Švejda: Zdeněk Hořínek

Skaut.
Srdečný.
Zábavný.
Schopný ve svých statích přesně analyzovat a pojmenovat věci.
Vcítit se do role tvůrce.
Svoji vzdělanost dávat najevo zcela neokázale.
Chápat divadlo jako pole pro hru (v nejširším slova smyslu).
A mít naprosto jasno, co je komunistický režim zač a nikdy si s ním nezadat.
Takový byl pro mě Zdeněk Hořínek.


(Zde naleznete rozhovor, který jsem s ním vedl pro Divadelní revue 1/2012.)

Mikulka: Vzpomínka na Hořínka

Asi nejsem sám, kdo za jedno z nejpodstatnějších setkání s lidmi kolem divadla považuje to se Zdeňkem Hořínkem. Představoval úctyhodnou osobnost trochu nezvyklého rodu, přesně opačnou než jakou byl třeba takový Milan Lukeš (abych jmenoval své dva oblíbené pedagogy z Divadelní vědy). Hořínek byl jedinečný v tom, že kolem sebe cokoli jako auru úctyhodnosti nikdy ani v nejmenším nevytvářel. Vždy působil tak trochu (s odpuštěním) kašpárkovsky: libovolně vážná sdělení plynule a bez varování prokládal nejpříšernějšími možnými historkami, drby a zábavně nekorektními invektivami. Tahle maska by ale neměla zakrýt to, co bylo opravdu podstatné: Hořínek soustavně dokazoval, jakou sílu může mít sebevědomá, neokázalá a dobrým vzděláním podložená aplikace zdravého rozumu.

Škorpil: Aby Ceny měly cenu (Stipendijní cena pro mladé talenty divadelní kritiky 2014)

O Stipendijní ceně... si lze jistě myslet cokoli. Lze váhat nad vymezením hodnotících kritérií a lze pochybovat i o jejich smyslu (jako to třeba učinila Jana Machalická v LN). Přinejmenším jeden z vytyčených cílů je ale opravdu záslužný a potřebný: snaha vyvolat diskusi o povaze a poslání divadelní kritiky (či „kritické reflexi širokého spektra performing arts“ jak ocitovaly iDN Janu Návratovou). Je bezpochyby potřeba mluvit o postavení divadelní kritiky, o jejích standardech a limitech, o tom jak je tento obor vyučován atp. atp.

Aby však k takové diskusi mohlo dojít, dluží nám členové poroty několik vskutku zásadních informací:

Kyselová: Nízkotučný život (Divadlo Letí)

Nadváha, to znie hrdo...

Na rovinu, je len málo z nás, kto nemusí a nerieši vzhľad a telesnú hmotnosť a úprimne, my ostatné a ostatní týchto jedincov v podvedomí nenávidíme a závidíme im.

Mikulka: Hamlet (Schauspielhaus Bochum)

Slovinští sněmující ptáci nechť mi prominou (já jim teda těch nepřečkatelných devadesát minut ve vydýchaném Pekle odpustit nehodlám), ale z nedělní Plzně má smysl psát jen o Klatově Hamletovi. Názory se myslím dost silně různily, takže raději vyložím karty hned na začátku: mně se to líbilo. První půlka dokonce moc. Ke mně do šesté řady naštěstí sperma ani exkrementy nedostříkly, takže jsem na rozdíl od kolegů přede mnou nedoznal žádné úhony. A i kdyby. My, co jsme loni trénovali na Divadelním světě Brno s primátorem Onderkou, jsme v tomto ohledu zvyklí na ledacos.

