Dubský: Grand Festival smíchu (středa 23.1 + čtvrtek 24.1.)

Po delší době se na pardubickém festivalu představila také inscenace ze sousedního Hradce Králové. Klicperovo divadlo přijelo s Drábkovou variací na Labichovu komedii s detektivními prvky s názvem Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala!. O inscenaci jsem už psal zde. Součástí pardubického festivalu je také doprovodný program, který se obvykle odehrává na Malé scéně ve dvoře. Středeční večer nabízel komedii skotského dramatika Daniela Craiga Jacksona Můj romantický příběh. V provedení Bezručů slavila v roce 2015 tato hra úspěch v soutěžní části festivalu, ostravská inscenace tehdy získala čtyři ceny včetně Komedie roku.

Nyní ji do Pardubic přivezlo příbramské Divadlo A. Dvořáka. Jacksonova hra o fenoménu singles je zručně napsaná, svižné dialogy střídají často velmi sarkastické vnitřní komentáře dvou hlavních postav. První dvě dějství ukazují vznik a peripetie jednoho vztahu pohledem obou jeho aktérů – nezadaných třicátníků Toma (Petr Florián) a Amy (Ivana Krmíčková). Právě na tyto rozdílné úhly pohledu klade režisér Filip Müller velký důraz. V ostravské inscenaci byla hodně patrná také deziluze z ošidnosti vzpomínek na první lásky, která se v příbramském podání nevyskytuje, jelikož tvůrci hru krátili a k setkání mezi ústřední dvojicí a jejich vysněnými protějšky nedojde.

Můj romantický příběh (foto Anna Fixová

V Příbrami se mnohem více soustředili na komický potenciál hry, jsou méně cyničtí, než byl režisér Špinar v bezručovské inscenaci. To je spíš konstatování než výtka, protože mladý herecký tým hýří energií, daří se jim v lehké nadsázce vystihnout jednotlivé charaktery. Inscenace pěkně odsýpá, změny prostředí řeší jen několik kusů nábytku na kolečkách.  Závěrečné zvážnění dodá na naléhavosti otázkám, které si Tom a Amy po celou dobu kladou: Má smysl hledat dokonalého partnera? Je lepší být sám a nezávislý, nebo mít po ruce někoho, kdo vás má rád, i když vás ten člověk občas neskutečně štve?

Uherskohradišťské Slovácké divadlo už na festivalu několikrát soutěžilo, ve čtvrtek se představilo s francouzskou komedií Falešné našeptávání. Pierre de Marivaux u nás nepatří zrovna k nejhranějším autorům, soutěžní představení naznačilo, proč tomu tak je. Falešné našeptávání je (podobně jako většina ostatních autorových her) konverzační komedií o probouzení lásky, obsahuje i řadu pobídek pro situační komiku.

Falešné našeptávání (foto Marek Malůšek)

Režisér Radovan Lipus stylizoval text z 18. století do podoby prvorepublikové filmové grotesky. K tomuto inspiračnímu zdroji míří i řada vtípků, jako je parodování nezaměnitelného hlasu Oldřicha Nového. Herci s groteskní nadsázkou vytvářejí postavy z filmů pro pamětníky – výborný je především Tomáš Šulaj v roli manipulátorského sluhy Duboise, ale i ostatní drží po celou dobu představení stylizovanou dikci a pohyb. Právě herecké výkony, originální pohybová složka a drobné přidané gagy jsou hlavním zdrojem humoru. Samotný text hry působí hodně zastaralým dojmem, je až neskutečně upovídaný. Herci ho na diváky chrlí kulometnou kadencí, takže je obtížné ho v celistvosti vnímat, ale režie naštěstí zrychlenými dialogy docílila toho, že jednoduchý děj pádí kupředu bez výraznějších hluchých míst.

Pod vším tím lamentováním o lásce se skrývá i stále aktuální téma manipulace a hry s lidskými emocemi. V rozverném duchu černobílé grotesky ale tohle téma příliš do popředí nevystupuje.

LUKÁŠ DUBSKÝ