Mikulka: Jeskyně slov (Divadlo X10)

líbilo / nelíbilo

Jak psát o inscenaci, která si hned v úvodu dělá legraci ze snahy kritiků divadelní inscenace interpretovat a hledat „autorský záměr“? A která pak až do konce pokračuje ve stylu interpretovatelném opravdu docela obtížně? Zkusím to tedy, čistě pro potřeby rychlé sumarizace dojmů, velmi neinterpretační metodou „co se mi líbilo – co se mi nelíbilo“.



Líbil se mi delfín, zvláště když ho hrál Václav Marhold

Líbila se mi první napomínací scéna, ve které Hynek Chmelař napomínal kolegu, ať mluví a hraje „jak se má“ (rozuměj šmírácky). Další scény založené na tomto principu už se mi tolik nelíbily.

Líbilo se ironické využívání titulků („tohle ještě není konec představení“)

Moc se mi nelíbily dlouhé citace dialogů a monologů z Romea a Julie

Líbil se mi nápad inscenovat jeden z dialogů Romea a Julie jako telefonát. Nelíbilo se mi, že ta scéna trvala déle, než ten nápad unesl

Líbila se mi žádost o vypnutí mobilů, posílaná tichou poštou

Líbilo se mi, když delfín seděl mezi diváky, cpal se oříšky nebo čím, a ignoroval citově stále zabarvenější snahy Anity Krausové o výcvik nebo komunikaci

Nelíbilo se mi strkání hlav do akvária, doprovázené bubláním

Líbily se mi delfínovy úvahy o tom, jak se dá nebo nedá zahrát smrt, doplněné žertovnými praktickými ukázkami a ještě k tomu titulky jako třeba „každý bude muset jednou muset zahrát svou vlastní smrt“



Jako celek se mi to docela líbilo, i když – jak se tak na to zpětně dívám - asi přece jen o trochu méně, než by napovídal poměr líbilo/nelíbilo ve výše uvedeném seznamu

více informací zde
recenze vyšla v Divadelních novinách 14/2020 (k přečtení zde)
foto facebook Divadla X10