Voska: Spartakus. Láska v době moru (festival Nová Komedie, pátek 14.4.)

Bolesti mladých duší

Inscenace dramaturgyně Weroniky Murek a režiséra Jakuba Skrzywanka Spartakus. Láska v době moru, kterou uvádí štětínský Teatr Współczesny, trochu mate tělem. Dle anotace by se měla věnovat situaci LGBTQ+ teenagerů v současném Polsku, ovšem po většinu představení je v hlavní roli zdravotnický systém dětské psychiatrie u našich severních sousedů.

Scénografie Daniela Rycharského tomu odpovídá. Prakticky celé jeviště zabírá bludiště ze zrezivělých železných ohrádek, v jehož nesčetných zákrutách se nacházejí komůrky pacientů, pracovna lékaře, sesterna či koupelna. Mezi jednotlivými „místnostmi“ se dá přecházet skřípajícími a bouchajícími vrátky. Vše je opotřebované, letité, zašlé. Do takového prostředí přichází třináctiletý transgender chlapec Wiktor v podání bezmála sedmdesátileté Anny Januszewské (mimochodem, všechny dětské pacienty hrají postarší účinkující) a postupně se stává svědkem hrůzných situací v léčebně. Nachází otupělý, panovačný personál provádějící nesmyslná zastaralá cvičení, rodiče potýkající se s byrokratickou džunglí, mezi hospitalizovanými nakonec dojde i na znásilnění. Důležitým scénografickým prvkem je plachta za bludištěm, na níž se promítají citace ze statistik o dětské sebevražednosti i z očitých svědectví pacientů a jejich bližních.

Je to krajně nepříjemná podívaná. Děsivost jednotlivých scén zvýrazňuje fakt, že účinkující hrají (až podehrávají) zpravidla naprosto civilně a veškeré příšernosti se dějí zcela rutinně, aniž by se kdokoli – snad kromě vyděšených rodičů – snažil nějak tomu zabránit nebo na to alespoň poukázat. Díky takovému režijnímu přístupu je možné, aby i dnes nahota na jevišti šokovala: to když je Januszewské Wiktor nemocničním zřízencem donucen, aby se svlékl donaha, odložil i svůj binder coby symbol genderové svobody a umyl se v ošuntělé koupelně, očumován jiným pacientem. Wiktorovo ponížení je pak ještě vystupňováno, když o něm zaměstnanci a zaměstnankyně léčebny i přes matčiny intervence mluví výhradně v ženském rodě.

Místy téměř hororová inscenace, která během předělů kromě zmíněných autentických citátů využívá stroboskopického světla s dunivou zvukovou stopou, se v samotném závěru láme do překvapivého happyendu. Na památku Wiktora i mnohých dalších polských mladistvých, kteří dobrovolně ukončili svůj život, je zinscenován pompézní a patřičně duhově vyvedený svatební obřad, během něhož je oddán předem vybraný stejnopohlavní pár z publika.

Skrzywanek tak pouští alespoň trochu světla a barvy do neutěšeného prostředí plného předsudků a tmářství. Jak totiž vyplývá z promítaných údajů, situace queer lidí v Polsku se zatím nelepší, spíše naopak.

VOJTĚCH VOSKA

foto Piotr Nykowski

festivalový program ke stažení zde