Brněnsko-olomoucký finis
Poslední dva večery festivalu, věnované činohře, uzavřelo DIVADLO REDUTA dvojicí inscenací z profilového uvedení části repertoáru, pod nějž se podepsalo odcházející umělecké vedení. Musím se přiznat, že význam práce, kterou Dora Viceníková odvedla při dramatizacích korespondence Voskovce s Werichem a Juráčkových deníkových zápisků, jsem plně docenil až při sledování Kabaretu Kafka. Dopomohla mi k tomu totiž optika jiného režiséra. V případě Mikuláškových inscenací jsem si nebyl jistý, jak moc velký náklad z hlediska práce s textem nesou bedra dramaturgyně a jak velký ta režisérova. Neméně invenční Špinarův přístup odhalil, že i když se změní hlava určující tvar, další části divadelního těla jsou pevně podepřeny Viceníkové výbornou přípravou Kafkova „dopisu mému otci, který nebyl nikdy odeslán“.
▼
středa 22. května 2013
Mikulka: Panika (Komorní činohra)
V podkroví, kdo o tom ví
Komorní činohra je docela sympatický, skromný a navíc jaksi utajený projekt. Divadlo vedené Jiřím Bábkem působí v podkroví Divadla pod Palmovkou (ještě předtím Na prádle) a systematicky se soustředí na současnou světovou „pravidelnou“ dramatiku; zvláštním oblíbencem je David Mamet. Rovněž cíl je zřejmý: dělat inscenace postavené především na textu a hercích, s anglosasky nenápadnou režií. Škoda, že o tom všem skoro nikdo neví…pondělí 20. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 7. (Eyolfek + Pestré vrstvy)
Nebeské oko
antikristovo
Jestliže jsem mluvil v případě Mikuláškova Višňového sadu o „řezání do živého“,
Nebeského interpretační skalpel nemá o nic tupější ostří. Ibsenův Eyolfek
se pod jeho přesnými tahy proměnil v DIVADLE V DLOUHÉ v
nesmlouvavou analýzu manželství, které provázejí mnohé patologické projevy. Ke
všemu je to často černohumorná taškařice, v níž Nebeský záměrně pracuje
s některými uměleckými klišé – nejhorší na jevišti jsou hned po dětech
zvířata, a tak je má v inscenaci pro jistotu oboje. Výklad staví ústřední
postavy Alfréda (Jan Vondráček), jeho ženu Ritu (Lucie Trmíková) a sestru Astu
(Klára Sedláčková-Oltová) do ryzí současnosti – scénografie upomíná na moderní
prosklenou architekturu domu, za jehož stěnou se odděleni od diváků herci ocitají
valnou část představení. Plexisklová místnost mimo jiné poukazuje na
nekomfortnost a nedomáckost těchto aktuálních trendů bydlení.
sobota 18. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 6. (Višňový sad + Název dodám...)
Obnažená anatomie vztahů
Snad jediným znevýhodněním diváka mířícího na Višňový sad DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU může být neznalost dramatického textu, s jehož obeznáním v tomto případě režisér Jan Mikulášek počítá. Pokud vám ovšem dílo A.P. Čechova není cizí, je to pak velká divácká paráda. Úvodní promítaná sekvence, natočená zpoza čelního skla automobilu, nás přivádí spolu s Raněvskou na její sídlo, kde čekají kostlivci minulosti a snad ještě mnohem horší současnost.
Snad jediným znevýhodněním diváka mířícího na Višňový sad DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU může být neznalost dramatického textu, s jehož obeznáním v tomto případě režisér Jan Mikulášek počítá. Pokud vám ovšem dílo A.P. Čechova není cizí, je to pak velká divácká paráda. Úvodní promítaná sekvence, natočená zpoza čelního skla automobilu, nás přivádí spolu s Raněvskou na její sídlo, kde čekají kostlivci minulosti a snad ještě mnohem horší současnost.
pátek 17. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 5. (Simulante Bande + Zlatá šedesátá)
The New Wave’s folk - ist eine Simulantenbande!
Čtvrteční program nabídl „stálice“ olomouckého festivalu. Odpolední představení inscenace Simulante Bande, v koprodukci taneční skupiny VERTEDANCE a divadla ARCHA, bylo kvůli svým dispozicím, nárokujícím si velkou plochu podlahy, situováno do prostor S-Cube. Choreografie Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové pro čtyři vystupující, z toho dvě ženy s handicapovanou dolní polovinou těla, zkoumá možnosti jejich spolupráce s ne-handicapovanými profesionálními tanečníky na ploše mezilidských vztahů.
