Švejda: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Režii Jana Klaty rozhodně nelze upřít jednu věc: tah na bránu, jenž se uskutečňuje s doslova rockovou přímočarostí. To, s jakou energií režisér exponuje jednotlivé obrazy, z jakých ingrediencí je skládá, aby se divákovi zadřely pod kůži. Jeho Něco za něco pulsuje současností v síle, řekl bych, přesně takové, kvůli které byl jako skutečné režijní jméno (v českém činoherním divadle vlastně, po Robertu Wilsonovi, teprve jako druhé) vedením divadla osloven.

foto Miloš Skácel

 
Klata se nebojí "dobu expozice" přetáhnout na dobu víc než únosnou (odchod-útěk Lucia, zpodobněného jako člena Pobřežní hlídky, ze scény; Isabelina "muka", vyjádřená svíjením se na zemi). Nebojí se na podporu nálady použít hlasitou, nejčastěji rockovou, reprodukovanou hudbu. A nebojí se i celkový tvar - už třeba jen tím, že mnohé obrazy končí bezmála filmovou zatmívačkou - rozbít na jednotlivostí; učinit z inscenace de facto montáž atrakcí.
Uvedené prostředky mi nejednou přišly jako laciné. Například pokud šlo o "tělesný" humor či o pohrávání si s různými popkulturními odkazy. Klata sázel na jednoduchost. A ano: v jednoduchosti je síla.
Zároveň je ale třeba říct, že režisérova razance dokázala herce dovést k ostře načrtnutým dramatickým portrtétům: perfidní, samolibý manipulátor Vincentio Jana Vlasáka; nesmlouvavá, jízlivá Isabela Terezy Dočkalové. A předložit některá témata - pragmatismus mocných, mužský šovinismus - tak, aby Shakespearova komedie vyzněla opravdu hodně hořce.