Národní divadlo se po zkušenosti s Králem Learem (s nespokojenými reakcemi „řadových“ diváků) poučilo a Nebeského variaci Tartuffa opatřilo přídomkem Impromptu! Ale není tak „zle“. Inscenaci by klidně postačovalo tradičnější „Hra na Tartuffa“. Nebeský vytváří lehkou podívanou brechtovského střihu, digesty Molièrových scén prokládá jazzově laděnými songy (na piano živě hraje autor hudby Milan Svoboda), režíruje způsobem, na jaký jsme u něj zvyklí u jeho komorních produkcí s „věrnými“. Co do interpretace Molièrovy hry na diváky nechystá žádný intelektuální rébus. Toliko důsledně převrací charaktery figur. Pokryteckým tu není Tartuffe, ale Orgonova rodina. Morálně rozložená, zhýralá. Bezelstný, opravdový Tartuffe (v montérkách s „firemním“ nápisem Tartuffe) je/má být jejím, jak Orgon zamýšlí, „opravářem“. Ale kdo s čím zachází (kdo koho zneužívá), s tím také schází. Ještě že exekutor Loyal drží s rodinou „basu" (pointu prozrazovat nebudu).
Tedy kritika dnešní "úpadkové" společnosti? Ano. (A Deník Referendum a A2 zajisté budou mít radost). Nebeský ale netlačí na pilu a jeho práce (vezmeme-li navíc v potaz, že byl k režii povolán až zkraje ledna) vychází vlastně velmi šikovně a svěže.
Recenze vyšla 6. března v Lidových novinách
▼
pátek 28. února 2014
sobota 22. února 2014
Mikulka: Dechovka (Vosto5)
S vědomím nedostatečné znalosti faktů raději ponechám stranou to, co by na téhle inscenaci mělo být nejpodstatnější, tedy dokumentární výpověď o masakru, při kterém rudí gardisté ve vesnici Dobronín pár dní po konci války zavraždili skupinu místních Němců. Věci byly zřejmě komplikovanější, než představení napovídá - inscenátoři se nicméně rozhodli nabídnout publiku vcelku přímočaré národně historické sebemrskačství. Což konec konců taky nemusí být úplně na škodu, jakkoli se i z takového přístupu může docela snadno stát manýra.
Mikulka: Boarding Home (Divadlo Na zábradlí)
Při sledování nové Pitínského inscenaci Boarding Home jsem zažíval zvláštní déjà vu. Jako kdyby na Zábradlí z nedaleké Zlaté kapličky jakýmsi záhadným způsobem prosákl nedotažený, roztříštěný a ve výsledku hodně nijaký Strakonický dudák. Spíš než v prosakování bude ale potíž s tím, že Pitínský má silné problémy dát dohromady inscenaci, která by se nezhroutila pod tíží do sebe zavinutých a často dost laciných ornamentů. A pak už je skoro jedno, o jaký příběh a jaké téma se pokouší.
pátek 21. února 2014
Varyš: Radši fotbal než činohru aneb jak se dá řídit v Ústí divadlo
Ředitel Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, dirigent Miloš Formáček, poskytl ústecké redakci idnesu pozoruhodný rozhovor, v němž se odkopal až neuvěřitelným způsobem. Aspoň víme, že nesnáší činohru a rád hraje na svatbách.
neděle 16. února 2014
Brederová: Šaman (Švandovo divadlo)
Šaman v Švanďáku je jedna z najzmätenejších inscenácií, aké som v poslednej dobe videla (a že som ich – aj tých veľmi zmätených – videla). Dôvodov na to, prečo si režisérka Viktorie Čermáková vybrala práve Egona Bondyho ako osobnosť hodnú divadelného spracovania, môže byť mnoho a mnoho z nich môže byť aj legitímnych. Bondy za sebou nechal bohaté literárne a filozofické dielo a jeho búrlivý a kontroverzný život by sám vydal na niekoľkozväzkový román. Môžeme ho obdivovať, kritizovať, ba dokonca si dovolím tvrdiť, že Bondyho je možné obdivovať i kritizovať jedným dychom. Čo však nie je možné, je zredukovať ho na trochu prihlúpleho a pokryteckého bojovníka proti všetkému (čo by samo osebe ešte mohlo mať nejakú výpovednú hodnotu v duchu obdivno-kritickom) a nakresliť potom povrchnú paralelu s Pussy Riot.
Mikulka: Marie Antoinetta (Městské divadlo Kladno)
Teď bez sebemenší ironie, spíš pochvalně než jako odsudek: takhle nějak by měl vypadat dobře udělaný moderní bulvár. A pokud bychom se chtěli vyhnout pejorativnímu termínu „bulvár“, tak třeba „inscenace, která dává, co jeho jest, jak modernímu divadlu, tak publiku“. Nebo ještě jinak: Špinarova Marie Antoinetta je kousek, který umí pracovat současnými výrazovými prostředky, přitom ale publiku nevnucuje nic nečekaného, nic s čím by mohl mít jen trochu vstřícnější mainstreamový divák potíže, nebo co by ho mohlo vyprovokovat ke zbytečně komplikovaným úvahám.