Čtvrteční program nabídl „stálice“ olomouckého festivalu. Odpolední představení inscenace Simulante Bande, v koprodukci taneční skupiny VERTEDANCE a divadla ARCHA, bylo kvůli svým dispozicím, nárokujícím si velkou plochu podlahy, situováno do prostor S-Cube. Choreografie Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové pro čtyři vystupující, z toho dvě ženy s handicapovanou dolní polovinou těla, zkoumá možnosti jejich spolupráce s ne-handicapovanými profesionálními tanečníky na ploše mezilidských vztahů.
Varyš: Ach, ty konce
Poslední inscenací této sezony v Redutě bude Ende gut, alles gut v režii Jana Mikuláška a dramaturgii Dory Viceníkové. Spolu s nimi se rozloučí umělecký šéf Petr Štědroň, scénograf Marek Cpin a spřízněná skupina herců. Bude to nejen symbolicky konec jedné éry. Premiéra je 7. června.
Závětí dvaceti let Divadla Na zábradlí je inscenace Jana Friče Višňový sad. David Czesany s dramaturgyní Ivanou Slámovou to vidí trochu jinak, takže si sehrají svůj vlastní konec: Dnes naposled má premiéru 21. června.
O dnes již legendárním finále Pražského komorního divadla se všemi jeho projevy se netřeba rozepisovat.
Co to dokazuje? To, co tvrdím už léta: zánik je produktivní.
Závětí dvaceti let Divadla Na zábradlí je inscenace Jana Friče Višňový sad. David Czesany s dramaturgyní Ivanou Slámovou to vidí trochu jinak, takže si sehrají svůj vlastní konec: Dnes naposled má premiéru 21. června.
O dnes již legendárním finále Pražského komorního divadla se všemi jeho projevy se netřeba rozepisovat.
Co to dokazuje? To, co tvrdím už léta: zánik je produktivní.
čtvrtek 16. května 2013
Mikulka: Chladnější vrstvy vzduchu (Meetfactory)
„Dobrodružný, milostný příběh Anje, která žije v bývalém východním Německu a neznámé krásky: rychlá jízda autem, zločin, táborák, tanec, pojídání květin, šampus, gigantičtí mravenci, sex na novém prostěradle, škrábání brambor, sprchování a smrt v jezeře.“
Kdyby tohle všechno nebylo napsané v tiskové zprávě, ale třeba na billboardu, bylo by to skoro na stížnost pro klamavou reklamu.
Kdyby tohle všechno nebylo napsané v tiskové zprávě, ale třeba na billboardu, bylo by to skoro na stížnost pro klamavou reklamu.
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 4. (Sam)
Home (work) alone
Jakkoli může z určitého úhlu
pohledu působit inscenace Sam jako přeživší pohrobek závěru
éry Pražského komorního divadla,
obnovená premiéra z října loňského roku ve spolupráci se Studiem Hrdinů a dvojí festivalové
uvedení (14. a
15. května) bez debat dokazují životaschopnost tohoto titulu. Drama Kathariny
Schmitt o radikálním uměleckém gestu performera, který si z cely vytvoří
na jeden rok svůj domov, kde žije za přísně stanovených podmínek, bylo
inspirováno skutečnými projekty konceptuálních umělců. Hlavním tématem jsou
jednak otázky nad povahou a významem umění v dnešním světě, a také nad
smyslem konání jeho recipientů.
úterý 14. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 3. (Navigation Song BD303 + Seasoning)
(O)kořeněná navigace
Jakkoli nechci předem podceňovat představení, která ještě neproběhla, pátý festivalový den pravděpodobně představoval vrchol dramaturgické linie věnované tanečnímu divadlu.
O první pohybový chod z programového menu se postaral varšavský soubor TEATR TAŃCA ZAWIROWANIA. Původně avizovaná inscenace Closeness byla z organizačně-technických důvodů nahrazena úplnou novinkou s názvem Navigation Song BD303, jež měla svou polskou premiéru 11. května. V prostorách S-Cube s upravenou arénovitou elevací (osvědčenou již z loňska) nalezli tanečníci téměř ideální divadelní prostor. Jevišti vytvořenému jednoduše na podlaze vévodila jako hlavní scénografický prvek vzdutá plachta pomyslné lodi.
