Mikulka: Burgán (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Rockeři na cestě do zapomnění

V programu se lze dočíst, že nová inscenace Handa Gote pojednává o tom, jak se příslušníci generace X dožadují práva na svět, „který byl podle jejich mínění v pořádku.“ Zní to bojovně, jenže samotné představení vypadalo mnohem spíš jako do sebe zavinutá pomalá retro groteska, ve které se po jevišti mátožně pohybuje trojice napůl senilních přestárlých rockerů (nebo snad rockových fanoušků) klasického střihu. Na takové typy lze jistě občas narazit, ovšem odečítat nějaké obecnější nebo hlubší významy z toho, co se reálně odehrálo během představení, se mi zdá hodně přehnané. Nic nového pod sluncem: proklamace v programu jsou jedna věc, inscenace věc docela jiná.

Pro jistotu: na „nesdělnosti“ Burgánu není nic špatného, Handa Gote tenhle typ obtížně interpretovatelných průhledů do divných světů nabídla již mnohokrát, a se skvělými výsledky. Tentokrát se ale žádná velká sláva nekonala. Především proto, že v porovnání s obvyklým standardem téhle skupiny úplně jednoduše chybělo dost nosných nápadů. Po hezkém úvodu, kdy se zpomalené, bizarně vyhlížející a díky obličejovým maskám podivně ztuhlé postavy „představily“, spadl ve dlouhé taneční scéně Veroniky Švábové příslovečný řemen a nahodit se ho už nepodařilo. Pár výborných míst se sice během hodinového představení našlo, refrén s lovením Tomáše Procházky bezmocně bloudícího v zákulisí se neokoukal, stejně jako šlapání v magnetofonových kazetách, ale ještě víc bylo pasáží, kde se trochu únavně vařilo z vody. (Úplně konkrétně se tedy na scéně vařila řepa, ale to je celkem jedno.)

 

Rockerskou atmosféru posilovaly tři černé elektrické kytary, které byly po celou dobu nápadně připraveny na kraji jeviště, a to i s nažhavenými aparáty. Nakonec však posloužily pouze jako pádla v závěrečné scéně, v níž trojice zoufalců odplouvá na nafukovacím člunu kamsi do zapomnění, tak trochu na způsob pokleslého Dead Mana. Hezké finále, na nápravu poněkud rozpačitého dojmu už ale bylo pozdě.

více zde
foto Martin Špelda

recenze vyjde v SADu 3/2022