Dubský: Ostravar 2024 (pátek 29.11.)

Nejhorší věc na světě (Divadlo loutek)
Slepá skvrna (Divadlo Petra Bezruče)
Gagarinova ulice (Komorní scéna Aréna)
Médea (Národní divadlo moravskoslezské)
Kerouac (Studio G)

Nejhorší věc na světě Předlouhý festivalový den vyplněný hned pěticí představení začal v Divadle loutek, které se na Ostravar vrátilo po mnohaleté odmlce. Inscenace Nejhorší věc na světě tematizuje krizi identity spojenou s dospíváním, dotýká se problémů jinakosti a s tím spojenou šikanou, ve svém přístupu ke queer tematice ale není dílo režisérky Terezy Agelové nijak agitační.

Osobně jsem měl trochu problém rozklíčovat, jak je hlavní postava (rozdělená mezi jednoho herce a dvě herečky) vlastně stará, protože v některých scénách působí výrazně dětinštěji než v jiných, kde třeba kouří marihuanu.


Slepá skvrna Hru řeckého autora Janise Mavritsakise uvedli Bezruči v české premiéře. Je to text velmi zvláštní, mozaikovitá struktura se postupně propojuje v příběh mladé ženy Niki (Magdaléna Holcová), které zemřel manžel a její svět se začal rozpadat. Přišla o práci a vrhla se do podivných milostných vztahů, které končí vraždou a sebevraždou.

Těžko Slepou skvrnu nějak racionálně analyzovat, ačkoliv jsou jednotlivé situace vlastně realistické, odehrávají se v přízračně mysteriózní atmosféře. Tak trochu jsem očekával, že dojde k dějovému prolnutí zdánlivě nesouvisejících scén ve stylu filmů Magnolia či Babel. Bohužel takové propojení se nekoná, jednotlivé výstupy se sice nakonec personálně pospojují, ale je to napojení poněkud vágní, zajištěné nepravděpodobnými náhodnými setkáními. Možná je vše jako v tradici antického dramatu řízeno osudem.

Režisérka Klára Vosecká vytvořila vizuálně přitažlivou inscenaci, v níž hojně využívá projekce či atmosférický lightning design. Osobně mě ale tento kus tematicky ani emocionálně příliš nezaujal.

Gagarinova ulice Hru skotského dramatika Gregoryho Burka u nás zhruba před dvaceti lety uvedl pražský Činoherní klub, v Aréně se nyní k této černé komedii vrátil tamní umělecký šéf Ivan Krejčí. Základní situace trochu připomíná mcdonaghovské zápletky. Dvojice továrních dělníků se rozhodne unést a zabít manažera nadnárodní firmy, v níž pracují, a vyburcovat tímto činem revoluci. Provedení plánu poněkud zkomplikuje přítomnost mladého sekuriťáka i fakt, že zajatý manažer se vůbec nechová tak, jak únosci předpokládali.

Hra kombinuje konverzační humor plný vulgarismů se situační komikou, vedle toho nabízí i vážnější roviny týkající se ospravedlnění násilí v politickém boji, osobního pojetí morálky i rozdělení společnosti na základě socioekonomického statusu. Burke svůj text napsal někdy na přelomu tisíciletí, což se odráží v tom, že politická zápletka už nepůsobí příliš aktuálně. Boj jasně definované pravice s levicí zatím vystřídaly kulturní války, v nichž se bývalé znepřátelené strany často dostávají do pozice spojenců.

V inscenaci o něco lépe vychází komediální linka, poněkud zbytečná se zdá přestávka; tím spíš, že nepříliš dlouhé představení zachovává jednotu místa, času a děje,. Herecky na mě nejvíce zapůsobila nová posila souboru Michael Rozbroj v roli sekuriťáka Toma. Z trojice festivalových příspěvků Arény ale šlo o ten nejslabší.

Médea Nečekal bych, že mým největším zážitkem z Ostravaru bude inscenace antického dramatu, ale stalo se. Médea režiséra Jakuba Šmída je velice zdařilou podívanou, která je působivá snad ve všech inscenačních složkách.

Za zmínku rozhodně stojí scéna Petra Vítka, která představuje oprýskanou hotelovou halu a invenčně pracuje s hloubkou jeviště. Nejde však jen o efektní vizuální ornament, zasazením do prostředí hotelu je tematizována i Médeina jinakost. Jako cizinka z barbarské Kolchidy se ocitla v nepřátelském prostředí, které ji ohrožuje a podněcuje v ní mrazivý vztek na Iásona i jeho novou snoubenku Glauké. Chór je zpodobněn jako houf pokojských, které jsou přirozenými účastnicemi děje.

Režisér se nebojí děj občas odlehčit ironií a sarkasmem, jako když se Médea, potulující se po hotelu v neforemném pyžamu, při Iásonově návštěvě rychle převlékne do sexy černých šatů, aby dokázala, že nad ním má stále moc.

Petra Kocmanová hraje titulní hrdinku jako drsnou ženu, která se musela přizpůsobit krutému světu a strach proměnila ve vztek. Není lítostivá, umí jednat manipulativně, skvěle vychází její váhání před hrůznou pomstou, kdy herečka přechází sem a tam po kraji forbíny a doslova balancuje na hraně. Robert Finta pojal Iásona jako floutka, jenž nedokáže vycítit nebezpečí, které představuje Médein hněv. Ona je ve vztahu jednoznačně tím silnějším hráčem.

I vzhledem ke zbrusu novému překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy se jedná o srozumitelnou podívanou, která má šanci emocionálně zasáhnout i běžného diváka, ne pouze festivalové publikum. Kéž by takových inscenací bylo v NDM k vidění víc.

Kerouac Autorská inscenace Pavla Gejguše přivádí na scénu pětici mladých herců, kteří se dělí o postavu známého amerického spisovatele. 

Hra je založena na Kerouacově knize Satori v Paříži, v níž popisuje svou cestu do Francie, kde se snaží nalézt pravdu o svých předcích. Svižné, něco málo přes hodinu trvající představení akcentuje spisovatelovy pocity vykořeněnosti a odcizení, které se mísí s touhou okusit vše, co život nabízí.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více zde
foto: Tomáš Rossi, Martin Špelda, Maxim Bajza