Naivní divadlo Liberec: Teď!
Teatr Lalek Arlekin: Rutka
Staatstheater Kassel: Proměna
Klicperovo divadlo: Tělo tajné agentky
Jelení loje
Když jsem v pátek v časném odpoledni dorazil do zatím trochu ospalého Hradce, došlo mi, že jsem ještě nikdy nebyl na zdejším festivalu úplně od začátku (a to sem jezdím už nějakých let). Jenže nic moc zásadního z toho nevyplynulo, takže sváteční pocit rychle odezněl; konec konců, festivalový rytmus je ve vlastním zájmu záhodno chytit co nejdřív. Což nebyl jen můj případ: během pátečního odpoledne se všechno svižně pozotvíralo a rozhlučelo do obvyklé vřavy. Takže ještě pro rozehřátí obvyklé úvodní gastrozprávy. Langoše před Klicperákem, ty co byly loni za příšernou stovku, jsou letos za sto třicet (ale to by zaskočilo jen úplného naivu). V Novém Adalbertinu vylepšili snídaně o nabídku vynikajících dortíků, což je radostné, ovšem přináší to poněkud deprimující nutnost podstoupit hned po ránu nerovný souboj nenažranosti s vůlí vzdorovat sladkému pokušení. Prozatímní skóre je 2:0 pro nenažranost.
Dvakrát v DRAKu
Následující představení bylo určené o něco starší věkové kategorii. Polský Teatr Lalek Arlekin zahrál inscenaci Rutka, pojednávající o holocaustu. Znuděnou holčičku hlídá o prázdninách správňácká teta, která jí strhne poeticky laděným vyprávěním o svých dávných zážitcích z ghetta. Rutka je dramatizace úspěšného stejnojmenného románu Joanny Fabické. Ten neznám, ale jeho divadelní podoba rozhodně žádnou chuť k bližšímu seznámení nevyvolala: nezáživné herectví kombinující protivnou „správňáckou“ roztomilost s bohapustým šaržováním, absence výraznějších divadelních nápadů a na závěr násilný pokus o drastickou pointu v podobě čtení jmen zavražděných příbuzných. Je mi líto, ale hned v prvním dílu festivalových zpráv mi nezbývá, než zopakovat mantru „silné téma není zárukou silné inscenace“.
Kafka jako Addamsovi
A do třetice z pátečního programu: Staatstheater Kassel předvedl variaci na téma proslulé Kafkovy Proměny a vypadalo to skoro jako přihláška do soutěže o nejvíc expresivní inscenaci roku. Výrazně nalíčené obličeje, trhavé pohyby, dramatické svícení i dramatická hudba, v závěru také polonahá herečka s ňadry polévanými krví - a do toho čtené úryvky z Kafky (občas dokonce jen reprodukované, pokud jsem to správně zachytil).
Ústřední nápad spočíval v tom, že Řehoř proměněný v obludný hmyz vypadal na rozdíl od všech ostatních vlastně docela normálně. Což samo o sobě nezní marně, ale na celovečerní inscenaci je to málo, alespoň pokud s dotyčným motivem režie nějak dál nepracuje. Jenže tahle Proměna spíš tak trochu evokovala ad absurdum přepálenou Addamsovu rodinu, bohužel pojatou smrtelně vážně a zbavenou nadhledu a čehokoli připomínajícího humor. S úzkostným Kafkovým literárním skvostem měla inscenace společného jen pramálo a přepálená vizuální stránka postrádající pevnější základ se sama o sobě hodně rychle okoukala. Přiznávám, že jsem se otravoval, a to příšerně.
Tělo tajné agentky
Hlavním lákadlem sobotního programu byla domácí novinka z dílny Tomáše Dianišky, jednoho z nejúspěšnějších a nejplodnějších hitmakerů českého divadla posledních let. Tempo, v jakém dokáže Dianiška sázet úspěšné autorské tituly, je pozoruhodné (bez sebemenší ironie), nelze však přehlédnout, že se tak děje za cenu opakování vyzkoušených postupů a triků. Kolegyně Zachatá to už před drahnou dobou označila jako „manufakturu“ a je to postřeh, který lze jen podepsat.
