„Standardní inscenace standardního souboru.“ – těmito slovy kdysi profesor Lukeš uvedl v Plzni představení Closer v podání Royal National Theatre. Na Ostremeierově Hamletovi jsem na ně hodně vzpomínal. Není pochyb, že je to velmi dobře udělaná inscenace s výborným herectvím. Osobně je mi milé, že si trochu utahuje sama ze sebe a (doufám) i z tradičních znaků tzv. „německého divadla“, tedy bahna, krve, nahoty, igelitu a dotáček. Rozeznával jsem i tematizování „hraní divadla“ dané scénografií, narušováním čtvrté stěny i drobnými improvizacemi. Méně libé mi pravda byly pokusy o gagy, které -aniž bych chtěl vytahovat tradiční předsudek o německé schopnosti humoru – se mi zdály trochu křečovité a hodně „chtěné“ (zejména úvodní „číslo“ hrobníka s rakví Hamletova otce).
Časem jsem se však přistihoval při vkrádající se myšlence, zda je to všechno dost. Jistě ze mě mluví i „přežranost“ kritika, který už Hamletů viděl tolik, že asi podvědomě vždy očekává něco nového. Ať tak či onak, vkrádala se únava, pocit, že ke konci už se vše odvíjí trochu mechanicky a předvídatelně. Což nutně není zásadní výtka. Standardní inscenace si uchovávala svůj standard. Nic víc, nic míň.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme