sobota 16. prosince 2017

Švejda: Večer tříkrálový (BodyVoiceBand - Venuše ve Švehlovce)

Zuzana Burianová vychází ve svém výkladu Shakespearova Večera tříkrálového ze vstupního monologu knížete Orsina, který hovoří o prchavosti lásky, poukazuje přitom na to, že "láska žije z hudby". Prchavost pak vtělí do jednoho ze scénických leitmotivů - nafukovaných a vypouštěných balónků; hudba se - i s ohledem k trvalé náklonnosti BodyVoiceBandu k hudbě - stane jedním z pevných výrazových prostředků inscenace; a složitost a proměnlivost partnerských (milostných) vztahů hlavním tématem.

pátek 15. prosince 2017

Kolařík: Pekingská kachna (Stará Aréna Ostrava)

Na projekčním plátně pozorujeme mladého muže v bílé košili s černými kalhotami a dvěma igelitovými nákupními taškami, jak se vytrvale staví do cesty projíždějícím tankům. Tedy těm, jež se 4. července 1989 podílely na masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a krvavě potlačily snahu čínských občanů nasměrovat totalitní režim k demokracii. (Dění na plátně přibližuje situaci z 5. června v ranních hodinách, kdy se tanky snažily náměstí opustit.) Po skončení projekce se na hrací ploše tvořené šesti různě rozmístěnými bílými obdélníky objevuje Lukáš Adam, k nerozeznání od muže s igelitovými taškami ze záznamu. Chvíli po něm vstoupí na jeviště dvě dívky a dva muži, jež představují příslušníky státní moci.

středa 13. prosince 2017

Švejda: Špinar v ND v polovině svého šéfování

Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období uměleckého šéfa činohry Národního divadla.

Činohra pod jeho vedením uvedla - ponecháme-li stranou úvodní V rytmu swingu buší srdce mé, které ještě náleželo pod patronát bývalého šéfa Michala Dočekala - osmnáct inscenací (Spolu/Sami; Modrý pták; Láska a informace; Manon Lescaut; Jako břitva /Němcová/; Experiment myší ráj; Sen čarovné noci; Tři sestry; Dotkni se vesmíru a pokračuj; Pýcha a předsudek; Spalovač mrtvol; Na moři, zírám nahoru; Krvavá svatba; Křehkosti, tvé jméno je žena; Mlynářova opička; Jsme v pohodě, Noční sezóna, Maryša), které nastudovalo osm režisérů, resp. režijních dvojic (Špinar - 7x, Pácl - 3x, Mikulášek - 2x, Tejnorová, Havelka, Frič, SKUTR, Holiček), obměnil se herecký soubor (byl doplněn především mladšími herci), dramaturgie, po dvou letech došlo k vyměně kmenového režiséra (místo Pácla přišel Frič).

Zde několik rekapitulačních výkřiků:

Mikulka: Osamělost komiksových hrdinů (NoD Roxy)

Seděl takhle jednou Superman s Batmanem na střeše...


Nejdřív malý coming-out: ani jednoho ze superhrdinů, o kterých pojednává inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové, jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Dokonce ani v kině nebo v televizi ne. Nic zásadního proti Supermanovi, Batmanovi, Hulkovi, Catwoman a dokonce ani proti robotovi r2d2 nemám, prostě mi tenhle sektor popkultury nikdy nepřišel moc lákavý. Takže se omlouvám, pokud mi v představení, kde se těchto pět figur setká, uteklo něco podstatného. Ale odhaduji, že toho nejspíš zas tak moc nebylo, hraje se totiž primárně na témata „obecně lidská“ a superhrdinové tomu dodávají efektní rámec.

pondělí 11. prosince 2017

Švejda: Racek (Divadlo v Dlouhé)

Racek dua SKUTR, první inscenace v jejich novém domovském působišti, Divadle v Dlouhé, sklidil po květnové premiéře spíše rozpačitý ohlas. Myslím ale, že jde o příjemné překvapení.
Dalo by se sice poukázat na to, že si SKUTR vzal na úvod až příliš velké sousto, že neměl zapomenout na roli dramaturga (alespoň v programu k inscenaci není uveden), který by ho především upozornil na přebytečnou houštinu významů, jež se snaží (prostřednictvím nejrůznějších, nejednou klopotných, gest a pohybů) do inscenace dostat, a že je také vlastně zbytečné diváky (v programu) interpretačně nasměrovávat explikací, upozorňující na jejich čtení Čechovovy hry skrze Nižinského proslulou choreografii Faunova odpoledne - jejich divadelně syntetické pojetí (s akcentovanou tanečně gestickou a pohybovou složkou) obstojí i bez toho (jen ten výklad Trigorinovy homosexuální náklonnosti k Treplevovi, který bych  klidně oželel, by zřejmě zůstal nesrozumitelný).

