Žantovská: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

Politické a válečné machinace a manipulace jako zdroj deprimujícího koloběhu, ze kterého není cesty ven, i následné zničující apatie a všeobecného rozkladu, společenského, morálního, psycho-fyzického - tak nějak si asi David Radok interpretoval Shakesperova Troila a Kressidu. Hru seškrtal skutečně na dřeň, čímž se ochudil o množství „podvratností“ , které hra obsahuje, o jakýsi až groteskní škleb, který je jí vlastní. To lze ovšem v rámci zvolené koncepce pochopit. Těžko říct, zda je tedy na vině přísná naaranžovanost či sami herci, že výsledný tvar působí zcela neživotně. Osobně jsem měla pocit, že sleduji množství sošných, deklamujících panáků, kteří se mnou – ani s ničím jiným – v podstatě nesouvisí.

Žantovská: Církev (Studio Hrdinů)

Célinova Církev v pojetí Studia Hrdinů je skutečnou pastvou pro intelekt. Množství myšlenek, názorů, postřehů a více či méně rozhořčených či nenávistných obžalob společnosti, které tu uhrančivě zaujatý až neúprosný, tu ironicky odtažitý lékař Bardamu (částečně splývající se samotným Célinem) ve fascinujícím podání Karla Dobrého předhodí světu – v podstatě nic jiného se tu nestane a v podstatě to stačí.