Švejda: Přesně 42 zubů (Divadlo Kámen)

Petr Macháček deklaroval před premiérou nové inscenace Divadla Kámen Přesně 42 zubů, jejímž východiskem se stal (podobně jako u před dvěma lety vzniklé Přibližně dvaatřicet zubů) román Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, snahu divadla více se "otevřít světu", učinit jeho dosud až příliš výlučnou tvorbu přístupnější "obyčejnějším" divákům. Nešlo o mystifikaci. Přesně 42 zubů je v některých aspektech divácky skutečně přístupnější - aniž by se ovšem soubor vzdával určitých "základních komponentů" své tvorby. Je nicméně otázka, zdali právě ony nejsou tím, co "hranici (ne)přístupnosti" nadále fundamentálně nedrží - a zdali je šéf Divadla Kámen schopen (či ochoten) se jich vzdát,,,

Inscenace vypráví docela jednoduchý příběh, který má však (podobně jako u některých předchozích Macháčkových inscenací) výrazně magický (tajemný) a archetypální ráz. O setkání muže a ženy, při kterém muž tuto ženu vezme na své pracoviště, do automobilového závodu, a zasvětí ji do skutečnosti, že auto "vyráží do světa" až tehdy, když je "oživeno".
Co všechno toto "vdechnutí života" do neživého stroje znamená, co říká o vztahu mezi lidmi a stroji a mužem (muži) a ženou (ženami), nechává Macháček na divákovi. Podstatné je, že - jako autor scénáře a režisér - příběh podává, oproti předchozím inscenacím, velice přehledně a srozumitelně. Neodpustí si sice občas některé své tradiční repetitivní postupy či překrývající se promluvy, ale vždy se nakonec vrátí k prostému vyprávění. Ukazuje tím vlastně nakonec, jak nosné a důležité je umět vyprávět příběh; jak  pevnou páteř může dobře vyprávěný příběh inscenaci dát.
Otázkou je, zda-li Macháček ve snaze vyprávět dostatečně "srozumitelně" nejde až zbytečně daleko. Zdali není až příliš doslovný. Zdálo se mi totiž, že tajemství (a význam) příběhu, které by si měl divák sám přebrat, zde nakonec vlastně bylo příliš "malé" a - řekl bych - až banální.
Macháček se divákům - pokud jde o způsob vyprávění - snaží vyjít vstříc i jinak: některé, jakožto zcizující, promluvy postav směřuje přímo divákům a jedna celá pasáž (exkurze automobilového závodu) je pojata vyloženě interaktivně. Bez obou věcí bych se obešel. Jejich záměr je až příliš očividný a "vykalkulovaný"
Vic než kdy předtím režisér v inscenaci také dává prostor tradičnímu (činohernímu) hraní. Především v přímých rozmluvách muže a ženy, resp. mužů a žen (obě postavy jsou herecky ztrojené), jde de facto o obligátní vztahové dialogy, ve kterých je účinkujícím poskytnut velký prostor k "psychologickému" rozehrání figur. A toto "otevírání prostoru" tradičnějšímu herectví také představuje nejcitlivější bod celé inscenace. Režisér hercům sice poskytuje větší prostor, zároveň je ale viditelně - jako vždy - pevně vede, "narežírovává". Herci tak sice dostávají větší prostor, jejich výkony ale působí strojeně, ne-bezprostředně. Zároveň si nelze nevšimnout: byť jsou výkony herců režisérovu rukou pevně vytvarovány, je  - při uvedeném "otevření prostoru" - zřetelně vidět nevyrovnanost účinkujících. A v okamžiku, kdy by dal Macháček hercům "zcela" svobodu,, by se stal tento problém ještě markantnější..

Přesně 42 zubů stojí na cestě za "širším" publikem kdesi v půli. Aby mohl dojít k "cíli", musel by se - zdá se mi - Macháček vzdát svého pevného režijního vedení a zároveň najít takové (profesionální) herce, kteří by dokázali uvolněný prostor adekvátně využít. Potýká se s problém, kterému čelí (čelily) i jiné soubory, které se ze světa amatérského divadla vydaly do profesionálního. Z poslední doby například Depresivní děti, toužící po penězích. Na uvedené cestě "zbývá" udělat ještě několik kroků - jsou to ale kroky zásadního rázu.

Premiéra 23. 1. 2019. Více informací o inscenaci zde.