Mikulka: Ženy, držte huby! (Spolek JEDL)

Spolek JEDL má s divadelními portréty bohaté zkušenosti. V nedávné „covidové“ inscenaci Zahradníček/Vše mé je tvé dokonce Lucie Trmíková s Janem Nebeským (a také s výtvarnicí Petrou Vlachynskou) zachytili osud v lecčems blízký tomu, co prožila Růžena Vacková, o níž pojednává jejich nejnovější opus Ženy, držte huby! Vzdor dryáčnickému titulu se však i tentokrát jedná o tvar značně artistní, vzdálený všem naturalismům.

Zmíněnou artistnost lze přitom poněkud paradoxně považovat za přednost i slabinu. Vše je vysoce stylizované, přepjaté, tak aby vynikl kontrast mezi zdánlivě křehkou, ale téměř neochvějně pevnou prostotou i vírou vězněné a šikanované hrdinky (když se v závěru ozve okřídlený Holanův verš „co je bez chvění, není pevné“, působí to tím pádem skoro nepřípadně). Její protihráč, nařvaný, směšný a ve své všemocnosti stále bezradnější dozorce vypadá jako komunistická parodie hráče amerického fotbalu, a je jen logické, že se nakonec promění v jakéhosi ubohého slaměného strašáka (možná to snad je i přímá narážka na anglický výraz „strawman“). Objeví se také zpívající astronaut (Nebeského záliba v kontratenorech trvá) a dobrou čtvrtinu představení vyplní cembalistka s violoncellistou, kteří zahrají několik Bachových skladeb.

Lucie Trmíková je po většinu doby oblečená do nevzhledných hnědých tepláků a na reálnou Růženu Vackovou odkazuje jednoduchým tmavým účesem. Také tady nechybí paradox, i když v tomto případě nejspíš nezamýšlený: velmi jí to takhle sluší. Předváděná utrpení působí i díky tomu jaksi úhledné, skoro elegantně. Bez ohledu na to, jestli Vacková popisuje děsivé poměry ve věznici, rozverně přednáší o antických tématech nebo se při nesmyslném přenášení cihel od jedné stěny ke druhé věnuje nejrůznějším úvahám.

Trmíkové scénář cituje reálné vzpomínky profesorky Růženy Vackové, dotáhne její příběh až k propuštění z vězení a pozdní stařecké bezmocnosti, cíleně se však vyhýbá předvádění prvoplánově dramatických momentů. V souhrnu se přitom vlastně jen potvrdí to, co o jedné z nejznámějších vězeňkyň komunistického režimu diváci nejspíš věděli nebo alespoň tušili už předem, a to v doprovodu řady obrazů spíše bizarních než drásavých, překvapivých nebo objevných. Přiznám se, že tak trochu nevím, co s tím vším počít. Úctyhodná inscenace o úctyhodné ženě, to jistě. Strhující zážitek nebo sugestivní podívaná, to nikoli.

Více informací zde
Foto Zuzana Lazarová