Švejda: Co mě potěšilo v divadelní sezoně 2017/18

I kritik - věřte nebo ne - je v divadle nejspokojenější, když vidí něco, co se mu libí a co může pochválit. A tak, abych uplynulou sezonu završil vpravdě pozitivně, si tu dovolím uvést jen těch pár postřehů - divadelních zážitků, které mi udělaly radost.

***

Zdá se, že se zhoršujícím se politickým klimatem v zemi a ve světě vůbec vzrůstá potřeba i našich divadelníků se k této situaci vyslovit. Zapomenu-li na různé krátkodeché (satirické) pokusy, potěšily mě tři inscenace, které by se daly označit za politické: Šiktancovo nastudování dramatizace Böllovy povídky Ztracená čest Kateřiny Blumové ve Švandově divadle - to, jakým způsobem zacílilo původní reflexi dění v německé společnosti v prvé polovině sedmdesátých let na zdejší poměry - a  Havelkovy dokumentárně pojaté Elity ve Slovenském národním divadle, ve kterých mapuje podhoubí současného slovenského i českého srabu (práci bývalé StB, to, jak verbovala do svých řad mladé lidi, z nichž někteří jsou dnes součástí společenské "elity") a Vraždu krále Gonzaga v Dejvickém divadle - inscenaci, která je sice kompozičně notně problematická, ale to, jak soubor v minimalistickém režijním aranžmá s obvyklou hereckou suverenitou dokáže vylíčit případ otrávení Alexandra Litviněnka, je obdivuhodné.

BordelL'Amour souboru Depresivní děti touží po penězích, vzniklý ve spolupráci s německým Taupunkt e.V., mě potěšil (i když mám k němu jinak nemalé výhrady) především proto, jak se Jakubovi Čermákovi znovu daří posouvat hranice divadla; prozkoumávat zónu, kde se divadlo potkává se sociologií a psychologií; návštěvy jeho "pokojů lásky" pro mě osobně byly dost náročné - ale tyto "mezní" zážitky si myslím budu docela dlouho pamatovat

Pokud bych měl doporučit nějakou inscenaci pro teenagery, která by je zároveň i trochu vzdělala, vybral bych bez váhání Lesákovu Měsíční sonátu č. 11 v NoDu: vtipně totiž předvádí výpravu prvních astronautů na Měsíc jako hudební jízdu "fakt cool" dídžejů. NoD pod novým vedením dělá - hudební terminologií řečeno - moderní pop (proto, předpokládám, našel pod jeho střechou nové působiště i podobně orientovaný soubor 11:55), na který diváci, soudě podle mých zkušeností, velmi dobře slyší.

V uplynulém půlroce se mi podařilo dohnat některé resty: a inscenace, které předcházela dobrá, ba vynikající pověst (a z nichž některé byly i různě oceněné) - Mikuláškova Zlatá šedesátá v Divadle Na zábradlí, Fričovo Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou a Schlegelové Olga (Horrory z Hrádečku) - mě opravdu nezklamaly; neuhýbavá a - proč to neříct - depresivní Zlatá šedesátá (jaký rozdíl oproti mnohé dnešní "lifestylové" produkci Zábradlí); Mlčení bobříků - asi nejlepší Fričův kus, který jsem viděl -, jehož totální blbnutí přitom drží silné (a vážné) téma; a Olga, která se lehkou, až nezávaznou formou daří z mnoha stran ohledávat téma Olga a Václav Havlovi.

V českém divadle konečně režírovala jedna z aktuálních evropských osobností - Jan Klata uvedl v Divadle pod Palmovkou Shakespearovo Něco za něco - a bylo to poznat: inscenace byla "nadupaná" současností a současným způsobem vyjadřování, měla téměř rockovou přímočarost; a co bylo zvlášť potěšitelné: tenhle způsob práce byl vidět i na hercích: především na Janu Vlasákovi jako perfidním manipulátorovi Vincentiovi a Tereze Dočkalové jako jízlivé, nesmlouvavé Isabele. Prosím, jen houšť a větší kapky!

Petra Špalková se po delším čase vrátila do "velkého" divadla a v Divadle v Dlouhé hraje Klytaiméstru v Élektře; jde o malou roli, de facto o jediný výstup, a přesto jím - svým spontánním, energickým hraním, kterým ztvárňuje směšnou a zákeřnou alkoholickou paničku - dokáže, aspoň na chvíli, rozžít jinak mdlé představení. Hereččiny kvality s lety neslábnou.

A když jsem u hereček: zaznamenal už někdo, jak dobrými herečkami mladší generace dnes české divadlo disponuje? Zůstanu-li v Praze: Pavlína Štorková, Magdalena Borová nebo Lucie Polišenská v Národním divadle, Tereza Dočkalová v Divadle pod Palmovkou, Marie Štípková ve Švandově divadle, Ivana Uhlířová (momentálně například v Činoherním klubu), Eva Hacurová v Divadle v Dlouhé... Už dlouho nepamatuji, že by mě těšilo jít do divadla jen kvůli tomu, že se tam objeví některý, resp. některá z účinkujících. Rtuťovité, moderní herectví - ať již šaškovské (Uhlířová), razantně přímočaré (Dočkalová), prostě, nesentimentálně dívčí (Hacurová, Polišenská), se silnou vnitřní emocí (Štípková) či nebývale amébovité (Štorková); snad jen Magdalena Borová zůstává dramatickou herečkou klasického střihu - a o to víc se na ni právě v Národním divadle těším

Nakonec inscenace sezony: možná překvapivě klasika nejklasičtější, Maryša v Divadle Petra Bezruče. Jance Ryšánek Schmiedtové se v ní povedlo akcentovat silné ženské téma (ženy, kterým jejich životní osud určují muži) a rozehrát ji jako drama plné neřešitelných konfliktů, takže divák ji má možnost sledovat "jako poprvé", jako výjimečně strhující české drama.

No vida, zase žena... 

foto z Maryši Lukáš Horký