Škorpil: Nitra - úterý (Samedi Détente - Vjatlag)

The World Is Bad VI.

Škorpil: Nitra - pondělí (Lost Antarctica - Archiv - Old Monk)

The World Is Bad V.

Škorpil: Nitra - neděle (Veľký zošit - We Are Still Watching)

The World Is Bad IV.
Neděle přinesla dva celkem protichůdné zážitky.

Škorpil: Nitra - sobota (Hate Radio - R+J)

The World Is Bad III.Heslo letošní Divadelné Nitry – emaptia/empathy – je vlastně velmi rafinovaně zvolené. Když se vám totiž nějaké představení nelíbí, vždy si můžete položit otázku, jestli náhodou nejste nějak málo empatičtí.
Takže když se kupříkladu pronudíte vyhlášeným Hate Radio Milo Raua, okamžitě padáte do podezření, že jako hnusný cynik a nelida nedokážete dostatečně soucítit s utrpením obětí masakru tutsijů ve Rwandě. Hate Radio je doku-drama jak vyšité.

Škorpil: Nitra - pátek (Spiatočka)

The World Is Bad II.
V Nitře celý pátek pršelo, tradiční a vyhlášená Izba Starej Materi prochází beznadějně vyhlížející rekonstrukcí a vůbec všude bylo temno, nehostinno a beznadějno.
Trochu světla přinesl kouzelný a rozehraný liberecký Beránek, který spadl z nebe (o němž se však už asi netřeba rozepisovat; stejně jako o inscenaci Domov, Eros, Viera, kterou jsem navštívil už na bratislavské Nové Drámě a odkáži jen ke svému článku v aktuálním SADu). Ale pak se zase pořádně zatáhlo a svět nabral patřičně temné odstíny.
Zsolt Vidra to měl v životě blbý.

Škorpil: Nitra - čtvrtek (Apokalypsa)

Když Pasolini dával svůj poslední rozhovor před smrtí, míchal v něm nejasné vize konce společnosti s pateticky-sebelítostivými moudry o významu umělce (a samozřejmě došlo i na prohnilou buržoazii a fašisty). Právě doslovnou rekonstrukcí tohoto rozhovoru Apokalypsa varšavského Teatru Nowego začíná a jeho zmatený a přerývavý ráz jako by se do ní přelil. Snad chtěli Tomasz Spiewak s režisérem Michalem Borzuchem inscenací říct, že se společností (rozuměj Západní) není něco v pořádku a že pokud už apokalypsa nenastala, jsme od ní jen krůček. A to především proto, že se umíme jen dívat, ale opravdu se vcítit a konat už jsme zapomněli. Chápu, že ne každému připadá takové konstatování banální, ale těžko se mi chce věřit, že za moderní a aktuální může někdo považovat videokameru či nahotu na scéně (zde dokonce v jedné scéně oboje). Inscenace se vleče, protože herci místo aby některá místa demonstrovali (hraje si tak trochu divadlo faktu o Pasolinim a Ornelle Falacciové), neváhají je prožít. Ve výsledku tak opravdu máte pocit, že se pořád o všem jen mluví a všichni jsou jaksi malátní, neakční a nanicovatí. O rafinovaný inscenační záměr ale podle všeho nejde.

Švejda: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tahle inscenace Lukáše Brutovského, premiérovaná v závěru loňské sezony, by neměla zapadnout - byť popremiérové kritické ohlasy byly spíše vlažné (očekávání po režisérově úspěšné Maryše byla zřejmě velká). Brutovský předvádí Molièrův text nikoli jako společenské, ale jako vztahové drama; jde tedy proti tradici posledních velmi povedených nastudování hry (v Činoherním klubu v roce 2002 a v Buranteatru v roce 2010). Téma přetvářky a konformity jej zajímá především v tom ohledu, jak se promítá do mezilidských vzahů, jak tyto vztahy porušuje. Režisér velmi dobře pracuje s detaily, jež postihují charaktery postav; vynikající je zejména závěrečná (vlastně vrcholně napínavá) scéna, kdy figury, "zaklíněné" ve vztahovém mnohoúhelníku (s klíčovou Celimenou), "vynášejí své karty" a "hra" musí být nějak uzavřena. Má bezmála čechovovský ráz.
Režie je střídmá, bez násilností (jedině komické přepálení Alcestova rozčilení na Celimeniným dopisem Orontovi bych rozhodně oželel), používá drobné oživující vtípky, plně se soustředí na práci s herci (dominují Filint Davida Punčocháře, pojatý jako - bez ironie - dobrý Alcestův rádce a směšný popový kýčař Oront v podání Marka Pospíchala).
Divadlo Misantropem evidentně navazuje na Špinarova Hamleta; Brutovského inscenace se sice k současnosti nevztahuje tak přímočaře, víc se soustředí na text, ale použitými prostředky je s ní dost příbuzná. Moderní činohra, řekl bych.
Dobře, Švandovo divadlo.   

