Mikulka: Festival Regiony 2024 (neděle 23. 6.)

Drak: Tichohoří gumák
Drak: Sedmero krkavců
Silly Season: Král Oidipus
TOF Théàtre: Léto 69
Jelení loje
Matija Solce

 
Nedělní dětské dopoledne bývá v Hradci (divadelně) dobrodružné, může se dostavit nečekaně příjemné překvapení a nebo taky pěkný průšvih. Tentokrát to byl dvojnásobný první případ. Oba drakovské tituly jsem sledoval s vyloženým potěšením.

Tichohoří gumák
Občas se tady oháním (a nejen já) alibistickým konstatováním „nejsem cílovka“. A jen málokdy je to tak evidentní, jako v případě inscenace určené dětem od šesti měsíců. Jenže cílovka-necílovka, byla to milá půlhodinka. Divadelní akce byly dobře vymyšlené, děti je sledovaly se zájmem a přitom nepůsobily trapně ani z dospělého úhlu pohledu. Jednoduché, ale hezky provedené vtipy, třeba když si nejmohutnější herec opakovaně vytáhne dětské holínky, spolehlivě zabíraly na všechny věkové kategorie.

Pro nezúčastněného pozorovatele bylo ovšem stejně zábavné sledovat zároveň i to, jak se smečka sotva chodících diváků s nefalšovaným údivem dostavila na jeviště: děti se motaly hercům pod nohama, ty odvážnější se snažily věci osahat, méně odvážné jim tiše záviděly a budoucí kritici všechno to dění komentovali nesrozumitelným pořváváním z bezpečí mateřských náručí. Nejsem cílovka, ale nelituji, že jsem se téhle radovánky zúčastnil.

Sedmero krkavců
Následující kousek, rovněž v produkci Draku, byl určen divákům přece jen odrostlejším, ideálně asi tak příslovečné kritické kategorii 13+ (i když v programu se píše 6+). A já se hned v úvodu raději přiznám: moc jsem tomu nerozuměl. Pokud se správně orientuji, došlo tu na průnik několika dalších pohádek Boženy Němcové do oné titulní o sedmi krkavcích. Ale jak to přesně bylo se šitím košilí a s očarovaným nápadníkem… kdysi jsem myslím četl verzi od bratří Grimmů, jenže vzpomínám si jen matně, a samotné představení v tomto ohledu moc jasnou odpověď nenabídlo. A to ani v hlubších podtextech, které mohou být s příběhem sestry, téměř sebezáhubně zachraňující zakleté bratry spojeny.

Navzdory tomu to vůbec nebylo marné. Jakub Vašíček s Barborou Kamenickou Pokornou spojili pohádkové tajemno s groteskou (úvodní výstup „protivného chlapečka“ toužícího zmáčknout červené tlačítko byl skvělý), a stejně jako legrácky či trápení sestry - současné pubertální dívenky, spojené s průletem vývojem techniky (od muzeálního cívkového magnetofonu až k současnému smyčkování). Příběh se šitím košil se v důsledku toho dostal do druhého plánu, odečítat se dalo spíš ryze současné zápolení ústřední hrdinky se sebou samou. Podstatné je, že se objeví spousta hezkých režijních nápadů, inscenace má spád i atmosféru kolísající mezi vážností a ironickým shazováním. Takže se vrátím na začátek: cítil jsem sice tak trochu ztracený, ale dívalo se na to velmi dobře.

A vlastně ještě jedna věc: je to už třetí drakovská inscenace, ani jedna loutková - a je nutné ocenit, že byly všechny velmi dobře odvedené i z ryze hereckého hlediska. U loutkových souborů (já vím, je to dnes s těmi divadly komplikovanější) tohle často bývá kamenem úrazu, zdá se však, že v Hradci jsou v tomto smyslu za vodou.

Král Oidipus
O velkých zahraničních činohrách už byla řeč v úvodním díle tohoto seriálu – a nedělní Oidipus rozhodně dotyčnou podezřívavost nezmenšil. Portugalský soubor Silly Season předvedl vlastní velmi volnou variaci, která spočívala v tom, že skupina dekadentně kostýmovaných postav ve velmi rychlém tempu a s využitím současného módního newspeaku konverzovala o hroutícím se světě. Dělo se tak přes mikroporty, takže se nedalo pořádně poznat, kdo právě mluví, ale nakonec to bylo víceméně jedno, protože tempo hovoru bylo tak vysoké, že se dalo jen stěží stíhat čtení titulků. Na nějaké pokukování na jeviště v podstatě nezbyl čas.

Po půlhodině jsem to vzdal a přidal jsem se k těm, kteří z portugalského čtenářského kroužku houfně prchali. Proč zvát na festival inscenaci tohoto typu, to mi hlava jednoduše nebere.

Léto 69
Úprk z Oidipa nicméně přinesl jednu zcela zásadní výhodu: stihnul jsem představení francouzského TOF Théàtre, a bylo to vynikající. Starý pán - skvěle animovaná velká loutka - vzpomíná na výlet, který v titulním „létě lásky“ podnikl v malém Citroenku se svou přítelkyní, a který skončil divokým sexem kdesi na horské loučce. Za nevítané, ale nakonec tolerované přítomnosti místní krávy.

Už jsem viděl v loutkovém divadle leccos, ale porno ještě ne. Zdaleka však nezůstane jen u provokativního nápadu s loutkovou erotikou. Léto 69 je technicky sofistikovaná kombinace živého hraní a live cinema, se spoustou titěrných loutek, zvukových objektů a legrácek; erotické nehoráznosti jsou spíš jen jakousi třešničkou na dortu. A vzhledem k tomu, že je vše rámováno jako nostalgické vzpomínky starého pána, který si v závěru otírá slzy šálou vytvořenou ze stejné deky, na které se dávná „akce“ odehrávala, nabízí tohle veskrze veselé představení i nepominutelný nostalgický podtón. Mimochodem, Léto 69 bude k vidění i dnes odpoledne a večer, neváhejte. Děti doporučuji nechat doma.

Jelení loje + Matija Solce
O koncertu dámského pěveckého kvarteta jsem na Nadivadle psal už loni a tak mohu vlastně jen ve stručnosti zopakovat to samé: rozverná retroparodická a sebeironická show, dobře zazpívaná a umocněná kulometným průvodním slovem Johany Vavřínové (samosebou podporované i kolegyněmi). Radostný zážitek.

 

A úplně na závěr večera ještě neplánovaný bonus. Matija Solce (který měl na festivalu dvě „velké“ inscenace se svým souborem) se rozhodl přihodit půlnoční improvizaci ve stanu před Drakem. Sólovky jsou tradičně jeho nejsilnější zbraní a potvrdilo se to i tentokrát. Pokoušet se popisovat, co se odehrávalo při volné improvizaci, je marná snaha, takže se jí s jistou lítostí vzdávám. V každém případě: byla to zatím ta nejintenzivnější divadelní hodinka, jakou jsem na letošních Regionech absolvoval.

festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO (v úterý 25.6. dopoledne) a psát do Světa a divadla 5/2024