Jakkoli nechci předem podceňovat představení, která ještě neproběhla, pátý festivalový den pravděpodobně představoval vrchol dramaturgické linie věnované tanečnímu divadlu.
O první pohybový chod z programového menu se postaral varšavský soubor TEATR TAŃCA ZAWIROWANIA. Původně avizovaná inscenace Closeness byla z organizačně-technických důvodů nahrazena úplnou novinkou s názvem Navigation Song BD303, jež měla svou polskou premiéru 11. května. V prostorách S-Cube s upravenou arénovitou elevací (osvědčenou již z loňska) nalezli tanečníci téměř ideální divadelní prostor. Jevišti vytvořenému jednoduše na podlaze vévodila jako hlavní scénografický prvek vzdutá plachta pomyslné lodi.
pondělí 13. května 2013
Švejda: O pozitivní diskriminaci v amatérském divadle
Ze světa amatérského divadla přišla jedna docela podstatná zpráva. Programová ředitelka Jiráskova Hronova Simona Bezoušková v rozhovoru pro zpravodaj celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla Piknik Volyně uvedla, že festivalový výbor nedávno schválil změnu způsobu výběru inscenací na JH. "Spočívá v tom, že na 24 hracích míst, které v Hronově jsou, připadá 24 nominací, které se rozdělí mezi jednotlivé celostátní přehlídky. Festivalový výbor nadto odsouhlasil tzv. pozitivní diskriminaci činohry, to znamená, že polovina nominací připadne činoherním inscenacím. Odborné rady jednotlivých divadelních druhů sice pozitivní diskriminaci činohry odmítly, ale festivalový výbor je bohužel nevyslyšel a odhlasoval ji."
Zuzana Felsberg z TT 13 - Disabled Theatre (HORA, Curych)
Jaro a 50. Theatertreffen jsou v Berlíně v plném proudu. Na obou scénách zatím pozorovatelé hlásí střídavě oblačno. Do výběru deseti „best of“ inscenací německy hovořící oblasti se v tento jubilejní rok dostala také inscenace Disabled Theater curyšského divadla HORA.
HORA je divadelní soubor s dvacetiletou tradicí, jehož ansámbl se musí vyrovnávat s nejrůznějšími formami mentálního postižení. Na repertoáru mají kromě improvizací a pohádek například Fausta a s nejnovější inscenací Disabled Theater objíždějí festivaly po celém světě (Berlín, Budapešť, Milán, Soul, Amsterdam, Vídeň, Varšava, Paříž…). Zaslouží si právě tento kousek tolik pozornosti?
HORA je divadelní soubor s dvacetiletou tradicí, jehož ansámbl se musí vyrovnávat s nejrůznějšími formami mentálního postižení. Na repertoáru mají kromě improvizací a pohádek například Fausta a s nejnovější inscenací Disabled Theater objíždějí festivaly po celém světě (Berlín, Budapešť, Milán, Soul, Amsterdam, Vídeň, Varšava, Paříž…). Zaslouží si právě tento kousek tolik pozornosti?
neděle 12. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 2.
Trojí smrt
rozkvetlých pomerančů
Odpad (smrt poprvé)
Projekce snímku Odpad, město, smrt se těšila při prvním „oficiálním“ olomouckém uvedení velkému diváckému zájmu. Vhodně ho podpořila i vernisáž fotografií hereckého souboru Pražského komorního divadla od J. Doležela a L. Horkého, pořízených při loňském ročníku Flory a rozvěšených po vstupních zdech Wurmovy 7. Neznalost Pařízkovy inscenace je v případě sledování Hřebejkova filmu spíše výhodou. Divák pak není zatížen představou o tom, jak by mohla (či měla!) filmová adaptace vypadat. Zhola nesmyslným argumentem je pak výtka směrem k přílišné divadelnosti výsledného tvaru, jenž se při zachování textu a sehraného hereckého týmu mohl v Hřebejkově pojetí od divadelních prvků zcela odklonit jen stěží. Spojení vysoce stylizované práce s mizanscénou filmového prostoru a zasazení do reálií současné Prahy, spojených výraznou prací kamery, tvoří vzájemně komunikující a promyšlený celek. Osa Fassbinder (scénář) – Pařízek (divadlo) – Hřebejk (film) pak funguje dle mého názoru velmi dobře. Největší hrůzou není obsah filmu, ale představa, že v naší současné české společnosti už nestačí pojmenovat pravý stav věcí – kradu, podvádím a umožňují mi to tady tito vysoce postavení lidé – ale to, že k této vyřčené pravdě pak již nikdo nezaujme aktivní postoj.