Mikulka: Plzeň - neděle (O hezkých věcech, Vlnolam, Láskavé bohyně)

Není laskavost jako laskavost

Masopust - O hezkých věcech, které zažíváme. Je hezké, když titul nelže. V tomto případě platí, že představení je úplně stejně slizké jako jeho název. Taky je to dost velká legrace, a to legrace, jak se dnes s oblibou říkává, „nekorektní“ (i když na tohle označení už mám stejnou alergii jako na samotnou korektnost, musím se přiznat). Nebo lépe řečeno, Jan Frič a spol. servírují legraci, ze které se divákům v ideálním případě udělá dříve nebo později špatně. Je to taková divadelní cukrárna, která ve velkém nabízí hezky vyhlížející zákusky, přeslazené a taky trochu žluklé. Veselé parodické scénky, zářivé tváře, úsměvy a úžasné citáty od Shakespeara a Čechova přes Malého prince až po Demlovy Moje přátele. Nechybí Marta Kubišová ani dalajlama, svlečení herci, roztomilý, byť trochu únavný vozíčkář Honza za dveřmi, kompost, Jenůfa, co je komu libo.

Mikulka: Divadlo Plzeň - sobota (upoutávka)

Dneska si usnadním práci. O Adámkově hudebně divadelní skládance Čtyři tři dva jedna jsem tu už psal a nic moc dalšího mě k tomu nenapadá. Tedy kromě nepřekvapivé poznámky, že v relativně velké Malé scéně Nového divadla představení bohužel nemělo obývákovou atmosféru z Alfréda ve dvoře, ale že to byla i tak velmi milá třičtvrtěhodinka. Hned poté následovala festivalová debata, ve které jsme se s Karlem Králem (a také s Jiřím Adámkem) pokusili přítomné ponouknout k výměně názorů na roli příběhu v divadle – a moc se to nepovedlo. O Požitkářích Divadla Na Zábradlí jsem všechno, co jsem svedl, napsal v SADu, a o nitranském Majsterovi a Margaríte psal tamtéž Jakub Škorpil – a to tak, že k tomu skoro nemám co dodat. Snad jen, že v plzeňském šapitó nehrála prim harmonika, ale klavír, že nahá Margaríta létala na koštěti a nikoli na hrazdě, a že to celé netrvalo tři a půl, ale poctivé čtyři hodiny. Berte tudíž tento text hlavně jako reklamu na volně přístupné články SADu, pojednávající o letošních festivalových inscenacích. Plzeň tam máte jako na dlani.

Mikulka: Plzeň - pátek (Svatba, Nepřítel lidu)

Doktor Stockmann je našinec!

Slovácké divadlo – Svatba. Na jevišti si herci tak říkajíc utírali nosy židlí, a velká část diváků, jak už to tak chodívá, řičela smíchy. Příšerně jsem se otravoval a přitom jsem měl pocit, že tuhle Svatbu bude možné odzívnout jedinou větou o tom, že muzeální pitvoření je stále velmi účinný prostředek k oslovení zábavychtivého publika. A to dokonce i na prestižním festivalu. V závěrečné třetině nicméně Anna Petrželková zvolnila, nasadila osvědčený prostředek v podobě rozporu mezi pozvolna doznívající groteskou a temnou, pomalou hudbou - a rázem to celé bylo podstatně snesitelnější. A hlavně méně přímočaré. Tedy, ne že by se tím tahle hodně průměrně odvedená maloměšťácká groteska zpětně stala jakýmsi hlubokým podobenstvím o beznaději lidského údělu, ale přinejmenším tímto směrem nesměle vykročila.

Schaubühne Berlin – Nepřítel lidu. Ibsenova hra je velmi svůdný kousek. Statečný doktor Stockmann stojí se svou nepopulární pravdou tváří v tvář celému městu a k jeho odpůrcům se z mravně pohybných důvodů přidává jeden domnělý podporovatel za druhým. Jak je krásné projektovat se právě do Stockmanna a tiše se v hledišti opájet představou, jak také já trpím v boji s prohnilým světem. I když jsem nejspíš prachobyčejný posera s dvaceti denními kompromisy na triku.

Mikulka: Divadlo Plzeň - čtvrtek (Apollonia)

(A)pollonie. Je mi líto, ale nevěřím.

Naivní divadlo Liberec – Kapela jede aneb Není pecka jako pecka. Na loutky se v Plzni vždycky těšívám, ale tahle Kapela mě moc nenadchla. Přesněji řečeno, nenadchla mě ani trochu, spíš otrávila. Nesoudržný výchovný příběh o rozhádané divadelní kapele, písně nic moc, herectví tzv. „loutkářské“. Tu a tam vtipný nápad na ústřední téma „homonyma“, ale kdo kdy viděl něco od Jiřího Jelínka, asi bude souhlasit, že mívá za pět minut víc nápadů a slovních hříček, než v Naivním divadle vymysleli za celý večer. Ani nemluvě o tom, že mám za sebou loutkářskou Skupovu Plzeň, kde se bylo možné opakovaně přesvědčovat o tom, že i pro úplně malé děti lze dělat divadlo, na kterém se dospělí nemusí cítit hloupě.

Švejda: (A)pollonia (Nowy Teatr Varšava)

(A)pollonia Krzysztofa Warlikovského, dorazivší na plzeňský divadelní festival šest let po své premiéře, je inscenace, která svou rozmáchlostí překračuje obvyklé divadelní meze. Časové, prostorové i z hlediska uchopení tématu. Někdy se tou více jak čtyřhodinovou produkcí musíte doslova protrpět (protože když si jde Alkestis již počtvrté přes celou scénu převléct časy do svého pokoje, je to opravdu k nevydržení), když chce ale člověk - říkám si - získat výjimečný zážitek, měl by být ochoten něco podstoupit.
Stálo to v tomto případě za to. Inscenace je prostorově velkoryse koncipovaná, "širokoúhlá" (v Plzni se hrála v jedné z rozlehlých hal bývalého depa), je v ní dost místa pro velká scénická gesta (obří pojízdné "pokojíčky", projekce na zadní stěnu, středový prostor seshora vykrytý rozměrným světelným parkem) i intenzivní interpretaci hudebních čísel (no, někdy bylo té hlasitosti skutečně přespříliš), k tématu smyslu odplaty, oběti a obětování se přistupuje zeširoka (propojujíc příběhy antické mytologie s polskou historií druhé světové války, vztahující se k holokaustu), ve svém vyprávění nepospíchá, nechává si na každou akci "dost času"...
Jde o inscenaci, která chce říct něco zásadního a tomu podřizuje i to, jak to to říká.
Pro mne to byl výjimečný zážitek.   

Mikulka: Divadlo Plzeň - středa (Brémská svoboda, Netopýr)

Plzeň. Smrťácká jako obvykle

Takže po třech dnech zpátky na divadlo do Plzně a jak to tak vypadá, taky zpátky k osvědčenému plzeňskému tématu: smrti a umírání. Festival Divadlo začal Brémskou svobodou o sériové vražedkyni a pokračoval polským Netopýrem, pojednávajícím o klinice, zabývající se asistovanými sebevraždami. Čeká nás skutrovská Bouře, která začíná tím, že do všech postav uhodí blesk, a pozítří budou echtsmrťáčtí Požitkáři. O Mrtvých duších ani nemuvě, koho by mezi tolika mrtvými těly zajímaly nějaké duše.

