilo půvab. Nejdéle vydržel úvodní švih berlínskému Richardovi III., bohužel však i v tomto případě působila poslední třetina trochu malátně. Přinejmenším ve srovnání s tím, jak skvělá podívaná to byla předtím.



Hvězdný režisér Thomas Ostermeier svěřil titulní roli Larsovi Eidingerovi, jenž oslnil již v jeho Hamletovi (předloni byl k vidění i v Praze, psali jsme o něm třeba tady a diskutovali tady). Na rozdíl od divokého zacházení s dánským princem však byl tentokrát Ostermeier ve vztahu ke klasické předloze mnohem uměřenější. Nepřehlednou řežbu o anglický trůn zjednodušil, jak to jen šlo – a důrazně přitom vyzdvihl dva aspekty (které však tahle hra nepochybně obsahuje). Za prvé, že to není boj „zlého“ Richarda s „hodnými“ konkurenty, ale nemilosrdná bitka, ve které mají krvavé ruce všichni. A za druhé, že Richard je bytostný histrión, který si své padoušství užívá a dokáže se velkolepými řečnickými tirádami vemluvit nejen hrdinům hry, ale dokonce i publiku.

První část představení nemá daleko ke skvěle zahrané přehlídce slavných rétorických scén, ať už je to svádění čerstvé vdovy nad (doslova) mrtvolou jejího zavražděného manžela, absurdní smiřovačka smrtelných nepřátel nebo barvité proklínání staré královny, která zběsile věští to nejhorší všem, kdo jsou na dosah. A mezitím se Richard obrací do publika (paradoxně přitom často mluví anglicky), cynicky vtipkuje, ironizuje své hloupější soupeře, a vzdor všem odporným skutkům nemá místy daleko k oblíbené figuře „sympatického rošťáka“. Aby to však publikum mělo v tomto ohledu trochu komplikovanější, neváhá režie pro kontrast přihodit opravdu drastickou, naturalisticky provedenou scénu vraždy Richardova bratra.

Takto vystavěný oblouk vyvrcholí zhruba ve dvou třetinách inscenace záměrně pokleslou šaškárnou, během které se Richard nechá „přemlouvat“, aby přijal anglickou korunu. Pak se ale charakter dění změní, novopečený král začne po pověstném schodišti osudu sestupovat dolů, ztrácí svůj dosavadní darebácký šmrnc – a ukazuje se, že režisér nedokázal tuto ztrátu plnohodnotně nahradit. Představení se tak, stále velmi solidně, ale zdaleka ne tak strhujícím způsobem jako předtím, dohraje až do hořkého konce. Ten je docela příznačně podtržen srozumitelnou, ale skoro zbytečně efektní tečkou: králova mrtvola je vytažena za jednu nohu vzhůru, a to na stejném závěsu, který drží mikrofon, skrze který Richard oslovoval své publikum.

Aby však nedošlo k mýlce: bez ohledu na částečné výhrady byl Ostermeierův (a Eidingerův) Richard III. jednoznačným vrcholem letošního ročníku PDFNJ.

Více informací zde 

Foto Arno Declair
O celém letošním ročníku PDFNJ budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava (v pondělí 3.12. ráno od osmi) a psát do Světa a divadla 1/2019