Švejda: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Režii Jana Klaty rozhodně nelze upřít jednu věc: tah na bránu, jenž se uskutečňuje s doslova rockovou přímočarostí. To, s jakou energií režisér exponuje jednotlivé obrazy, z jakých ingrediencí je skládá, aby se divákovi zadřely pod kůži. Jeho Něco za něco pulsuje současností v síle, řekl bych, přesně takové, kvůli které byl jako skutečné režijní jméno (v českém činoherním divadle vlastně, po Robertu Wilsonovi, teprve jako druhé) vedením divadla osloven.

Švejda: OK plus F (Divadlo Kámen)

Nová inscenace Petra Macháčka je spletena ze tří motivů. Prvý se zabývá dichotomií (divadelní) fikce a reality a utváří její úvahový rámec. Druhý se týká "tygřího fluida" (o jehož implementaci do provozu jakési firmy postavy vedou řeči), symbolu - když to tak nazveme - optimálního chodu věcí. A třetí je převzat z románu Mary Shelleyové Frankenstein a věnuje se stvoření umělého, zde však spíš dokonalého, člověka. Spletení je důmyslné (možná až překomplikovaně důmyslné), i tak je ale struktura  inscenace spíše fragmentární, její tvar se rozpadá  do jednotlivých výstupů (někdy by se dalo dokonce říct "čísel"). Na vině je nejspíš zmiňovaný úvahový rámec, který prostřednictvím zcizujících komentářů herců pravidelně zastavuje děj.

Švejda: Černý med (Činoherní klub)

Postava Vyšetřovatelky, usilující usvědčit ze zločinu spisovatele Eugena Loebla, je dobrou příležitostí pro proteovské herectví Ivany Uhlířové. Ta, v blond v paruce, přichází na scénu v huňatém zeleném kabátu, pod kterým však má černé upjaté šaty. Působí sexy, jako přítulná kočička se sladkým, mazlivým hláskem, v řeči trochu zadrhává, vypadá tedy i nejistě... s muži (a asi nejen s nimi) to evidentně umí. Jde o úlisnou masku (vyšetřujícího) dravce, který dokáže pořádně zatnout drápky.

Mikulka: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Handa Gote na svých webových stránkách tvrdí, že výraz Rain dance znamená v počítačové hantýce „Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity.“ Netroufám si posoudit, do jaké míry je to spolehlivá informace, ale jako charakteristika stejnojmenné inscenace sedí skvěle. S tím rozdílem, že zde ony mysteriózní akce probíhají směrem k moderní konzumní civilizaci.

Etlíková: Pověření (HaDivadlo, Lachende Bestien)

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem

Alespoň na první pohled to působí jako šťastná shoda okolností či dobrý nápad, uvést v období přímých prezidentských voleb Pověření, které odhaluje pochybné stránky demokratických ideálů a jejich „vývozu“. Müllerovo drama je ale velmi svérázné, protože mimořádně naléhavě oslovuje intelekt, zatímco pocitovou rovinu textu si je třeba při čtení spíš svépomocně domýšlet. Jedinou emocí, jíž se nelze vyhnout, je hrůza z masového prolévání krve, která se skrývá za každým řádkem této hry o nezdařeném pokusu zavést do karibských států ideály Velké francouzské revoluce. Je tak výrazná, že musí být velmi náročné zodpovědět otázku, kde se při výkladu této hry inspirovat při hledání divadelních jemností. Mám za to, že úspěch inscenace závisí na tom, jestli se pocitovou rovinu podaří nalézt, nebo se jí elegantně vyhnout. Jinak totiž hrozí, že vznikne velmi schematické divadlo.

Švejda: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Necelý měsíc po konci výstavy Krištofa Kintery Nervous Trees v Galerii Rudolfinum uvádějí Handa Gote research & development obnovenou premiéru (či druhou verzi) inscenace Rain Dance z roku 2009 - a jako bychom se ocitali na stejném místě. Kde však v Kinterově případě svět po katastrofě zůstal již bez lidí, pozorujeme u Handa Gote tentýž svět "pět minut" před tím - s jeho posledními obyvateli: trojicí flegmatických chlápků v tričkách heavymetalových kapel, kteří se jej - naposledy - snaží oživit.

Mikulka: Na protest! (Husa na provázku)

Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.

