Hankovcová: Sen noci svatojánské (Divadlo pod Palmovkou)

Čeho je moc…

Přiznám se, že Shakespearův Sen noci svatojánské moc nemusím, ale na Palmovku jsem se díky tomu vlastně docela těšila. Šla jsem tam s očekáváním, že mi nové jevištní zpracování ukáže netušené kvality textu a možnosti jeho současné intepretace – jak to Michal Lang dokázal u předloňské inscenace Zkrocení zlé ženy. Ničeho takového jsem se však bohužel nedočkala.

Přitom vše začínalo nadějně. Hned první obraz, kdy za vládcem Theseem přichází Egeus, aby si vymohl poslušnost své dcery Hermie, nabízel provokativní pohled i možné téma. Při setkání totiž oba muži dost nevybíravým způsobem „pacifikují“ ženy – nastávající manželku a dceru – v sevření za vlasy jimi smýkají po jevišti. Mají k tomu odlišné pohnutky, ale výsledné sdělení zůstává stejné. Žena by měla být podřízena muži, třeba i pomocí násilí, všem to tak vyhovuje a všem to přijde normální. Vždyť, když si násilím dobývá ženu vládce, proč by to neměla být norma i pro běžný lid? Rovnoprávnost, mocenské hry ve vztazích, lesk a bída patriarchátu, všechna tato témata první scéna otevírala. A jsou to témata na výsost aktuální. Jenže se dále objevovala v příliš nepravidelných a zastřených ozvucích na to, aby se za nosná témata inscenace opravdu považovat dala.

Po výrazově skromném úvodu se totiž rozehrává především  opulentní podívaná, efektní vizuálně i akusticky. Inscenace je z velké části postavena na práci s videomappingem, rozmanitými světelnými efekty, práci s modifikovanými hlasy i prokládání scén různými hudebními čísly. Díky projekcím třeba vzniká při scéně v říši víl dojem šíleného mumraje. Na průhlednou oponu, jež je v tu chvíli přes jeviště spuštěna, se promítají davy křepčících elfů (ve skutečnosti předtočené záznamy herců). S podobnými projekcemi se pracuje prakticky neustále. Použití těchto technologií nakonec navozuje dojem bouřlivého, až drogově opojného snu. V tom je estetika inscenace věrná titulu. Jenže nakonec kvůli všemožným „cool efektům“, nespočtu popkulturních narážek i řádce dunivých, trapno-vtipných písní přichází spíš pocit naprostého přehlcení. A s ním únava doprovázená otázkou, jestli mi v intenzivní koláži obrazů něco podstatného neuniká - nebo zda pompézní schránka skutečně postrádá obsah.

Když teď o představení píšu, stále se mi v paměti vynořují nové a nové obrazy, více či méně barvité, bláznivé, okázalé. Mnohem obtížněji se vyvolávají momenty, kdy jsem se opravdu bavila nebo zamyslela (ideálně obojí najednou). Ne, že by nepřišly vůbec, ale na dvě hodiny strávené v divadle jich bylo povážlivě málo.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

více informací zde

foto Martin Špelda