Dubský: Ostravar 2024 (sobota 30.11.)

Marie Stuartovna (Divadlo Petra Bezruče)
Den zúčtování (Národní divadlo moravskoslezské)

Marie Stuartovna Moderní přepis Schillerova dramatu pojal umělecký šéf Bezručů Jan Holec jako politický thriller, v němž se nelítostně odhalují zákulisní mechaniky a principy cesty k moci.

Chladný vizuál, který je pro Holcovy inscenace typický, tentokrát evokuje moderní vězeňskou celu, v níž je uvězněna Marie Stuartovna, ale i dobře chráněnou místnost, kde se schází rada pod vedením královny Alžběty. Soupeřky o anglický trůn se během hry setkávají jen jednou, přesto je jejich vztah hnacím motorem díla. Jejich strategie politického boje se diametrálně odlišují – zatímco Marie Stuartovna je v podání Magdalény Holcové charismatickou pokušitelkou, která se nebojí použít při cestě vzhůru své osobní kouzlo, Alžbětu hraje Alexandra Palatínusová jako železnou lady, jež se snaží před muži, kteří tvoří její poradní orgán, nedat najevo žádné projevy slabosti.

Text Roberta Ickeho klade vysoké nároky na vnímavost diváka, ale na rozdíl od Richarda III., jehož návštěvníci Ostravaru zhlédli ve čtvrtek, Holcova inscenace dokáže dlouhé rozhovory, v nichž jsou splétány intriky, podat podstatně stravitelnějším způsobem. Především zásluhou propracovaných hereckým výkonům, díky nimž člověk přesně ví, co se v které postavě odehrává, takže i dlouhé statické scény udržují náboj a napětí.

Civilní stylizace se nezříká ani humorných okamžiků, a v úplném závěru dojde i k poněkud nečekané proměně: zhroutí se zadní stěna, objeví se popravená Marie Stuartovna a cosi (nejspíš německy, ale rozumět nebylo ani slovu) zpívá, obklopena představiteli mužských postav s holými zadky.

Přiznám se, že smysl popsané poslední scény mi poněkud unikal, jinak se ale společně s Médeou jednalo o největší zážitek letošního ročníku festivalu.


Den zúčtování Inscenace Tomáše Dianišky mám rád, většinou v nich dokáže velice dobře vybalancovat ztřeštěný humor s nějakým sdělením. Bohužel Den zúčtování, který si od něj objednalo NDM, je zdaleka nejslabší hra, se kterou jsem se v případě tohoto úspěšného autora setkal.

Základní zápletka přitom vyhlíží docela nápaditě – hlavní hrdina, loser Kamil Kulhánek (Vít Roleček), se dostává do časové smyčky a zas a znovu se probouzí do stejného dne, který pokaždé končí výbuchem haldy Ema a totální destrukcí Ostravy a okolí. Podobný problém s uvíznutím v časoprostoru má také Eva (Aneta Kaluža Klimešová), takže společně s Kamilem hledají, jak se z bizarní situace dostat.

Princip založený na filmech typu Na Hromnice o den více slibuje zábavnou podívanou - ta se ovšem nekoná. Jednou z možných příčin může být to, že si Dianiška svůj text tentokrát nerežíroval sám, ale nastudoval ho polský režisér Piotr Ratajczak. Pustím se teď na trochu tenký led spekulací, ale tipuji, že scénáře Dianiškových her se během zkoušení podstatně mění a text vypadá při premiéře o dost jinak než na první čtené zkoušce. To by vysvětlovalo třeba to, proč je ve Dnu zúčtování tak málo popkulturních odkazů a různých bonmotů, jež jsou jinak jeho trademarkem.

Zábavných momentů nabízí Ratajczakova inscenace jen málo, vážnější dějové linky spojené se šikanou, toxickými vztahy v rodině, mezigeneračními střety či devastací planety jsou pak jen letmo nadhozeny. Alespoň že příběh pádí kupředu celkem svižně, na čemž má podíl také točna, která je neustále v permanenci a umožňuje hladce přeskakovat mezi jednotlivými situacemi pomocí filmových střihů.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více zde
foto Martin Špelda a Martin Kusyn