Ostermeierův Hamlet bezezbytku naplnil pověst, která mu předcházela: je to opravdu „velká“ inscenace. Zároveň je to Hamlet až nečekaně intimní, nepolitický, nestátní, soustředí se téměř výhradně na dánského prince a jeho problémy se sebou samým i se světem, který ho obklopuje. Jistě není náhodou, že proslulé „být či nebýt“ zazní hned v úplném začátku - a pak ještě dvakrát.
Uzurpátorský král Fortinbras logicky nemá v této koncepci místo, stejně výmluvně ale chybí i hrobníci: specializovaní klauni nejsou potřeba, jejich roli průběžně plní všichni zúčastnění v čele se Hamletem samotným. Ostermeier skvěle rozdá karty, úvodní scéna nesnesitelně trapného pohřbu starého krále (v dešti a blátě, s klaunsky nešikovným zřízencem) jasně určí pokleslou tóninu, ve které se pak odehrává vše ostatní. Tím spíš, že vyústí do neméně výmluvné scénografické metafory: mazlavou hlínou ledabyle zasypaný hrob zůstává v popředí a hraje se přímo na něm. Často doslova.
Kromě ústředního sebe-hledání a sebe-ztrácení dánského prince nabízí Hamlet opulentní podívanou, nejednou přecházející až do trapné grotesky a klauniády. Bonusem je parodie řady manýr moderního divadla „německého typu“. Tady lze nicméně - při všem respektu - vznést i jednu docela podstatnou výhradu: inscenace chvílemi působí až sebevzhlíživě, jako kdyby režisér neuměl se vším tím kouzlením přestat, jako kdyby mu záleželo víc na vrstvení dalších a dalších efektů či princova šíleneckého trojčení, než na tom, co má celý ten divoký příběh sdělit. I dobře vymyšlené a zahrané postupy se mohou časem okoukat a působit samoúčelně: počínaje záplavou krve a jiných tekutin, přes parodickou soubojovou scénu v závěru až po spoustu obligátních online projekcí (tady už jsem nebyl schopen rozlišit, kde končila ironie a nastoupilo vážně míněné efektní klišé). Ale aby zůstala zachována rovnováha: o tom, že německý festival předvedl v Praze další z podstatných titulů moderního německého divadla, není vzdor této výhradě nejmenších pohyb.
Kromě ústředního sebe-hledání a sebe-ztrácení dánského prince nabízí Hamlet opulentní podívanou, nejednou přecházející až do trapné grotesky a klauniády. Bonusem je parodie řady manýr moderního divadla „německého typu“. Tady lze nicméně - při všem respektu - vznést i jednu docela podstatnou výhradu: inscenace chvílemi působí až sebevzhlíživě, jako kdyby režisér neuměl se vším tím kouzlením přestat, jako kdyby mu záleželo víc na vrstvení dalších a dalších efektů či princova šíleneckého trojčení, než na tom, co má celý ten divoký příběh sdělit. I dobře vymyšlené a zahrané postupy se mohou časem okoukat a působit samoúčelně: počínaje záplavou krve a jiných tekutin, přes parodickou soubojovou scénu v závěru až po spoustu obligátních online projekcí (tady už jsem nebyl schopen rozlišit, kde končila ironie a nastoupilo vážně míněné efektní klišé). Ale aby zůstala zachována rovnováha: o tom, že německý festival předvedl v Praze další z podstatných titulů moderního německého divadla, není vzdor této výhradě nejmenších pohyb.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme