Mikulka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Vejdi a neuškoď

Přihodí se občas kritikovi nepříjemné dilema: například když jednou za uherský rok vyrazí do jednoho poněkud odlehlého českého divadla a vidí tam inscenaci, která se zrovna moc nepovedla. To by samo o sobě nebylo nic tak mimořádného. Jenže co když je tohle divadlo kromě své odlehlosti známé i tím, že se sympaticky pokouší o ambiciózní a tudíž riskantní dramaturgii, že zve ke spolupráci slibné mladé režiséry – zkrátka, že dělá přesně to, co by správná regionální scéna dělat měla (a co jich valná většina bohužel nedělá). Špatná recenze se pak nevyhnutelně stane jakýmsi trestem za odvahu pustit se mimo prošlapanou cestu, vždyť kdyby jako všichni ostatní hráli Lucernu nebo Othella nebo něco od Yasminy Reza, jednoho by vůbec nenapadlo trmácet se o Velikonocích až do Chebu a psát o zdejší premiéře špatnou recenzi... Jenže vyhnout se tomu dost dobře nedá. 

Zahálka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Dramaturgie chebského divadla je v kontextu českých regionálních scén nepochybně obdivuhodná - i proto, že letos už stihla uvést na česká jeviště vůbec poprvé dva současné evropské dramatiky. Zejména v případě Joëla Pommerata, jehož oceňovanou hru Ma chambre froide (tedy Moje mrazírna) premiérovalo včera pod lehce instantním názvem Prolomit ledy, je to odvážný krok: Pommerat je nejen jedním z nejzajímavějších, ale také jedním z nejobtížněji uchopitelných francouzských dramatiků; zcela vzdálený čemukoliv, co by jakkoliv připomínalo dobře udělanou hru bulvárního střihu, ale také ne tak docela koltésovský. Ve hře Prolomit ledy se jeho nejednoznačné, groteskně vykloubené vidění světa potkává se zcela konkrétním prostředím: z velké části se odehrává v "zákulisí" supermarketu, kde se špatně placení a utahaní zaměstnanci dennodenně potýkají se svým zlostným šéfem a později se naopak dostávají do situace, v níž se o chod a prosperitu supermarketu musejí starat sami.

Švejda: Na okraj jednoho evergreenu

Petr Kolečko v rozhovoru pro Amatérskou scénu 1/2013, který se věnuje začátkům jeho tvorby, mimo jiné sdělil: "Dneska už na kritiku nedám, ale pro začínajícího dramatika je důležitá. Navíc tenkrát byla úroveň kritiky úplně jinde než dnes. Dost se zhoršila."
Proč milý Petr Kolečko na kritiku dneska už nedá? Inu proto, že už je Petr Kolečko známý (ne-li slavný), žádaný (a to nejen v divadelním oboru) a že má "své" divadlo (se "svými" diváky) - tak k čemu by mu vlastně byla nějaká (nezávislá) reflexe jeho tvorby, když mu zpětnou reakci poskytují ti, kteří na něj "slyší", že?
A že tenkrát byla úroveň kritiky úplně jinde než dneska, že se dost zhoršila? Tak to mě nepřekvapuje. Kdy se úroveň kritiky oproti dřívějšku nezhoršila! Kdy! Jó to F. X. Šalda nebo Sergej Machonin, to byli nějaký kritici... Ale sakra: vždyť F. X. Šalda ani Sergej Machonin, pokud se nepletu, Petra Kolečka nepamatují. Na koho pak se to Petr Kolečko vlastně odvolává? Že by Marie Reslová nebo Vojtěch Varyš přestali psát o Petru Kolečkovi kritiky?
Zkrátka a dobře: tyhle rituální tance kolem vztahu umělce a kritiky dostaly s výrokem ještě ani ne třicetiletého Petra Kolečka zas o něco komičtější rysy. 

Švejda: Racek (Dejvické divadlo)

Určující dojem: přes řadu výtečných míst mi v inscenaci schází to podstatné: o čem se vlastně hraje. Její téma. Přičítám to následující věci.
Pověstné "dejvické herectví" spočívá především v maximální civilnosti (životní věrohodnosti) projevu, ve schopnosti hrát každým detailem (a tím zachytit nejjemnější záchvěvy duše postav). Jde o herectví, které je vlastně shodné s televizním herectvím. Dá se jím zahrát prakticky cokoli. Od Ucpaného systému po... Čechova.

Mikulka: Před západem slunce (Činoherní klub)

Tak tohle byl opravdu prazvláštní zážitek, ale ani ne tak z ryze divadelního hlediska. Inscenace sama o sobě nestojí za moc, je poslepovaná ze stylově nesourodých kousků, občas se hraje tak mizerně, že je to v Činoheráku ostuda, learovské odkazy moc nevycházejí, původně spíš jen tušený protinacistický osten je podtržen polopaticky tlustou čarou a ještě to celé zazdí násilný happy end.

Jenže to taky bylo to úplně nejvíc generační divadlo, jaké jsem za posledních pár let viděl. Akorát, že obráceně, než bývá zvykem. Jako kdyby se ti sedmdesáti a víceletí, všemi neduhy, nedoslýchavostmi a zubními protézami prolezlí herci společně s Ladislavem Smočkem rozhodli, že to ještě jednou pořádně nandají celému světu.

Šotkovský: Poznámka k přejezenému kritikovi

„Jaký je to kritik, který neumí snést kritiku?“, optal jsem se řečnicky nedávno na FB. „No velmi bežný!“, odvětila mi bryskně kolegyně. Od té doby mi to vrtá hlavou.

Varyš: Všechno je jinak (Racek v Dejvicích)

Vajdičkův Racek je skvělá inscenace. Vlastně mě to překvapilo. Ale třeba to bude právě tím, že já k těm ctitelům vytříbeného stylu Dejvického divadla nepatřím.

Nedá se říct, že by Racek nebyl zrežírovaný. Naopak: práce s řadou detailů, důraz na pohledy a mimiku proti dialogům; posun několika postav - Dorn v podání Davida Novotného daleko méně sebejistý, daleko méně smířený a tím téměř vůbec ne blazeovaný - nemluvě o tom, že je výrazně mladší, než bývá zvykem; neobvyklý prostor pro Sorina, v pateticko-ironickém pojetí Miroslava Krobota, který náhle není politováníhodnou postavou na okraji zájmu, ale víceméně středem pozornosti.

Mikulka: Leonce a Lena (Státní divadlo Kluž)

Nosorožec redivivus

Byl to bez nejmenší nadsázky deprimující zážitek: sto minut zoufale nemúzické snahy o vtipnost, projevovanou především okatě narežírovaným cupitáním, opatrnými pády, žertovným nakukováním skrz okna a jinými podobnými radovánkami. A do toho loutkovitě stylizovaní herci odříkávali text - ve stále stejném, nemastném neslaném tempu . Ze dvou třetin naplněné Stavovské divadlo na tu mrtvolnou podívanou zíralo s němou zdvořilostí; nejintenzivnější reakci celá komedie vyvolala, když se sami herci nakašírovaně zasmáli jakési vtipné replice.

Škorpil: Naše rodina (Divadlo Minor)

O rodičích. A dětěch?
Naše rodina se v Minoru odehraje v rámci jednoho dne. Od ranního vstávání, přes cestu do školy/školky, vyučování, nákupy až k večerní ukolébavce. Povědomé rituály, povědomé nestíhačky i jiné humorné situace. „Děti“ stojí stranou u mikrofonu a komentují co „dospělý“ na scéně předvádí. Ironicky, ale nikoli příliš přemoudřele. V krátkých etudách se nemáme problém poznat a sami sobě zasmát. My rodiče. A co děti? To upřímně řečeno netuším. Inscenace je určena starším dětem (8+), které se snad už jsou schopny bavit i něčím víc, než tím, že tatínek prdí. Ale i tak si užijí jen část toho, co jejich rodiče. Těžko jim to například všechno bude připadat směšné i dojemné zároveň.

Kyselová: Leonce a Lena (Štátne divadlo Kluž)

Sú inscenácie, ktoré netreba vidieť...

...a medzi ne patrí aj hosťovanie maďarského Leonce a Leny. Plagát vyzeral sľubne, nebolo vypredané (už to mohlo byť podozrivé!). Človek si povie, no áno tá Thálie, všetci sa nahrnú do kapličky, aby boli konečne v telke. Vo foyer sa združila "slovenská divadelná smotánka" (ale kto vie, či to nevzali jedným vrzom od Dejvic), pohodlné sedenie na výborných miestach, no mohlo to byť ideálne strávených sto minút bez pauzy.
Ani samotný Büchner si nevedel predstaviť, ako dokáže režisér Tompa dokonale zhmotniť na javisku nudu, ktorá dolieha na divákov silnejšie ako bolesť hlavy.

Škorpil: Hattrick Gabriely Míčové

Dnes večer završila Gabriela Míčová hattrick, když po Ceně Divadelních novin a Českém lvu získala za tutéž roli i Thálii. Chraň bůh abych jí to nepřál. Minimálně polovina slavnostních hostí ji dnes večer viděla poprvé a jen o málo víc jich kdy slyšelo o nějakém Pražském komorním divadle. A česko - jak se psalo v novinách po Lvech - "objevuje křehkou brunetku". Sice je trochu pozdě, ale Míčová (i PKD) si to zaslouží.
Již od oznámení nominací ve mě ovšem hlodá otázka. Čím je její výkon v roli Romi tak jiný, než jakékoli jiné role v Komedii? Uniká mi něco? Nebo je to jen jeden z dozvuků mýtů o zrušení Komedie.
Fakt nevím, viděl jsem Míčovou hrát mockrát a mnohdy mnohem lépe, náročněji k roli i k sobě než v Odpadu. Třeba v Goebbelsovi, v Černých pannách, nebo už pradávno - ještě v začátcích PKD v Komedii - v monodramatu Pokoje, nebo...
Jak říkám, fakt nevím a váhám a tak se ptám.

Mikulka: Sen čarovné noci (ABC)

Ukaž díru!

Byl jsem na premiéře v ABC a potkal jsem tam doktora Miroslava Khuna. Znalci dobře vědí, že je to je informace, kterou je hřích ředit jakýmkoli dalším tlacháním, takže jen tezovitě.

Hrál se Sen čarovné noci (aka Sen noci svatojánské) v Joskově překladu, o poznání střídmějším a tím i sympatičtější než křečovitá snaha o jazyková extempore v podání obvyklého Hilského. Jenže Svojtkova inscenace je takový – s odpuštěním – maglajz, že to nakonec nejspíš vyjde nastejno.

Varyš: Strýček Váňa (Národní divadlo)

Množí se nám tu témata diváckých a kritických očekávání, předsudků a zklamání plynoucích z toho, že něco je takové, jak dotyčný čekal, nebo naopak z toho, že je to úplně jiné. Mám Čechova v oblibě a na tuny inscenací jeho textů se celkem rád chodím dívat, byť mi je jinak česká dramaturgická neinvenčnost a zahledněnost do minulosti poměrně protivná; jsem celkem vstřícný i vůči průměrným inscenacím Čechovových textů, pokud je tam aspoň jedna dobře udělaná scéna nebo aspoň jeden zdatný herec. I to je v českých podmínkách někdy problém. Řekněme nicméně, že je to taková moje libůstka.

Švejda: K otázce amatérského a ochotnického divadla

Napadlo mě nedávno, při sledování inscenace jednoho zasloužilého amatérského souboru, inscenujícího proslulý oscarový text Petera Shaffera, zdali by nebylo užitečnější, kdyby amatérské interpretační divadlo nebylo postaveno mimo estetická kritéria. Kdyby se na toto divadlo nezačalo nahlížet jako na svébytný útvar, mající své specifické zákonitosti, které ovšem není třeba umělecky hodnotit.

Škorpil: Racek (Dejvické divadlo)

Jste-li obdivovatelem hereckého souboru Dejvického divadla a jeho vytříbeného stylu, budete jistě s Rackem spokojen. Nechybí zde nic z toho, co jsme si zvykli obdivovat: technická dokonalost, schopnost improvizace, sehranost, umění podat repliku naprosto přirozeně, vyhrávání detailů při práci s rekvizitou a dohrávání (většinou střídmých) gest či mimiky. Všichni jsou „sví“, odvádějí tradiční kvalitu a Veronika Kubařová jako Nina se jim zdařile dorovnává (byť jsem se občas nedokázal zbavit pocitu, že z její strany jde spíše o vnější nápodobu).
Stejně snadné je ale vidět v tom všem – s odpuštěním – i trochu manýru. Kradmé pohledy a jakoby mimochodem pronášené repliky Ivana Trojana, hysterie a silovost Lenky Krobotové, další z ušlápnutých človíčků Václava Neužila (jakkoli Mědveděnko odkazuje k „systémové“ mouše Boabovi jistě záměrně), suverénně přezíravá a prakticistní Klára Melíšková, medvídkovitý David Novotný... To vše k Dejvickému divadlu prostě patří, pokud jste ale nepřišli jen za tím (nebo pokud vám něco z toho dokonce nehoví), budete mít s Rackem i trochu problém.

Mikulka: Racek (Dejvické divadlo)

Situace typu „někdo má rád někoho, jenže ten zas někoho jiného“ je pro Čechova typická, a ze všech Čechovových her je nejtypičtější pro Racka. Nešťastně zamilované a trpící postavy tu vytvářejí úplné domino. Téměř instruktivně s tímto aspektem hry nakládají v Dejvicích: utrpení z nešťastné a neopětované lásky je ve zdejší inscenaci všudypřítomné skoro křiklavě. Napůl směšné a groteskní, skoro vždycky tak trochu trapné. Navíc docela dobře pochopitelné: postav, které by si lásku „zasloužily“ a byly schopny ji opětovat, se tu krutě nedostává. Ninu s jejím neodolatelným úsměvem sice tak trochu milují všichni muži, jenže to je láska k prázdné skořápce bez zřetelného obsahu.

Mikulka: Gagarin! (Športniki)

Gagarina jsem viděl záhy po premiéře na loňském hradeckém festivalu a byl to jeden z mých nejpříjemnějších divadelních zážitků celé sezóny. Kolegové Švejda a Škorpil po pražském listopadovém hostování (v rámci Přeletu nad loutkářským hnízdem) zdaleka tak nadšení nebyli. Na Nadivadle se pak na tohle téma docela usilovně polemizovalo. Výtky se týkaly především toho, že inscenace postrádá jasnou koncepci, rozpadá se do nesouřadných odboček a v důsledku toho zhruba v půlce ztratí tah. Spolu se mnou se Športniků zastával i Michal Zahálka, který Gagarina rovněž viděl v Hradci (což trochu navádí k domněnce, že se to listopadové představení nepovedlo).

Takže ještě s dovolením přidám pár poznámek po opakovaném zhlédnutí Gagarina, tentokrát v Disku.  Především: možná mám štěstí na povedené reprízy, ale dnešní představení tah rozhodně neztratilo – což je (v mezích možností) vcelku objektivní konstatování atmosféry v sále, ne jen můj osobní dojem.

Varyš: Expats (Theater am Neumarkt, Zürich)

Neumarkt je menší divadlo v centru Curychu, stojící v jisté opozici proti hlavnímu Schauspielhausu: hraje v podkrovním sále jednoho historického domu, kde byla mimochodem ve dvacátých letech založena švýcarská komunistická strana. Divadlo bylo založeno v roce 1966 a otevírala ho Havlova Zahradní slavnost. Dnes jde o akciovou společnost, v níž má většinu kanton Zürich. Vždycky mi byl sympatický ironický "podtitul" Theater fürs Establishment. Na aktuálních programových letácích také zaujme zvýrazněné heslo "Letzte Saison Weber/Sanchez", odkazující k faktu, že letos končí pětiletá intendantura dvojice Barbara Weber a Rafael Sanchez. Kdy už konečně u nás budou mít divadelní šéfové ohraničená funkční období? A kdy se budu ke svým divadlům hrdě hlásit a personifikovaně stát v čele jejich propagace? A kdy jim konečně začne záležet na jejich první i poslední sezoně?

Varyš: Die Geschichte von Kaspar Hauser (Hermanis v Curychu)

V Schiffbau, boční industriální scéně curyšského Schauspielhausu, je luxusní restaurace, hudební klub, střešní bar s vyhlídkou, podzemní garáže a mnoho dalšího: také několik divadelních sálů. V jednom z nich se hraje Kašpar Hauser v režii Alvise Hermanise.

Varyš: Wilhelm Tell (Pařízek v Curychu)

Na počátku to vypadá jako typická Pařízkova inscenace: scénu tvoří obří plocha z kvalitních dubových fošen německé výroby. Tmavší čtverce vytvářejí obrazce helvétských křížů (což jsem odhalil až poté, co jsem je mimoděk dokresloval do tvaru křížů hákových). Na první pohled to také jako typická Pařízkova inscenace vůbec nevypadá. Hned na počátku se totiž přijdou uklonit všichni herci, kterých nejenže je dohromady deset (!), ale navíc mají nezvykle barevné oblečení a divoké kostýmy.

Švejda: Hamleteen (Divadlo Alfa)

Způsob selhání Vašíčkova a Jarkovského Hamleteena je bezmála modelový. V základu leží bezradnost, co si vlastně s předlohou, Shakespearovým Hamletem, počít, jak ji vyložit.

Švejda: Denně (Divadlo Na zábradlí)

Bude-li mít Petr Štědroň se svým týmem na počátku nové sezóny v Divadle Na zábradlí na co navazovat, půjde nesporně o inscenaci Denně Egona Tobiáše a Jana Nebeského. Egon Tobiáš jejím prostřednictvím jako by se stával (trochu kuriózně) ztělesněním kontinuity tvorby tohoto „nejčelenějšího“ z českých poválečných divadel.

Švejda: Česká válka (Divadlo Na zábradlí)

Česká válka měla v Divadle Na zábradlí derniéru. Co po ní zůstane? Strach z ní.
Miroslav Bambušek s Davidem Czesanym hovořili prsním tónem. Komponována víc jako báseň než jako drama, byla jakousi patetickou "modlitbou za třetí odboj". Za doprovodu temné, nervní hudby vynořovalo se na scéně, téměř jako na orloji, defilé papírových černobílých figur, pronášejících nechtěně parodické, čítankové promluvy. Agitka naruby. Či nedělní chvilka revoluční poezie. Tvůrci, zdálo se mi z jejich siláckých gest, z jejich výraziva psaného bezmála krví, jako by měli potřebu vést "válku" nejen za třetí odboj, ale prostě tak nějak všeobecně - "tady a teď".
Dnešní doba, o níž už se stalo téměř obligátní hovořit, že prochází "hlubokou krizí", hlasy tohoto typu, které mají naproto jasno, které nerozlišují nuance (a je jedno, zaznívají-li zprava nebo zleva), skutečně potřebuje...

Švejda: V Dejvickém připravují Racka...

Divadelní kritik je obdařen jednou nezáviděníhodnou vlastností: umí předvídat. Obtěžkán desítkami divadelních zážitků, dokáže velice přesně odhadnout, jak takové představení, na kterém právě sedí, bude vypadat. Stačí mu deset minut – a zbytek (většinou) nezbývá než nějak přetrpět. Ba co víc: ono mu stačí nahlédnout předem do informačních materiálů...

Mikulka: Pavel Janoušek - Černá kočka

Kompletní titul knihy Pavla Janouška zní poněkud výhrůžně: Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie. Četba je to však neobyčejně interesantní, a to i pro divadelníky; zvláště pak pro ty, kteří o divadle píší nebo o něm jakkoli bádají. Janoušek rozšiřuje pojmem „znalec“ na všechny, kteří se daným oborem zabývají hlouběji, (od historiků a teoretiků přes kritiky až třeba k učitelům) a z hlediska teorie her analyzuje možné a nejčastěji používané způsoby (přesněji řečeno ony strategie z podtitulu), jakými k předmětu svého zájmu přistupují a jakými se prezentují před veřejností i před ostatními znalci. Dochází přitom k závěrům, u kterých se lze až podezřele často přistihnout při pocitech typu – ano, tak to je, asi bude lépe si to přiznat, když už se o tom ví i v knihách:

Mikulka: Pornografie (Komedie)

Pokud absolvujete nepovedenou – ale opravdu hodně nepovedenou – první polovinu představení, lze se na věc podívat zhruba dvojím způsobem. Optimistický přístup praví cosi v tom smyslu, že už to může být jen lepší, pesimista tuší, že na celý večer padla deka beznaděje a moc se toho už zachránit nedá. V případě Pornografie se potvrdilo obojí.

Švejda: Pornografie (Divadlo Komedie)

Tak jako povstává (a je saturován) svět Gombrowiczových textů z autorovy práce s jazykem (řečí), povstává i inscenace Gabriela Gietzkyho podle Gombrowiczova románu Pornografie z režisérovy práce se slovem. Gietzky na něj všechno sází, herce vede ke střídmému projevu, dbá, aby jejich projev byl pečlivě opracovaný, správně – podle významu pronášených slov – modulovaný; scénografické řešení je prosté, „chudobné“: drobný mobiliář a zejména svícení, navozující příslušnou atmosféru (kterou podporují též vhodně vybrané zvuky, znějící z reproduktorů). Promyšlený režijní koncept. Problém však je, že celá tato režijní řeč je k uzoufání nudná, neobrazivá, vše se víceméně odehrává v rovině pouhé ilustrace (má-li se např. navodit napětí, herci toliko pobíhají po scéně sem a tam). Možná jde o scénické čtení, možná o rozhlasovou hru, nikoli však o divadlo, ve kterém si přejeme něco vidět. Dvě a půl hodiny to trvá. 

Zahálka: Jak jsem byl za blbce

Před včerejším radokovským večerem jsme byli s kolegyní Bartůňkovou na večeři v nedaleké pizzerii Mikulka. Jana se ptala, cože jsou to ty Ceny Hvězd na vrbě - vysvětlil jsem jí to a přihodil poznámku, že dost dobře nechápu, jak někdo může omylem hlasovat pro starou inscenaci, když přece dnes už není problém cokoliv jedním kliknutím ověřit. O chvíli později jsem potom s úžasem seznal, že vlastně jen náhodou nejsem mezi těmi, jejichž hlasy o Ceně Hvězd na vrbě rozhodly: pro Vůjtkovu hru S nadějí, i bez ní jsem nakonec nehlasoval jen proto, že jsem měl v oné kategorii víc kandidátů a tuto už jsem podpořil v kategorii inscenace. Připadal jsem si trochu jako blbec, a tak (místo pointy, pokud někdo něco takového čekal) kladu do pléna otázku: opravdu se jako plnohodnotná první uvedení textu počítají scénická čtení? A nebylo by dobré tohle někde upřesnit? Já mám scénická čtení, jak známo, rád, ale nikdy mě nenapadlo zahrnout je do radokovských nominací. A mimochodem: zatímco hlasy pro Vůjtka a pro Svobodovy Srnky byly na základě dřívějších scénických čtení vyřazeny, nepovšimnuta zůstala Františákova Karla, která už byla v roce 2010 u Bezručů řádně uvedena v režii Jana Friče.

Zahálka: Žebrácká opera (Klicperovo divadlo)

„Viděl jsem to, je to už dávno a přišlo mi to špatné. Paradox je v tom, že předtím, než začal natáčet, měl jsem s Jirkou Menzlem schůzku na Vikárce a říkal jsem mu: Prosím tě, nech je, ať to jen odříkávají. Nesnaž se, aby se pitvořili a dělali z toho grotesku. Nadsázka s mými hrami nejde dohromady, ta v nich umrtví absolutně všechno. A přesně touhle cestou kráčel. První část byla ozdobena různými ornamenty, Macheath běhal po Londýně a vraždil a to mu vydrželo do půlky. Potom možná pospíchali, protože ve druhé polovině, když měl dlouhé monology a nebyly ničím přibarveny, už to tak špatné nebylo. Ale celkově si myslím, že to byl omyl.“ 

Kyselová: Desať jednou vetou

Ako na to alebo keď sa vám....

...zdá, že strácate vieru v nábožensky nekorektné vtipy, zájdite si na Proti pokroku (Divadlo Letí), pobaví dikcia Daniely Kolářovej s jemne diktátorským nádychom

...zdá, že v televízii nedávajú seriál dostatočne vymývajúci mozog, zájdite si na Život Galileiho (Divadlo Na Zábradlí), dozviete sa všetko možné, len nie to, prečo ste neodišli cez pauzu