čtvrtek 6. února 2014
Mikulka: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)
Před závorkou je nutno zdůraznit, že tenhle Strýček Váňa není vůbec špatná inscenace. Důsledná a cílevědomá režie, několik velmi dobrých hereckých výkonů (mizerně nehraje nikdo) a samozřejmě - ta hra má cosi do sebe. Ale nadšený jsem navzdory tomu z představení neodcházel. Stejně jako nedávno z Čupakabry, jiného Páclova oceňovaného titulu. Nějak se totiž pořád nemohu srovnat s tím, jakým způsobem jsou Páclovy inscenace „udělané“, zvláště ty, které se snaží být komediální. A o komediálno se ostravský Strýček snaží velmi, o poznání více, než předepisuje současný český obyčej, podle kterého se Čechova sluší inscenovat zhruba podle receptu dvě třetiny legrace a třetina tragiky.
středa 5. února 2014
Švejda: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)
O zbytečnosti převracených židlí
Chtěnost. Slovo, které asi nejlépe vystihuje Páclovu premiéru u Bezručů. Režijní nápady - průhledné, okaté - trčí z inscenace jak dráty. Díra ve stropě domu, pod níž každý (v úvodu) obezřetně přechází. Astrovova tuba s mapami jako falický symbol, do které Jelena strká svůj šátek. A když nehezká Soňa, tak (ve druhém dějství) rozcuchaná jak divá žena - jako kdyby úplně nestačilo její vstupní představení coby malé šedé myšky. A když její zoufalství z lásky k Astrovovi, tak dokola převracené židle…Štěpán Pácl tlačí zejména na komediální pilu a jeho nápady jsou s odpuštěním školácky jednoduchoučké. Klavírista usedající k pianu tak, že okázale „umělecky“ nadzdvihává šosy fraku a v prologu hrající vyzvánění mobilních telefonů jakože „kdo to z diváků byl?“. Astrov pojídající se Soňou kysané zelí z láhve tak, že lítá po celé scéně. Násilně zdůrazňovaná komika brání hercům držet charaktery figur, dát jim kompaktnější výraz. Snad jen Kateřině Krejčí se daří celistvě zahrát Marinu jako moudrou, věcnou, zdravě cynickou stařenu a Tomáši Dastlíkovi Astrova jako okresního intelektuálního playboye.
Inscenaci schází dramaturg, který by režiséra včas brzdil.
úterý 4. února 2014
Mikulka: Korekce (VerTeDance)
Na scéně stojí v řadě a přibližně v metrových rozestupech čtyři tanečnice a tři tanečníci, oblečení v civilu a také úplně normálně netanečně obutí. Důležité jsou jak rozestupy, tak boty: záhy se totiž ukáže, že jsou připevněné k podlaze a účinkující se tedy mohou pohybovat pouze v rámci tohoto omezení. Začnou od drobného pošťuchování, při kterém se soused vychýlí ze stoje a postupně se vrací zpět tak trochu na způsob kývací panenky. Postupně se akce komplikují, účinkující padají a namáhavě vstávají, pomáhají si nebo jsou naopak agresivní. Na závěr sice letmo naznačí, že by se mohli osvobodit, místo toho ale přijde zběsilý tanec na místě, doprovázený naléhavým blikáním stroboskopu.
neděle 2. února 2014
Vokáč: Činoherní studio, divadlo určené k likvidaci
Činoherní studio z Ústí nad Labem, tedy jeho realizační tým, je potřeba konečně zlikvidovat, rozhodli se v Ústí. Není to žádné překvapení, vždyť podobné informace už prosakují pár let, ale konečně letos na magistrátu nalezli ten správný klíč, jak to provést, tedy přes dvě zprofanovaná hesla: otevřenost a transparentnost. Ústecký kraj, otevřenost a transparentnost, toto spojení snad již není ani v kategoriích černého humoru, ale působí spíše jako trpká groteska.
Švejda: Krajina s akvabelami a černým domem (Jan Kerbr)
Nakladatelství Pulchra vydalo publikaci Jana Kerbra Krajina s akvabelami a černým domem – „pokus o vymezení české polistopadové dramatiky“. Sumarizujících prací o domácím polistopadovém dramatu se příliš nedostává (poslední důležitou, nepletu-li se, vytvořil v roce 2003 Václav Šebesta v seriálu pro časopis Svět a divadlo) a Jan Kerbr, pilně sledující dění v českém divadle po celé polistopadové období, má myslím k napsání takového typu práce docela dobrou výchozí pozici.
sobota 1. února 2014
Šotkovský: Coriolanus (Donmar Warehouse - NT Live)
Coriolanus
zdaleka ne tak pyšný, jak se původně zdálo
Po Othellovi a Macbethovi přišel na řadu Coriolanus a
ještě nás čeká Král Lear – letošní
sezona divadelních přenosů z Londýna se nese ve znamení nekompromisní
bardolatrie (i když o Shakespeara není v Londýně nouze nikdy). Zatímco
Nicholas Hytner svého Othella (podobně jako své předchozí Shakespeary
v RNT) aktualizoval razantně a důsledně, je pojetí Coriolana Josie Rourkové v Donmar Warehouse decentně
modernistické (s kostýmy až na výjimky v duchu „ani historie, ani současnost“).
Hádám, že si to
vynucuje samotný prostor divadla, kde těch pár židlí a jeden žebřík uprostřed
vypadá už jako opulentní scénografie – a jestliže Hytner si svým radikálním
přesazením Othella do dnešních válečných kulis otevřel bohatý prostor pro
„průběžné jednání“, které textu kontruje a významově jej obohacuje, v poloaréně
Donmaru se zdá skoro nezbytností, že se zde hraje víceméně staticky a rétoricky
(což není míněno pejorativně, ostatně ta jediná rvačka Coriolana
s Aufidiem působí při vší vypracovanosti přece jen trochu násilně, až se
člověk bojí o diváky v prvních řadách).