Škorpil: O Pavlovi (Divadlo Na zábradlí)

Deníky režiséra Pavla Juráčka byla už divadelně „vytěženy“ Janem Mikuláškem (viz Zlatá šedesátá) i Ivo Kristiánem Kubákem a Marií Novákovou (viz Deník 1959-1974 a Deník 1974-1989). V posledně jmenované inscenaci se už dokonce objevují úryvky ze vzpomínek Dani Horákové, který nyní naplno dává zaznít inscenace O Pavlovi uvedená v Divadle Na zábradlí Annou Klimešovou. Zahajuje ji monolog Anežky Kubátové, neboli Dani Horákové, před zataženou poloprůhlednou oponkou (či spíše závěsem). Kubátová sice navazuje na svou tradiční polohu lehce roztěkaných žen a v jejím projevu je i tentokrát patrná ironie i kontrola (až mě napadá jak moc je vlastně blízká – byť jaksi z „jiné strany“ – herectví Jiřího Ornesta, které si bylo vědomo nejen souvislostí postavy, ale i souvislostí momentální situace hraní divadla), nicméně daří se jí zprostředkovat i lítost a smutek Daňi Horákové, když vypočítává, čeho všeho se už „Pavel“ nedožil.

Díky tomu je už na počátku jasné, že Juráčka opravdu miluje a zároveň je tak vytvořeno kontrastní pozadí pro budoucí divoké hádky. Anežka Kubátová inscenaci dominuje vskutku nevídaným výkonem, a dokud Anna Klimešová spoléhá především na ní – ať už v monolozích, či konfliktech s Juráčkem Michala Bednáře - je vše v nejlepším pořádku. Zádrhel bohužel nastává, když se Klimešová rozhodne (na první pohled celkem logicky) inscenaci kořenit režijními nápady, ať už ve zpracování různých návštěv v mnichovském bytě, či scénografickými a kostýmními ornamenty. Dynamika nesená především duem Kubátová-Bednář, slábne a atmosféra „pekla na 36 metrech čtverečních“ se zbytečně ředí. Nezbývá než se dopustit kritického klišé a konstatovat, že kdyby inscenace byla o zhruba půl hodiny kratší, jejímu vyznění a diváckému zážitku (ne němž – opakuji - nese lví podíl Anežka Kubátová) by to jen prospělo.

foto KIVA

více o inscenaci