Mikulka: Saddám Husajn-mystérium (HaZira)

Z Plzně... pátek 12. 9. ješte jednou

Ponecháme-li stranou nešťastný zlínský pokus o drsňácko-eroticko-existenciální kabaret, byl plzeňský pátek dnem divného divadla. Po Sergově efektu následoval Špinarův Hamlet, ale hlavně izraelská inscenace Saddám Husajn - mystérium. Co na scéně prováděla čtveřice Saddámů, popsal dost přesně kolega Zahálka (zde), takže se nebudu opakovat. Stejně jako na Sergově efektu jsem se výborně bavil, jakkoli to v přísném slova smyslu nijak zvlášť vtipné představení nebylo. Izraelci vše servírovali s naprosto vážnou tváří a nikdy nebylo tak docela jisté, jestli je to, co se právě odehrává, čirá absurdní legrace nebo konkrétní narážka, jsou li hrátky s motivem ropy ostnem vůči americké politice nebo snad dokonce kritika zbožštění ropy, mají-li být všechny ty obřadné řeči a pohyby výsměchem orientální přepjatosti nebo naopak „západní“ touze hledat tajuplnou vznešenost v každé orientální pitomosti.

Mikulka: Sergův efekt (Vivarium Studio)

Z Plzně... pátek 12.9.

Mám rád divné divadlo. Nebo divadlo, které lze označit hezkým odborným termínem „pakárna“. A o tom, že si tohle čestné označení zaslouží inscenace Sergův efekt, není nejmenších pochyb. Gaëtan Vourch začne bez zjevného důvodu jako kosmonaut, pak dlouze popisuje předměty, které leží před ním (i před diváky, samozřejmě) na stole a na zemi, pak pro několik kamarádů zahraje podivné kratičké výstupy (pro každého zvlášť), načež následuje trochu delší podivný výstup pro všechny dohromady. Výstupy spočívají v absurdně jednoduchém popojíždění autíčkem do rytmu hudby, blikání dětským laserem, blikáním reflektory opravdového Trabanta a pak ve dvou prsknutích jakési pyrotechniky. Chvíli to taky vypadá, že by se do sebe Philippe s jednou divaček mohli zakoukat - ale nezakoukají, to by bylo příliš dějové. Namísto citového happyendu se tak názorně předvede, o čem bude pojednávat příští inscenace, v níž Gaëtan vystupuje v paruce a je neviditelný. Mimochodem, jeho přátelé na návštěvě byli Češi a neherci, na jevišti vypadali dost rozpačitě (tím spíš, že většinou nemluvili francouzsky), bylo ovšem zřejmé, že přinejmenším v hrubých obrysech věděli, co mají dělat.

Švejda: Vlčí jáma (Divadlo v Dlouhé)

Na začátku Jana, v podání nové atraktivní akvizice Divadla v Dlouhé Veroniky Lazorčákové, vstoupí do vlčí jámy a v závěru z ní zase vystoupí. Inscenace Martina Františka se odehrává cele v této jámě. Exponována je v úvodu – dominantní Klára, submisivní a zadrhávající Robert a zlovolné, pomstychtivé služky – a v průběhu představení se na ní prakticky nic nemění. Režisér dává inscenaci ráz ne psychologického, ale spíš expresionistického dramatu, nouze v něm není jak o hororové prvky, tak vypjatě komediální momenty. Děj je víceméně potlačen (což na záživnosti téměř dvouhodinové produkce, hrané bez přestávky příliš nepřidává), sledujeme především výjevy z této "jámy". V centru pozornosti stojí - jak jinak - Klára v podání hostující Heleny Čermákové (jedné z mála heroin současného českého divadla). Předvádí razantní, energický výkon; její postava je monstrum – výrazné, byť poněkud odtažitě působící (herečce, řekl bych, oproti „ikonickému“ výkonu Jiřiny Šejbalové z filmové verze schází jakási slizká, „upocená“ lidskost).
Zbývá si položit otázku, proč Glazarové román v Dlouhé vlastně inscenují. Nevím.

Mikulka: Říše zvířat (Studio Hrdinů)

Pokud to mohu posoudit, je Říše zvířat tak trochu zhmotněním ošklivých hereckých snů. Předvádí totiž skupinku herců, kteří už šest let vystupují v dosti podezřelé inscenaci ve zvířecích maskách (nikdo je tudíž nepozná podle obličeje), navzájem si lezou na nervy, všem jim leze na nervy i ona zvířecí inscenace, zároveň se ale děsí toho, že po její derniéře nebudou mít co dělat. Nová inscenace, ve které se nabízeji role typu sendvič nebo volské oko, je tak možností sice nehezkou, ale vlastně docela žádoucí. Přiznává se to jen těžko.