Mikulka: Festival Regiony 2024 (středa 26. 6.)

Apolena Vanišová: Ana Pego
Divadelní skupina FRAS: Kosmokopce
Městská divadla pražská: Pan Polštář
Orchestr posledního dne

Ana Pego + Kosmokopce
Není každý den posvícení. V Draku a okolí došlo na pár spotřebně vyhlížejících dětských představení, o kterých nemá valný smysl psát, tamtéž v podkroví jsem přetrpěl dvojici titulů evidentně ambicióznějších. K těm alespoň poznámku, protože se v obou případech opakoval trochu podobný problém.

V inscenaci Ana Pego Apolena Vanišová bez jakéhokoli divadelně nosného nápadu převyprávěla knihu o dívce zabývající se znečištěním oceánů plasty. Ukazovala přitom nezřetelné kusy plastů, občas bezradně manipulovala loutkou roztomilé holčičky – a nic víc. Na závěr předvedla výstavku plastů vylovených z Vltavy, což bylo s velkým odstupem to nejzajímavější, co se během půl hodiny trvající produkce událo.

O něco snesitelnější byly Kosmokopce, především díky tomu, že představení disponovalo alespoň tajemnou atmosférou. Jenže ani v příběhu o podivínském kameramanovi, který na Islandu vyhlíží mimozemšťany, nedošlo na nic, co by jeho nasazení z divadelního hlediska odůvodnilo. Nahraný hlas odvyprávěl příběh, a do toho dvě performerky pohybovaly několika malými a ještě menšími loutkami, monotónně a bez jakéhokoli vtipu či výraznějšího nápadu. Občas to doplnila víceméně statická projekce islandské krajiny. Jenže málo platné, ona atmosféra zas tak úžasná nebyla a výsledek byl spíš než co jiného silně uspávající.

Pan Polštář
McDonaghova hra představuje docela komplikovaný propletenec témat a motivů, které se v sobě porůznu a se zálibou v paradoxech zrcadlí. Zároveň nabízí pseudodetektivní příběh, jehož smysl se několikrát překvapivě promění, a také pár velkých hereckých příležitostí. Jenže je to taky hra docela upovídaná, protkaná několika zpomalujícími retrospektivami a nutností přečíst nebo převyprávět drastické povídky ústřední postavy - autora, jenž je vyšetřován dvojicí podivných policajtů. Přičemž jeho povídky – opět paradoxně – do značné míry spoluvytvářejí onen základní příběh.

Režisér Tomáš Ráliš přistoupil k Panu Polštářovi tím nejjednodušším a nejspíš i nejlepším možným způsobem: nedere se do popředí, nevymýšlí žádné velké vylomeniny či okázalé interpretace. Vypráví příběh, nechává prostě herce hrát a přitom dbá na to, aby vše běželo co nejhladčeji. Výsledkem je soustředěná inscenace, která sice trochu zpomalí ve střední části, v níž se musí vše prostřednictvím retrospektiv vysvětlit (což je problém už v předloze), celkově ale velmi dobře táhne a nenechá žádné z témat padnout pod stůl.

Zvolený přístup viditelně svědčí i hercům: blýsknou se především Radim Kalvoda a Tomáš Havlínek v rolích policajtů (jen úplně mimochodem, tohle duo mi nutkavě připomínalo poněkud omšelé Simona s Garfunkelem, to ale zcela jistě nebyl záměr). Postavy to jsou skvěle napsané, skoro se zdá, že by se měly „hrát samy“, jenže opakovaná zkušenost praví, že tenhle typ groteskně temných a zároveň neuchopitelně měňavkovitých figur trefí přesně a bez laciné karikatury jen málokdo.

V souhrnu lze s potěšením konstatovat, že do početné skupiny českých mcdonaghovských pokusů přibyl jeden z těch mála jednoznačně povedených. Sobotní Rálišův autorský Vyhubyt (viz zde) se mi zdál hodně problematický, tohle bylo divadlo úplně jiného typu a úplně jiné síly.

P.S. 

A úplně jsem zapomněl dodat, že jsem taky ještě večer před Drakem absolvoval koncert kapely Orchestr posledního dne. Znal jsem je zatím jen podle jména, a bylo to veskrze příjemné překvapení. Samozřejmě působící kombinace vesměs skočné hudby a vesměs depresivně sebeironických textů Což je spojení, které u skočných kapel zas tak úplně obvyklé není a které mě vždycky těšilo. A celkově je nutno dodat, že drakovská hudební dramaturgie si taky (tradičně) zaslouží ocenění.

festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO a psát do Světa a divadla 5/2024