Voska: Červotoč (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Snad znáš ten dům

Pražské hostování ústeckého Činoherního studia s inscenací Červotoč se pro mne shodou okolností stalo druhou příležitostí v krátké době, kdy jsem se mohl seznámit s režijním rukopisem Elišky Říhové. Stejně jako v případě titulu Kytice, My Homeland, uváděného ve vršovickém kulturním centru Vzlet, se i ústecká novinka vlastně docela drží výchozího textu (což je konstatování, ne kritika). A ačkoli obě inscenace se vyznačují podobnými nespornými přednostmi, erbenovský počin mne přece jen zaujal o malinko víc.

Román Layly Martínez, který byl v Ústí hlavním inspiračním zdrojem, je útlý. Sugestivně popisuje dusnou atmosféru v jednom španělském domě obývaném zřejmě jen dvěma ženami, bábou a vnučkou, které se v nespravedlivé společnosti domáhají práva tím, že likvidují muže z bohatých rodin a/nebo ty, kteří jim činí rozmanitá příkoří. (Omluvte tuto brutální zkratku.)

Inscenace Elišky Říhové je vizuálně působivým a herecky podmanivým přepisem knihy. Molitanová scénografie Jakuba Šulíka tlumí kroky tří hereček, které tak – i ve spojení se zpravidla ztišenějším hereckým projevem – získávají téměř nadpřirozenou auru krvelačných přízraků. Excelují všechny tři, jmenovitě lze vyzdvihnout Zuzanu Zlatohlávkovou v roli Báby, která přesně dávkuje záštiplné flusance (verbální i skutečné) a koloběh nenávisti tak udržuje v neutuchajícím chodu.

Vzletovské Kytici se v porovnání s Červotočem podařilo artikulovat konkrétní téma vztahu rodičů (zejména matek) a dětí, jež místo roztomilých uzlíčků umějí být spíš odpudivými skřetíky. Ústecká inscenace oproti tomu nabízí docela přesné, ale vcelku obecné převedení literární předlohy na jeviště. Ani to ovšem není málo – minimálně v tak herecky vycizelované a výtvarně pohlcující podobě ne.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Martin Špelda