V inscenaci Tělo tajné agentky Dianiška pokračuje v sérii divadelních „portrétů“ vycházejících z osudů reálných postav, v ideálním případě s vazbou na region, ve kterém se nachází příslušné divadlo. Tentokrát je protagonistkou Hana Krupková z východočeské Chotěboře, donucená pod hrozbou smrti spolupracovat (a to zpravodajsky i „eroticky“) nejprve s gestapem a po válce i s StB. Převážně protektorátními výjevy a také poetikou se nový titul velmi blíží úspěšným 294 statečným z Palmovky, snaží se však jít o krok dál: přinejmenším v tom smyslu, že jaksi zevnitř ukazuje situaci „normálního člověka“, který se dostane pod kola událostí, na které nemá vliv a zpod kterých se v zoufalé situaci opakovaně dostává způsobem eticky sporným (jakkoli lidsky pochopitelným). Za což pak zaplatí jak nespravedlivě absolutním odsudkem blízkých i veřejnosti, tak vlastním vnitřním rozkladem.
Až sem je vše v nejlepším pořádku, otazníky se objevují spíše nad způsobem, jakým Dianiška příběh pojímá. Prakticky všechny postupy, které jsou k vidění v Těle tajné agentky, působí jako prefabrikáty: počínaje střídáním drsných, vážně pojatých scén s nevázaným žertováním, a konče povědomou plejádou postav, od „laskavě ironického esesáka“ (vz. Hanebný pancharti) až po prvoplánově parodované nablblé gestapáky a estébáky. Totéž platí i pro využití reálných fotografií mrtvých parašutistů (v kontrastu k žertovným scénám) nebo projekci snímku skutečné Hany Krupkové v úplném závěru.
Jedno však přehlédnout nelze: spolehlivě to zabírá. Dianiška je nepochybně šikovný autor i šikovný režisér a zdá se, že se už vcelku otevřeně dopracoval k osobité verzi dokumentárního bulváru. Dokáže bez velké námahy bruslit na hraně vážných témat, dojemnosti i legrace, často je laciný a podbízivý (jak v komediální, tak ve vážné poloze), nepochybuji však o tom, že velkou část zmíněných klišé a laciností používá vědomě a s pobavenou ironií. Už jsem to napsal v případě ostravské Špinarky: pro divadelní kasu jsou kusy tohoto typu požehnáním. Jako kritik se poněkud ošívám (nutno dodat, že postupem doby stále více), zároveň mi ale Dianiškův přístup díky tušenému nadhledu a sebeironii přijde poctivější a stravitelnější, než u řady jeho kolegů, pohybujících se stejně jako on na hraně bulváru a „seriózní“ tvorby, akorát že bez toho nadhledu a často i méně šikovně.
Ústřední nápad spočíval v tom, že Řehoř proměněný v obludný hmyz vypadal na rozdíl od všech ostatních vlastně docela normálně. Což samo o sobě nezní marně, ale na celovečerní inscenaci je to málo, alespoň pokud s dotyčným motivem režie nějak dál nepracuje. Jenže tahle Proměna spíš tak trochu evokovala ad absurdum přepálenou Addamsovu rodinu, bohužel pojatou smrtelně vážně a zbavenou nadhledu a čehokoli připomínajícího humor. S úzkostným Kafkovým literárním skvostem měla inscenace společného jen pramálo a přepálená vizuální stránka postrádající pevnější základ se sama o sobě hodně rychle okoukala. Přiznávám, že jsem se otravoval, a to příšerně.
Tělo tajné agentky
Hlavním lákadlem sobotního programu byla domácí novinka z dílny Tomáše Dianišky, jednoho z nejúspěšnějších a nejplodnějších hitmakerů českého divadla posledních let. Tempo, v jakém dokáže Dianiška sázet úspěšné autorské tituly, je pozoruhodné (bez sebemenší ironie), nelze však přehlédnout, že se tak děje za cenu opakování vyzkoušených postupů a triků. Kolegyně Zachatá to už před drahnou dobou označila jako „manufakturu“ a je to postřeh, který lze jen podepsat.
