Mikulka: Vypravěč (Spitfire Company)

Vypravěč je přesně ten typ divadla, se kterým si obvykle moc nevím rady. Inscenace je to spíš pohybová, ale zas ne tak úplně taneční, aby bylo možné se bezpečně vymluvit na profesní „činohernost“. Do značné míry abstraktní, ale také inspirovaná literární předlohou - tu jsem nečetl a nepředpokládám, že by inscenátoři něco takového od publika očekávali.

Škorpil: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)

Olga, horrory z Hrádečku Anny Saavedry je střízlivý portrét s lehkými feministickými ozvuky. Silnější je ve ztišených a možná až lyricko-melancholických pasážích (většina sól Olgy nebo třeba monolog paní Havlové), či tam, kde – jakkoli paradoxně to zní- šetří slovy. Vázne naopak v několika málo pokusech o jednodušší humor (Václav Havel staví plot, „Příchod Čechů na Říp“, konference milenek, dotírající novináři…), bez kterých by se – i vzhledem k nakonec bezmála tříhodinové stopáži – dalo celkem bez problému obejít. V zásadě jde ale o velmi příjemnou záležitost, která je chytře (nesentimentálně a neikonicky) nechronologicky vystavěná a zručně pracuje s opakování a variováním motivů.

Švejda: Baal (Švandovo divadlo)

Baal Marka Němce, uhaduji, chce být sledem psychedelických výjevů ze sebezničujícího tripu jednoho nespoutaného raracha a vagabunda, jehož pohrdání druhými mu tito v (mravně poučném) závěru, když sám potřebuje pomoct, vrátí. Jenže tenhle rámec je předveden příliš nezřetelně a působí příliš vágně, než aby utvořil koncept, na němž inscenace bude pevně držet. Němcova práce je rozpadlá do jednotlivých výstupů, které spolu prakticky nekorespondují. Provází je společná nálada (podporovaná zejména hudebně), jež se zvolna stupňuje - ale to je všechno. Co chce Marek Němec svým Baalem sdělit? Čím je pro něj hrdina "tady a teď"? Nevíme.
Zdá se mi, že režisérovi jako by k druhému kroku, jímž by dal výstupy dohromady, nezbyl čas či síla. Výstupy se mi zdají být rozehrány poctivě a přesvědčivě, je vidět, že si na nich dal s herci práci. Tím to ale končí. Jako bychom sledovali pouhou mezifázi vzniku jedné inscenace
Recenze vyšla 13. 4 v Lidových novinách 

Švejda: Skugga Baldur (Studio Hrdinů)

Napětí inscenaci vydrží pouze do konce prvého výstupu, přesněji do konce prvé kapitoly Sjónova útlého románu, jehož průběh inscenace (s pochopitelnými výpustkami) věrně sleduje. Tereza Hofová, jako jediná účinkující, kostýmově stylizovaná do podoby lišky (resp. liščí krásky - s mohutnými vlasy, kožichem, krátkou sukní a botami na podpatku), vypráví v er-formě o pastorovi, pronásledujícím lišku. To co zatím ve scénicky oproštěné podobě jen jaksi probleskuje - když např. román líčí, jak pastor začne před liškou dělat skopičiny, dělá totéž herečka, válejíc se po scéně; či když román popíše, jak liška varovně zaštěkala, herečka vydá tentýž zvuk - se v dalším průběhu inscenace, kdy se k vyjadřovacím prostředkům připojí především videokamera a projekční plátno (zachycující buď snímání kamery či předtočené záběry), bohužel stává principem: ilustrace.

Švejda: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Když jsem přesně před rokem, podnícen debatou nad inscenací Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé, psal v článku K situaci v Divadle v Dlouhé o režijním stylu Hany Burešové, použil jsem slova jako opotřebovaný, vyprázdněný, očekávatelný. Nad nejnovější inscenací Hany Burešové v Dlouhé, Oblomovem, mě napadl ještě jeden výraz: zastaralý. Řekl bych, že přesněji pojmenovová problém režisérčiných současných prací. Její styl jako by už zkrátka nerezonoval se stávající dobou, postrádal její "puls".

Mikulka: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Oblomov jako omalovánka

Oblomov je výborný román. Titulní hrdina je pozoruhodná postava. Na dávnou dejvickou inscenaci mám ty úplně nejlepší vzpomínky. Ale nová divadelní adaptace od Hany Burešové se mi nelíbila. Co nelíbila, příšerně jsem se při jejím sledování otravoval. Důvodů byla celá řada, kdybych měl ale zformulovat ten hlavní, zněl by „ilustrace“. Nebo ještě přesněji "divadelní ilustrace". Je ubíjející sledovat tříhodinové představení, které vám nenabídne o moc víc, než pouhé rozpohybování tezí, které si můžete o přestávce přečíst v programu. Když chybí tajemství, divadelní kouzlo, když se po jevišti nepohybují postavy, které by vy ve vás dokázaly vyvolat (jakýkoli) zájem, je výsledkem zdlouhavé a nevzrušivé doplňování barviček do omalovánky, kterou znáte dávno předem.

Škorpil: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Zdá se to být dobrý nápad. Nenabízet odpovědi, ponechat klíčovou otázku dráždivě otevřenou a přimět tak možná diváka aby si sám musel vybrat. Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem v Oblomovovi prostě sami neurčují, kdo je ten pravý Oblomov, ve které fází svého zápasu má pravdu. (Což už samo o sobě je příjemná změna oproti Lidské tragikomedii.) Je to ten rezignovaný, ten energicky zamilovaný a odhodlaný, nebo ten smířeně usedlý?
Je tu ale jeden – celkem podstatný – problém. Zdá se mi, jakoby dalším (ne-li možná hlavním) cílem inscenace bylo vytvořit parádní roli pro Michala Isteníka. Prakticky nesejde z jeviště, může se uběhat, uhrát, mění nálady na pětníku, tu pláče, tu se směje… A činí tak opravdu zručně a šikovně.

Švejda: Dvojí faul Marie Reslové

Marie Reslová se ve svém tažení proti nerovným možnostem pražských divadlech získat peníze z veřejných zdrojů (O dvou pekařích, Divadelní noviny 5/2016) dopouští hned dvojího lapsu. Zaprvé: poukazujíc na podobnost produkcí nedotovaného Divadla Kalich a příspěvkových Městských divadel pražských, s vaničkou - rozuměj: s nespravedlností, která je spíš ojedinělá, nikoli typická - rovnou vylévá i samo dítě - rozuměj celý grantový systém. A za druhé: jako výchozí argument ji slouží uvedení "kvalitního" Lettsova Zabijáka Joea Divadlem Kalich, titulu, jehož inscenace je "výborná /.../ jako vystřižená z těch nejlepších let Činoherního klubu. Taky skvěle obsazená: Marek Taclík, Táňa Vilhelmová, Igor Chmela, Ivan Lupták, Anna Fialová."
Každý samozřejmě můžeme vidět inscenaci trochu jinak, přesto: Zabiják Joe v Divadle Kalich je přeci v prvé řadě (ze zcela pochopitelných důvodů) dobře ošetřený produkt; nikoli umělecký výkon, při němž by divadlo cokoli riskovalo: