Škorpil: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Dělal jsem si legraci, že budu ten, kdo místní spor pánů Mikulky a Švejdy o Snu čarovné noci rozetne. Že se čeká na můj hlas, který převáží soud. No, nestane se. S inscenací to mám totiž tak nějak napůl.

Škorpil: Bludiště seznamů (Boca Loca Lab)

Bludiště seznamů je inscenace, u níž se sluší vytknout před závorku samé superlativy: je dokonale zpívaná i „recitovaná“, dokonale (smím-li si troufnout soudit) provedená hudebně a perfektní je i minimalistická scéna, svícení a pochopitelně i režie. Troufnu si tvrdit, že máloco z toho bude u nás jen těžko hledat konkurenci.
V závorce, před níž je toto vytčeno, pak zbývají samé osobní pocity a preference bez širších souvislostí:

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 7. (neděle 26.6.)

Hana Voříšková – Pohyblivé obrázky
Divadlo B – Malý pán
Divadlo Andreje Bagára Nitra – Velký sešit
Piccolo teatro Milán – Sluha dvou pánů

Hana Voříšková už dlouho patří k jistotám „nejmenších forem“ českého divadla. V Pohyblivých obrázcích sice nepředvedla nic, co by mohlo po těch letech překvapit, ale i tak to byla docela příjemná třičtvtěhodinka poetického minidivadla, napůl stínového a napůl loutkového, to vše za doprovodu kytary a houslí.

Mattová: Life is a rehearsal (Rémi Martin - Jatka78)

Nazkoušíme si to a pak si to zažijem…

Life is a rehearsal nepatří k novocirkusovým představením, při kterých zůstáváte několik minut bez dechu, aniž byste to významněji vnímali. Spíš se řadí k těm groteskním, postaveným na schopnosti důsledně balancovat mezi komikou a trapností, okořeněnou „nějakým tím“ lezením na tyči a prohnutím se v zádech.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 6. (sobota 25.6.)

KALD DAMU: STAR VRZ
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ: HAMLETI
JAN KAČENA A PETR REIF: UNHAPPY HAPPY
RELIKTY HMYZU: F. RACEK

No vida, přišel víkend, trochu se ochladilo, ale očekávané ničivá bouře nikde - a byl z toho zatím jasně nejpovedenější festivalový den. Obligátně lyrické a poněkud řídké představení Solo Matches sice ještě po ránu o ničem moc skvělém nesvědčilo, následující kalďácká starwarová legrácka Star Vrz už ale byla výborná. Tři pánové narvaní do stříbrných kombinéz vyprávěli a lehce rozehrávali tři příběhy z nevlídné budoucnosti, potom krásně trojhlasně (a vzhledem ke kontextu zcela absurdně) zapěli lidovku, načež vše vyvrcholilo soubojem na (laserové) meče. Jsem Hvězdnými válkami a podobnými radovánkami zcela nedotčený, takže mi asi utekla spousta narážek, navzdory tomu jsem se však bavil výborně. O nic víc ani nešlo, ale zas tak málo to není, to teda ne.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 5. (pátek 24.6.)

Klicperovo divadlo: Nikdy

Národní divadlo Brno: Běsi

Dneska jsem to měl naopak. Na Fričovu a Lagronové Nikdy jsem se těšil a nijak zvlášť mě to nenadchlo, večer na Běsy jsem naopak bral tak trochu jako trestnou výpravu na levičácky znásilněného Dostojevského, a byl jsem docela mile překvapen. Poslední dobou se nedá na nic spolehnout, samozřejmě když nepočítáme, že vedro je pořád nesnesitelnější a v okýnku naproti Vile Mysteria mají docela dobré víno. A k tomu ještě ten zatracenej brexit. A spousta neméně zatraceného mudrování kolem něj všude na Facebooku.

Švejda: Vzkříšení (Dejvické divadlo)

Představuji si vznik Vajdičkovy inscenace následujícím způsobem: na začátku byl dán žánr a téma - autorské vzory, které je představují (Čechov, Allen) -, možná byly k dispozici i nějaké povídky (neboť dialogy, které postavy v inscenaci vedou, jsou intelektuálně sofistikované); byla určena charakteristika postav (mírně "vychýlené", neurotické) a během zkoušení byly vymýšleny paradoxní a poněkud absurdní situace, které herci rozvíjeli; a v příhodnou chvíli byl proveden dramatický obrat, aby vznikající tvar zvážněl a poskládal se do jistého smysluplného celku.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 4. (čtvrtek 22.6.)

TYGR V TÍSNI: OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO: KRÁL LEAR

Ranní dětská představení v Draku patří ke každoročním hradeckým radovánkám, a docela upřímně se na ně těším. V Praze by se mi na „mateřinkový“ Ostrov, kde rostou housle moc nechtělo, ale na festivalu je to vítané osvěžení. I když v tomto případě z dobré poloviny zásluhou dětiček věku sotva školního. V arénovitém uspořádání se rozehrává vcelku obligátní příběh o dvou dětech, které zažívají dobrodružství ve vlastním snovém světě - a děti v hledišti, které mají herce doslova na dosah ruky, s tím příběhem jdou s nakažlivě spontánním nadšením.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 3. (středa 22.6.)

Děvčátko a slečny (ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř): Ušubraná
Činoherák Ústí nad Labem: Ledový hrot
Karbido Wroclaw: Stůl

Třetí den je krizový, praví stará výletnická moudrost. Mohu jen potvrdit. Ráno jsem ošidil snídani, doklusal ke Klicperáku - a ukázalo se, že domácí Periferie je kvůli úrazu zrušená. Večer jsem dal pro změnu přednost Vosto5 s Protonem!!! před zlínským Malovaným na skle - a ukázalo se, že se tam nenacpu. Lístky bylo potřeba koupit předem a před stanem se tak začal tvořit početný hlouček zoufalců, kteří přemlouvali vrátného, aby je za stovku vpustil alespoň na stojáka. Tak intenzivně jsem po té hudební "ostravské" legrácce zase netoužil, takže jsem si šel dát místo divadla klobásu - a ukázalo se, že je pěkně hnusná. Ještě teď se mi mrtvolně rozvaluje v břiše.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 2. (úterý 21.6.)

 Klicperovo divadlo: Pěna dní,  MD Kladno: Matka

Pěna dní – Šel kolem té inscenace velký rozruch, ale musím se přiznat, že mi po jejím shlédnutí není úplně jasné, proč vlastně. Skutři plynule navázali na svou zdejší teenagerovsky chytlavou variaci Evžena Oněgina a Vianův nejslavnější román předložili hradeckému publiku v balení neméně líbivém. Je to celé krásně přehledné: mladí, hezcí a sympaticky potrhlí lidé jsou zpočátku veselí a rozmarní, pak se něco pokazí a je to všechno pořád smutnější a dojemnější.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 1. (pondělí 20.6.)

Večer Matiji Solce

První den na festivalu, hanebně pozdní příjezd, a hned frontální náraz do eruptivního a neutahatelného Matiji Solce. Jako předkrm papírové divadlo pana Solce staršího, pak „řádná“ inscenace Kár, studentské představení The Bottles (na kterém se Matija podílel jako „umělecký dohled“ a hudebník) a nedlouho před půlnocí začal koncert jeho kapely Fekete Seretlek. Uf.

Švejda: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Sen čarovné noci jako "letní podívaná"? Jako opojná féerie, zbavená hlubších a temnějších tónů? Vlastně - proč ne. Beru-li tuto inscenaci jako titul, určený pro "nejširší divácké vrstvy".
Špinar (opět) ponechává z Shakespearovy hry jen její kostru; nebo ještě jinak řečeno: dělá z ní jen jakési libreto, na které navěšuje své vizuální efekty a převážně obrazivý a pohybový způsob vyjadřování (zajímavé: pokud inscenace hovoří pouze "činoherní řečí", pokud herci pouze "mluví", začíná drhnout). A tahle jeho řeč má spád (tak akorát na sto minut bez přestávky), kouzlo i humor.

Mikulka: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Pokus o taškařici

Nevěřícně jsem sledoval tu upatlanou snahu o legraci nejbanálnějšího řádu a hlavou mi vrtala především jedna věc: má Daniel Špinar tohleto opravdu zapotřebí? Je šéfem činohry, přece něco takového nemůže dostat nařízeno, nejspíš tedy jedná z vlastního rozhodnutí. Ale proč proboha nepřijde s něčím – v jakémkoli smyslu – ambicióznějším, chytřejším, divadelnějším? Má talent, dobré herce, skvělou hru, rozpočet, o kterém se jiným divadlům nejspíš jen zdá – a vyjde mu z toho podivné cosi na způsob laciných českých muzikálů devadesátých let. Včetně několika špatných písniček, aby byla podoba ještě nápadnější.

Mikulka: Vzkříšení (Dejvické divadlo)

Virtuózní

Musím se přiznat, že na novou premiéru jsem šel do Dejvického divadla naplněn obavami, že se definitivně potvrdí to, co „tak nějak“ visí už delší dobu ve vzduchu: soubor zasypal sám sebe vlastním úspěchem, herci na divadlo nemůžou mít kvůli nesčetným televizním a filmovým aktivitám pořádně čas, stejně jako nový umělecký šéf Michal Vajdička, jenž pracuje na Slovensku a doma se k první režii dostal až na konci své druhé sezóny, poslední zdejší inscenace nebyly zvlášť přesvědčivé, ale vlastně na tom vůbec nesejde, protože divácký zájem je tak velký a tak jistý, že stačí nasadit autopilota a pohodlně si mrskat to své dalších čtyřicet let jako Cimrmani. Tím spíš, že po odchodu Miroslava Krobota nezůstal nikdo, kdo by soubor cíleně a systematicky vyšťuchoval z pohodlně vyjetých kolejí... Těžko polemizovat, jenže navzdory tomu všemu se ukázalo, že zdejší kouzlo má mnohem tužší (nebo spíš hlubší) kořínek, než by se mohlo zdát.

Škorpil: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí)

Fričův (a Františákův) Oblomov, neboli Óm jako Oblomov, má nakonec překvapivě mnoho společných rysů s nedávnou inscenací Hany Burešové. Především po stránce režijní: oba inscenace výrazně stylizují, oběma se podaří vytvořit několik výrazných scénických obrazů (Fričovi zejména milostnou scénu Oblomova s Olgou), ale zároveň se ani jeden nedokáže vzdát toho, co jsem v glose před pár měsíci nazval „kudrlinkami“. A tak si Frič neodpouští vnitrodivadelní narážky (hra se jmény a jiné narážky), okázale shazuje vypjaté momenty režírovaným (a bohužel i nemarkýrovaným) odbourávaním se a vůbec celé to chce být hodně „punkové“, odvázané a šíleně. Obdobně jako Burešová, také on nechává herce hrát především to, v čem je jim nejlépe, takže Jiří Vyorálek střídá „ledabylé“ podehrávání s vypjatou expresí, Leoš Noha je zemitý dobrosrdečný hrubián, Petr Čtvrtníček předvádí dalšího protřelého burana vekslácko-taxikářského typu a Magdaléna Sidonová další upřímnou „ženu z lidu“. Stejně jako v Dlouhé, i tady se na to samozřejmě kouká dobře, ale zároveň tak nějak příliš pohodlně a po chvíli vlastně i bez výraznějšího zájmu. Ještě že je tu Olga Johany Matouškové,

Mikulka: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

O Martyriu právě píši recenzi do Divadelních novin, takže jen v několika základních bodech, abych se moc neopakoval:

- je sympatické, že se Depresivní děti pustily do vážné inscenace a vážného tématu bez ochranné zdi ironického odstupu a všelikých zlehčujících legrácek

Mikulka: Faust (Toy Machine - festival Habrovka)

Faust na každé náměstí

Nečekaná příjemná překvapení bývají ta nejpříjemnější. Třeba loutkový Faust divadla Toy Machine, který byl v sobotu večer k vidění na - spíše hudebním - festivalu Habrovka. René Vitvar, Dora Bouzková a Tomáš Běhal sice nepřišli s ničím extra originálním, klasickou lidovou loutkárnu na faustovské motivy však zahráli s nakažlivou energií a především velmi zábavně.

Mikulka: Opilí (MD Žilina - Palm Off Fest)

Vyrypajevovy Opilé jsem nečetl, ale tak intenzivní dojem „dobrá hra, kterou pokazila inscenace“ jsem neměl už dlouho (ale je to opravdu jen dojem, uznávám). V každém případě: k vidění byla série volně provázaných opilecky omámených úvah, ve kterých se rozbíhavě, napůl groteskně a napůl vážně - ale vždy dosti bizarně - mluví o zásadních věcech jako je stav světa, láska, božství a podobně. Cílem inscenátorů nejspíš bylo nabídnout podívanou nepsychologickou a magickou, jenže došlo spíš na nemastný neslaný kompromis mezi tradičním herectvím a mechanicky použitými postupy moderního divadla.