Odpad (smrt poprvé)
Projekce snímku Odpad, město, smrt se těšila při prvním „oficiálním“ olomouckém uvedení velkému diváckému zájmu. Vhodně ho podpořila i vernisáž fotografií hereckého souboru Pražského komorního divadla od J. Doležela a L. Horkého, pořízených při loňském ročníku Flory a rozvěšených po vstupních zdech Wurmovy 7. Neznalost Pařízkovy inscenace je v případě sledování Hřebejkova filmu spíše výhodou. Divák pak není zatížen představou o tom, jak by mohla (či měla!) filmová adaptace vypadat. Zhola nesmyslným argumentem je pak výtka směrem k přílišné divadelnosti výsledného tvaru, jenž se při zachování textu a sehraného hereckého týmu mohl v Hřebejkově pojetí od divadelních prvků zcela odklonit jen stěží. Spojení vysoce stylizované práce s mizanscénou filmového prostoru a zasazení do reálií současné Prahy, spojených výraznou prací kamery, tvoří vzájemně komunikující a promyšlený celek. Osa Fassbinder (scénář) – Pařízek (divadlo) – Hřebejk (film) pak funguje dle mého názoru velmi dobře. Největší hrůzou není obsah filmu, ale představa, že v naší současné české společnosti už nestačí pojmenovat pravý stav věcí – kradu, podvádím a umožňují mi to tady tito vysoce postavení lidé – ale to, že k této vyřčené pravdě pak již nikdo nezaujme aktivní postoj.
čtvrtek 9. května 2013
Švejda: Svatá inscenace (Společnost doktora Krásy)
Po více jak třech letech přišel Petr Lanta a jeho Společnost doktora Krásy s novou regulérní inscenací pro dospělé. Úvod premiéry Svaté inscenace (Obrazy ze života Františka z Assisi) v Divadle v Celetné byl jak se na toto divadlo sluší: začalo se s půlhodinovým zpožděním (soubor ještě dozkušoval...), následovalo vstupní vysvětlující slovo v režisérově podání, které samo o sobě představovalo jistou performanci. Vlastní představení ale ukázalo, co bylo lze pozorovat již v předchozí práci, Mnichovi 2009: jako by slábla režisérova klíčová přednost: promlouvat pomocí silných obrazů; způsob vyjadřování jako by se stával tradičnějším, konvenčnějším.
středa 8. května 2013
Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 1.
O „jistotách“
Divadelní Flory
Sedmnáctý ročník Divadelní Flory, startující 9. května, se ve svém oficiálním PR zaštiťuje slovem „rekordní“. Toto označení je však přinejmenším diskutabilní. Nepříjemným zjištěním je, že délka festivalu - ať už se tak stalo z finančních či jiných důvodů - byla prodloužena uměle. První den sestávající ze dvou projekcí a jedné vernisáže lze chápat jako pouhý pre-program a následující pátek 10. května obsahuje jen jedinou programovou položku, inscenaci Moravského divadla Višňový sad v režii M. Taranta. Rozjezd vpravdě pozvolný. Podstatná část produkcí se navíc opakuje: Višňový sad (Husa na provázku) 2x, Pestré vrstvy (Bezruči) 2x, Youwilldieandyou2 (Ch. Öfverholm) 2x, nebo Seasoning (United-C a Divadlo na cucky) dokonce 3x. Divák sice bude mít kvůli omezeným kapacitám hledišť větší šanci zmíněná představení zhlédnout, tento postup ovšem přispívá k celkovému bobtnání délky a otázkou je, jestli není spíše kontraproduktivní. Málokterý návštěvník vydrží svěží dlouhých dvanáct festivalových dní. Zaklínání se slovem „rekordní“ je tak spíše šikovným marketingovým tahem, než na nezbytnosti založeným faktem.
Švejda: Višňový sad (Divadlo Na zábradlí)
Otázka zní: jak se má divadelní kritik, který celou dvacetiletou éru Doubravky Svobodové na ředitelském postu Divadla Na zábradlí pamatuje, s tím přívalem zábradláckého sebetematizování ve Fričově Višňovém sadu vlastně vyrovnat? Jak má tuto inscenaci nezaujatě posoudit?