Švejda: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4 (Divadlo v Dlouhé)

Miroslav Hanuš je silný v detailu. V evokaci. Svou inscenaci pojímá jako retro thacherovských (ale nejen pochopitelně jejích) osmdesátých let. Nejvíc se mu daří v hudebních číslech - vybírá především z popu a pop rocku sedmdesátých let (Bee Gees, Donna Summer, Sweet, Uriah Heep apod.); hudební provedení je (jako vždy v Dlouhé) perfektní a projev takového Pavla Tesaře v The Battle of New Orleans (zde Americká kamna) nebo Evy Hacurové v Romeo (zde Utři to) naprosto k sežrání.

Mikulka: Vojtěch Varyš (1985-2018)

Vojtěch Varyš byl jedním ze zakladatelů Nadivadla, patřil k těm, kteří se podíleli na vymýšlení koncepce a zpočátku se řadil i k nejpilnějším autorům. Po pár letech ho bohužel psaní pro Nadivadlo přestalo bavit a tak toho nechal. Stejně tak odpadla větší část původních „otců zakladatelů“, jemu je však nutno přičíst ke cti, že byl mezi nimi jediný, kdo to oznámil a rozloučil se i se čtenáři - místo toho, aby se prostě jen tak po anglicku vytratil. Když se teď na ten jeho poslední nadivadelní článek dívám, je pod ním příspěvek kohosi skrytého pod pseudonymem Mladý Werther: „Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?“ Zní to jako varyšovský vtip.

Mikulka: Pověření (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Žižek na Žižkově 

Hlavní rámec Hábovy inscenace sice tvoří čtyřicet let stará hra Heinera Müllera, zásadní spin jí však dodávají obsáhlé citace z díla módního marxistického filosofa Slavoje Žižeka, napsaného zhruba před deseti lety. Cestu tří francouzských emisarů do Karibiku s pověřením vyvolat na Jamajce revoluci obdobnou té Velké francouzské evokuje původní text dosti nejednoznačně, spíš s pochybami nad smyslem revoluce jako takové. Zde se ovšem díky Žižekovi do popředí prosazuje téma „opravdové revoluce“, kterou by měli provést ti úplně nejubožejší, tedy černí karibští otroci.

Švejda: Havelka jako režisér politického divadla

Rok 2017 byl pro Jiřího Havelku - pomineme-li jeho loutkovou inscenaci Blátem po hlavě v DRAKu - ve znamení společensko - kritického, ba přímo politického divadla: Elity ve Slovenském národném divadle, Společenstvo vlastníků s Vosto5 a Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle. Doba přitvrdila a je třeba se k ní postavit čelem, jako by stálo v pozadí režisérových úvah. Velmocenská, agresivní politika Vladimira Putina, rozpínavost a bezskrupulóznost Andreje Babiše (a dalších bývalých komunistických kádrů) jsou jejich tématy. Volí k tomu přitom prostředky dokumentárního divadla - formát domovní schůze (kterou každý z nás důvěrně zná) ve Společenstvu vlastníků, strohého reprodukování záznamů ze spisů StB v Elitách či neméně střídmé rekonstrukce otrávení Alexandra Litviněnka ve Vraždě krále Gonzaga -, u kterých však nezůstává, ale naopak s nimi sofistikovaně pracuje.

Mikulka: Společenstvo vlastníků (Vosto5)

Otřískaný bonmot praví, že nejlepším argumentem proti demokracii je libovolná domovní schůze. Vostopětka teď na tohle téma udělala celou inscenaci.

(následují četné spoilery)

Švejda: Čaj a apokalypsa (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Jak vytáhnout z Čaje a apokalypsy Caryl Churchillové to, co běží "pod" textem? Pod útržky hovorů čtyř dam pokročilého věku při odpoledním čajovém dýchanku, které jsou prokládány - jen asociativně souvisejícími - apokalyptickými promluvami jedné z nich? Viděl jsem většinu inscenací her Churchillové v českém divadle - her, které byly podobně koncipované jako Čaj a apokalypsa - a vždy šlo jen o větší (Prvotřídní ženy a Láska a informace v Národním divadle) či menší (Řada v Divadle na Vinohradech, Je to tu ve Švandově divadle) prohry. Inscenátoři (pokud již) uvízli u pouhého aranžmá textů; a témata, která nenápadně (často třeba jen pocitově) z textů vystupují, v nich zůstávala zazděna.