Mikulka: Skupova Plzeň - neděle (Katalánci a Divadlo bratří Formanů)

Nadchnout a naštvat

Po Odcházení se na Skupově Plzni objevila i Katastrofa. Za dalším havlovsky znějícím titulem se tentokrát skrývala katalánská čtveřice Agrupacion seňor Serrano a byla to pozoruhodná podívaná. I když se závěrem k naštvání. Španělé ve velkém použili princip, který v Česku již drahnou dobu pěstuje Handa Gote – na stole se cosi v malém kutí a diváci to mohou v reálném čase sledovat jako efektní projekci. V tomto případě jsou zpestřením všelijaká chemická kouzla, hlavními hrdiny malí želatinoví medvídci a tématem nic menšího než „příběh lidstva“.

Mikulka: Skupova Plzeň - sobota (Dům u jezera, Tria Fata)

Smrťácká Plzeň

 Tohle nemůže být náhoda. Po pátečním umírání morčete, Elvise a milovaného pejska surfuje Skupovka na smrťácké vlně i o víkendu. O výborném britském The Table (s umíráním Mojžíšovým) jsem s předstihem psal tady, následoval izraelský kabaret s ozvuky holocaustu a francouzská rakvičkárna o tom, jak si pro starou porodní bábu přijde smrt. To jsou mi věci. Děti, choďte na loutkové divadlo, dozvíte tam se spoustu užitečných věcí o tom, co vás čeká, ale dědečka s babičkou raději nechte doma, po třetím-čtvrtém představení by se už mohli cítit nesví.

Mikulka: Skupova Plzeň - důrazné doporučení (Blind Summit)

Hradecké zvěsti nepřeháněly: The Table britského souboru Blind Summit byl jedním z nejpovedenějších a nejzábavnějších divadelních kousků, které jsem letos viděl. Myslím samozřejmě rok kalendářní, nikoli školní. A zároveň je to přesně ten typ divadla, který se strašně špatně popisuje, respektive popsat se dá docela snadno, ale vyzní to bohužel poněkud pitomě. Ono se tam totiž vlastně nic tak světoborného neděje: loutka staršího pána vedená třemi vodiči chodí sem a tam po stole, chlubivě se představuje, mudruje na nejrůznější témata a mezitím přehrává kapitolu z Bible, tu, ve které umírá Mojžíš. Je to velmi britské (tak trochu montypythonovsky), velmi ironické, dokonale stylové a neobyčejně veselé. Ani nemluvě o tom, že to ti tři s loutkou velmi dobře umějí i po technické stránce.

Mikulka: Skupova Plzeň - pátek (Goodbye Mr. Muffin, The King)

Páteční odpoledne aneb Jak bylo před smrtí

V Plzni je navzdory nevlídným předpovědím počasí stále hezky, skoro to vypadá jako výzva k procházce po břehu některé z místních řek. Obzvlášť hezká je Radbuza, kde mají nainstalované masivní lavičky, včera na jedné z nich seděla skupinka místních (středo)školaček a halasně se trumfovala zkušenostmi, spojenými se ztrátou panenství. Vyhrála slečna, která prohlásila „Ty vole, to je tak dávno, že si na to vůbec nepamatuju“. Ale nešmíroval jsem, jen jsem náhodou šel okolo k zadní lavičce, k níž doléhá wi-fi signál z papírny. No nic, to jen tak na okraj.

Mikulka: Skupova Plzeň - čtvrtek (Vietnamci, Finové)

Vietnamské vodní divadlo + Odcházení

Kdyby se jednomu zachtělo, mohl by si mezinárodně festivalového a hlavního-evropsko-kulturního města Plzně užívat takřka non stop od konce srpna do půlky září. Skupovka speciál začala už minulý pátek, potrvá až do pondělí a vzápětí téměř plynule naváže festival Divadlo. 

Tak trochu před závorkou: o obřích loutkách na plzeňském náměstí asi všichni slyšeli nadšená slova z médií. Očití svědci zas tak úplně nadšeně nezněli; nevím, na vlastní oči jsem to neviděl, takže těžko soudit. Zřejmé ovšem je, že co do píár to byla z hlediska Skupovky i Plzně mimořádně dobře odvedená práce (a nemyslím to nijak ironicky). Ty opravdu nabité festivalové dny ovšem v Plzni začaly včera (tedy ve čtvrtek 3. září, pokud by si tento text někdo četl až po letech). A nabité jsou hlavně zahraničními hosty.