Zahálka: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)
Někdy není špatné jít do divadla s obavou. S dramatikou Michela de Ghelderode mám za sebou několik dost nešťastných diváckých zkušeností a není to ani autor, kterého bych si četl pro radost - a po několika ohlasech z první premiéry jsem na tu druhou vyrážel s jistou ostražitostí. Nakonec mě ale Slečna Jairová v Dlouhé vysloveně potěšila.
úterý 7. května 2013
Švejda: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)
Chůze v napětí mezi extrémy – mezi vážným a komickým, sakrálním a profánním, autentickým a manýristickým apod. – je nejvlastnějším režijním pohybem Hany Burešové. V jeho zájmu volí často i texty, které inscenuje. V Slečně Jairové Burešová ale nejednou upadá do jediného pólu: je buď křiklavě komická (Blandina jako zombie, tři Marienky jako hororové figurky) nebo dutě patetická (Zrzoun v naturščickém podání, Lazar jako nějaký Komtur). Tím se ale mnohé z klíčové přízračnosti Ghelderodeho apokryfního textu vytrácí.
pondělí 6. května 2013
Škorpil: Malomeštiakova svadba (Slovenské národné divadlo)
Skandální pověst je vždycky ošidná. Očekávání jen těžko může překonat realitu. Bratislavskou Maloměšťákovu svatbu předcházely zprávy o divácích odcházejících během představení a znechucených razantní groteskou a výsměchem. Ostatně de Breův Coriolanus také prý nebyl úplný čajíček. Jaké ale rozčarování.
sobota 4. května 2013
Mikulka: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)
Možná to bude znít trochu podivně, ale nutkavě se mi v průběhu tohoto představení připomínaly dvě jiné a úplně rozdílné inscenace Hany Burešové – dávný Konec masopustu, kterým v Dlouhé začínala a ještě docela čerstvý Pán z Prasečkova. Ta první hrozivě karnevalovou atmosférou, maskami a výrazným podílem hudby, a ta druhá svou chladnou, neživotnou promyšleností.
čtvrtek 2. května 2013
Mikulka: Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce (Komedie)
Nová Komedie začala dvěma tituly, kterým sice lze vyčíst ledacos, ale určitě ne podbízivost. Jenže napotřetí už zřejmě nadešel čas učinit také něco „pro lidi“. Výsledkem je inscenace, o které se skoro nechce psát. Tři herci hrají na prázdné forbíně před zataženou oponou o tom, jak se zkouší divadelní inscenace, properou přitom všechna myslitelná klišé o sebestředných, pseudointelektuálních umělcích a vše okoření spoustou laciného situačního humoru. Sami přitom hrají, jak je v nové Komedii zvykem, tak nějak průměrně.
Mikulka: Višňový sad (Divadlo Na zábradlí)
Mohl by se z toho stát takový hezký obyčej. Když nějaká skupina v nějakém divadle končí, udělá pár posledních inscenací sama o sobě. Komedie loni tímto způsobem bodovala více než úspěšně. Letos osudí ukázalo na Zábradlí.
Je to ale celé trochu složitější. Tenhle titul se plánoval dlouho dopředu, a tudíž zcela nevinně. A pak se vám najednou ukáže, že se Višňový sad pro situaci současného Divadla Na zábradlí hodí až nečekaně dobře.
Je to ale celé trochu složitější. Tenhle titul se plánoval dlouho dopředu, a tudíž zcela nevinně. A pak se vám najednou ukáže, že se Višňový sad pro situaci současného Divadla Na zábradlí hodí až nečekaně dobře.
středa 1. května 2013
Varyš: Zatáčka (Švandovo divadlo)
Je to taková roztomile morbidní hříčka. Vlastně to trochu připomíná některé žertovné povídky ze souboru Tichá hrůza. Dva bratři žijí na samotě, blízko nebezpečné zatáčky, kde dochází k drastickým nehodám; jeden opravuje (a zřejmě úspěšně prodává) zničené vozy, a pohřbívá oběti, durhý jim píše pohřební řeči a zároveň píše stížnosti na ministerstvo, jak je potřeba s tou zatáčkou něco udělat... až jednou zatáčkou projíždí sám ministr.