V inscenaci Tělo tajné agentky Dianiška pokračuje v sérii divadelních „portrétů“ vycházejících z osudů reálných postav, v ideálním případě s vazbou na region, ve kterém se nachází příslušné divadlo. Tentokrát je protagonistkou Hana Krupková z východočeské Chotěboře, donucená pod hrozbou smrti spolupracovat (a to zpravodajsky i „eroticky“) nejprve s gestapem a po válce i s StB. Převážně protektorátními výjevy a také poetikou se nový titul velmi blíží úspěšným 294 statečným z Palmovky, snaží se však jít o krok dál: přinejmenším v tom smyslu, že jaksi zevnitř ukazuje situaci „normálního člověka“, který se dostane pod kola událostí, na které nemá vliv a zpod kterých se v zoufalé situaci opakovaně dostává způsobem eticky sporným (jakkoli lidsky pochopitelným). Za což pak zaplatí jak nespravedlivě absolutním odsudkem blízkých i veřejnosti, tak vlastním vnitřním rozkladem.
Až sem je vše v nejlepším pořádku, otazníky se objevují spíše nad způsobem, jakým Dianiška příběh pojímá. Prakticky všechny postupy, které jsou k vidění v Těle tajné agentky, působí jako prefabrikáty: počínaje střídáním drsných, vážně pojatých scén s nevázaným žertováním, a konče povědomou plejádou postav, od „laskavě ironického esesáka“ (vz. Hanebný pancharti) až po prvoplánově parodované nablblé gestapáky a estébáky. Totéž platí i pro využití reálných fotografií mrtvých parašutistů (v kontrastu k žertovným scénám) nebo projekci snímku skutečné Hany Krupkové v úplném závěru.
Jedno však přehlédnout nelze: spolehlivě to zabírá. Dianiška je nepochybně šikovný autor i šikovný režisér a zdá se, že se už vcelku otevřeně dopracoval k osobité verzi dokumentárního bulváru. Dokáže bez velké námahy bruslit na hraně vážných témat, dojemnosti i legrace, často je laciný a podbízivý (jak v komediální, tak ve vážné poloze), nepochybuji však o tom, že velkou část zmíněných klišé a laciností používá vědomě a s pobavenou ironií. Už jsem to napsal v případě ostravské Špinarky: pro divadelní kasu jsou kusy tohoto typu požehnáním. Jako kritik se poněkud ošívám (nutno dodat, že postupem doby stále více), zároveň mi ale Dianiškův přístup díky tušenému nadhledu a sebeironii přijde poctivější a stravitelnější, než u řady jeho kolegů, pohybujících se stejně jako on na hraně bulváru a „seriózní“ tvorby, akorát že bez toho nadhledu a často i méně šikovně.
Jelení loje
Je hezké zakončit večer i festivalovou zprávu pozitivně. Tuto příležitost mi dává včerejší koncert dívčí pěvecké skupinky Jelení loje ve stanu před Drakem. Tedy pro pořádek, výhradně dívčí skupina to není, pějící a tančící čtveřici Anna Theimerová, Jana Nosálková, Elena Volpi a Johana Vavřínová doprovází zpěvem a hrou na kytaru Václav Jelínek.
Dámy spolu vystupují už od pradávna (tuším, že od studií na DAMU), tentokrát se však sešly po několika dlouhých letech a vystřihly radostnou retroparodickou show jako zamlada. Možná dokonce ještě lépe než zamlada, alespoň pokud mě paměť neklame, kvalitním zpěvem počínaje a kulometným průvodním slovem Johany Vavřínové zdaleka nekonče. Je ten typ zážitku, který by bylo absurdní popisovat „analyticky“, byl to prostě povedený koncert s výbornou atmosférou. Kterou si lze alespoň částečně připomenout tady.
Festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO v úterý 28.6. po třetí hodině
Dámy spolu vystupují už od pradávna (tuším, že od studií na DAMU), tentokrát se však sešly po několika dlouhých letech a vystřihly radostnou retroparodickou show jako zamlada. Možná dokonce ještě lépe než zamlada, alespoň pokud mě paměť neklame, kvalitním zpěvem počínaje a kulometným průvodním slovem Johany Vavřínové zdaleka nekonče. Je ten typ zážitku, který by bylo absurdní popisovat „analyticky“, byl to prostě povedený koncert s výbornou atmosférou. Kterou si lze alespoň částečně připomenout tady.
Festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO v úterý 28.6. po třetí hodině
foto www festivalu
o Tělu tajné agentky bude psát Marie Reslová v SADu 4/2023
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme