Švejda: gomora ekocida (Chemické divadlo - Invalidovna)

V inscenaci gomora ekocida Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla jako by se koncentrovala jedna z vyostřujících se otázek dneška: co vlastně s uměním v době stupňujícího se občanského aktivismu jeho tvůrců? Jak z toho vlastně může toto umění vyjít?

foto Michaela Škvrňáková

Bárta je, jak možno veřejně sledovat, zanícený občanský bojovník a gomora ekocida, volně vycházející z románu Roberta Saviana Gomora o praktikách neapolské mafie, v plném slova smyslu angažovaným divadlem. Předkládá se nám tu, bez nějakého detailnějšího líčení, obžaloba kapitalistického systému, ve kterém je jedinec jeho bezvýznamnou, mechanickou součástkou, politici populistickými tlučhuby, řešení problémů se přehrává na mladé, ekologické škody jeho fungování jsou hrozivé etc. etc. Názor je tu jasný, nic se nedává k zamyšlení, k zaujetí vlastního diváckého názoru. Vlastně stačí už jen málo - aby se všichni na začátku chytli Bártovy výzvy a začali s ním skandovat hesla - a z angažovaného divadla je divadlo agitační. Jen vyrazit do ulic.
Nelze si vposledku nepoložit otázku: jaký je vlastně smysl toho všeho? Oč vlastně taková inscenace usiluje? Někoho získat? Přesvědčit? Na to je přeci její sdělení příliš průhledné, ba plakátové.
Bárta ale naštěstí není hloupý a (ještě pořád) dobře ví, že divadlo má jaksi i svůj estetický rozměr a že tenhle angažovaný nálev je rozumné podat divadelně rafinovanějšími prostředky. Což mě koneckonců s gomorou ekocidou aspoň do jisté míry smiřuje.
Hraje se v jedné z dlouhých chodeb neopravené karlínské Invalidovny. Inscenace je vlastně sérií jednotlivých zastavení, obrazů v ní, při nichž dominantními scénickými objekty, jež slouží jako jakási jevišťátka, jsou záchodové TOI TOI. Hraje se na nich, v nich, slouží jako svatyně, krámky se zbožím, řečnická pódia apod. Bártovi (soudě i podle jeho předchozích prací) inscenační systém nespojitých obrazů vyhovuje. Snaží se o různost provedení, někde akcentuje vizuální (výtvarnou) složku, někde auditivní, někde divákovi nabídne de facto jen jediný vjem. Čím méně ilustrativnosti, tím pochopitelně lépe. Nejvíce působí obrazy s pozlátkovým svatostánkem, tanečně pulsující mládeží či řečníkem, obaleným coby ekologickým odpadem magnetofonovým páskem.
Celkový dojem z inscenace, jak asi zřejmé, je tedy více než schizofrenní.

P.S.: Inscenace by mi zajisté poskytla sugestivnější dojem, kdyby venku již od počátku panovala tma, diváků bylo o polovinu méně (a člověk tak měl lepší výhled na to, co se děje) a prostředí tak nějak celkově působilo ještě nehostinněji.

Premiéra 29. října 2019 v prostoru Invalidovny. Zhlédnuto 6. července 2020.