Dubský: Spáči (Divadlo pod Palmovkou)

"Chápete to?" ptala se během přestávky svého doprovodu divačka sedící v řadě za mnou. Myslím, že tak poměrně vystihla rozpoložení řady návštěvníků v poněkud prořídlém hledišti na první repríze inscenace Spáči.

Mikulová: Výzva směrem k Nadivadlu

Milý Vladimíre, 

již delší dobu se zamýšlím nad Tvými příspěvky na blogu Nadivadlo – a tato zamyšlení mě v poslední době vedou k úvaze další: nad smyslem a obhajitelností existence blogu Nadivadlo. A především se ptám sebe – a nyní už i Tebe, zda není nutná jeho reformace. Možná že desetileté výročí jeho existence je k tomu vhodným milníkem. 

Mikulka: Sluha dvou pánů (Berliner Ensemble, PDFNJ 2022)

Když se dramaturgie snaží sloužit zároveň divadlu a ideologii

Je to těžké pořízení: chcete, aby byl váš festival náležitě progresivní, takže si jako motto zvolíte absurdní novotvar Herr*in a vyhlásíte, že na programu budou pouze inscenace zabývající se ženskými tématy - načež kromě jiného pozvete berlínskou inscenaci Sluhy dvou pánů v ryze ženském obsazení. Tedy kus, o jehož dokonalém souladu s linií nemůže být nejmenších pochyb.

Mikulka: Už není třeba dělat vůbec nic (Divadlo v Dlouhé)

Začátek listopadu se nesl ve znamení tří se zájmem očekávaných pražských premiér. Na národnědivadelní Rej a Medvěda s motorovou pilou ze Zábradlí jsem si tu už stěžoval. V Divadle v Dlouhé, kde se poprvé představil režisér Jan Frič v tandemu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou, jsem si dlouho říkal, že mi nezbude, než ve stížnostech pokračovat. Postupem doby se to ale tak trochu zkomplikovalo.

Škorpil: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Příznačně je jednou z postav, na kterou se čeká v inscenaci Medvěd s motorovou pilou, člen hudebního uskupení jménem Aki. Nejen znalci finské kinematografie již asi tuší kam mířím. Aki Kaurismäki je legenda, dokonale vládnoucí směsicí běžného s nevšedním a prostého s tragickým či směšným. (Kdesi v základu této poetiky má ostatně něco společného s Martinem McDnaghem.) Historky a figury Rosy Liksom jsou zjevně podobného ranku: prostým finským vesničanům se zkrátka dějí divné věci, vražda a kdejaký jiný hřích je tu na denním pořádku a není ani důvod se s nimi nějak zvlášť vzrušovat. Jak se říká v písni Peggy Lee Is That All There Is, která se inscenací v různých podobách prolíná – A to je jako všechno/ono?

Mikulka: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Po čtvrteční premiéře Reje v Národním divadle jsem si postěžoval, že to byl zážitek poněkud úmorný. V pátek jsem vyrazil na Zábradlí na Medvěda s motorovou pilou a postěžuji si trochu podobnými slovy. Obě inscenace se samosebou liší, ale mají i leccos společného. Také Jan Mikulášek s dramaturgem Borisem Jedinákem a scénografem Markem Cpinem (ten je podepsaný i pod Rejem) přišli se sledem víceméně samostatných výstupů, které propojuje pár motivů a především snově rozmlžená, groteskně hrozivá atmosféra spolu s výrazným prostředím. V prvním případě (spíš tušená) dekadentní Vídeň, ve druhém téměř realisticky vyvedené kaurismäkiovsky ošuntělé Finsko sedmdesátých let.

Mikulka: Rej (Národní divadlo)

Schnitzlerův Rej sice po sto letech od svého vzniku ztratil svou skandální auru, pořád je to ale dobrá a různým interpretacím otevřená hra. Erotické domino, ve kterém se setkávají dvojice tak dlouho, až se kruh uzavře, lze vidět jako komedii mravů, cynickou hříčku, pornografickou taškařici, ale taky třeba jako hru kritickou vůči moci peněz i nerovnému postavení žen a mužů. Francouzský režisér Arthur Nauzyciel byl při svém pražském hostování ještě ambicióznější: jeho inscenace chce být obrazem starého světa, hroutícího se s nástupem „nových pořádků“, tedy konkrétně nacismu.

Mikulka: Martin J. Švejda (30. 9. 1968 - 28. 10. 2022)

S Martinem jsme byli spolužáci na Divadelní vědě. Třicet let jsme spolu vedli Puchmajera a deset let psali na Nadivadlo. Nažvanili jsme toho - především o divadle - nekonečně mnoho, nikdy jsme ale nebyli kamarádi, kteří se spolu jen tak vydají do hospody (Martin byl ostatně zapřisáhlý abstinent) nebo nedejbože na výlet. Bylo to kamarádství téměř výhradně přes divadlo. A vlastně až teď mi došla jedna zásadní věc: přestože jsme se s Martinem leckdy na lecčems neshodli, byl to člověk, se kterým nám oběma bylo vždycky bez velkého vysvětlování jasné, co, jak a proč si ten druhý myslí. Co a proč se nám líbí, co a proč nám leze na nervy. A to už zdaleka ne jen na divadle. Obávám se, že tento typ porozumění, a vlastně i opory, je nenahraditelný. Ta mezera bude obrovská. I když samozřejmě nejen kvůli tomuhle.