Švejda: Za Evou Šormovou

Kdo někdy psal lexikografické heslo, zajisté mi potvrdí, že jde o žánr všech žánrů. Autor musí své vyčerpávající informace, které k danému předmětu či osobě shromáždil, vtěsnat do několika málo řádků, musí psát přesně a věcně, vážit každé slovo a upozadit vlastní, subjektivní hodnocení (a přesto ho do hesla nějak dostat). Musí myslet na to, že je tím, kdo píše pro "věčnost" a tvoří historii, neboť se v tu chvíli stává hlavním odborníkem na dané téma, z něhož po mnoho a mnoho let budou ostatní čerpat.
Kdo někdy nahlédl do zákulisí vzniku slovníku, ví, jakou zásadní úlohu hraje jeho hlavní redaktor, který musí příspěvkům rozličných autorů vtisknout jednotný ráz, musí uchovat jeho faktografickou integritu, a údaje, vložené do bibliografických oddílů, znovu a znovu, do omrzení prověřovat.

čtvrtek 7. prosince 2017

Švejda: Maryša LIVE (DAMÚZA - kavárna Ňáký kafe)

Bylo-li o Mikuláškově Maryše v ND řečeno, že je osekána na dramatickou dřeň, je Maryša LIVE Štěpána Gajdoše, hraná pod hlavičkou DAMÚZY v pražské nuselské kavárně Ňáký kafe, osekána rovnou jen na tři dramatické situace: naléhání rodičů na Maryšu, aby si vzala Vávru (odehrává se vlastně již v okamžiku svatby), návrat Francka z vojny a Maryšino ocitnutí se v kleštích, kterým je vystavena ze strany Francka (nabízí jí útěk do Brna) a Vávry (vyhrožuje zabitím Franckovi) a závěrečné "sezení u kafe".

Švejda: Šumava láska (Chemické divadlo - Venuše ve Švehlovce)

Šumava láska je vizuálně zatím nejpřesvědčivější inscenací Chemického divadla. Výtvarný cit Vojtěcha Bárty pro scénické obrazy, genius loci Venuše ve Švehlovce a nálada magické, zachmuřené Šumavy se v ní dobře potkávají. Režisér využívá celého prostoru sálu, kouzlí především se světlem a tmou (pomáhá mu přitom náladotvorná hudba Jakuba Kudláče), jeho obrazy nejsou scénograficky náročné, jsou spíš úsporné, dává jim ale čas vyznít - zapůsobit. Na inscenaci se dobře dívá.

úterý 5. prosince 2017

Etlíková: Bůh je žena (Horácké divadlo Jihlava)

Návštěva Horáckého divadla v Jihlavě je vstupem do světa, který si žije sám pro sebe. Už půl hodiny před představením bylo foyer plné starších dam, tu a tam doprovázených muži v podobném věku. Vládla zde slavnostní atmosféra, jejíž pohodovost podporovalo útulné prostředí zrekonstruované divadelní budovy, všudypřítomné přátelské hovory o fenkách i o vnoučatech nad lákavě vypadajícími dorty a chlebíčky z divadelního baru a také mimořádně přívětivý personál. Byla jsem velice napjatá, jak dopadne setkání zdejšího publika s titulem Bůh je žena / Mesiáš je jeho dcera, který režírovali Jan Kačena a Loly Lolyová, z jejichž pražské tvorby mnohdy odcházejí s nepochopením, ne-li s rozčílením, i mnozí zkušení diváci.

pondělí 4. prosince 2017

Dubský: K letošnímu Ostravaru…

Při odjezdu z letošního ročníku jsem zažíval déjà vu, jelikož jsem Ostravu opouštěl se skoro totožnými pocity jako loni. Současné mapě ostravských divadel suverénně vévodí Komorní scéna Aréna; všechny tři festivalové inscenace byly svým způsobem divadelním zážitkem. I když se to neustálým omíláním stává již trochu otravným, znovu musím připomenout, že tak precizní herectví člověk během roku vidí jen málokdy.

Dubský: OST-RA-VAR 2017 (sobota 2.12.)

Národní divadlo moravskoslezské: Obyčejný život
Divadlo Petra Bezruče: Kráska z Leenane

Švejda: Na protest (Husa na provázku)

Nad jednou inscenací a jejím režisérem


Vladimír Morávek se inscenací Na protest. Pokoj lidem dobré vůně loučí s Husou na provázku. Připomeňme: na jaře tohoto roku soubor ve svém dopisu odmítl pod Morávkovým vedením dále pracovat a Morávek se nakonec rozhodl z divadla odejít. Na protest je Morávkovou reakcí na tuto situaci. Vytváří k ní pararelu osudem hlavního hrdiny Bulgakovova Divadelního románu, využívá ale i dalších aluzí.

neděle 3. prosince 2017

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (sobota 2.12.)

Divadlo Petra Bezruče: Kráska z Leenane


Oba víkendové festivalové semináře probíhaly v porovnání s tím pátečním o poznání živěji. Z prostoru Kavárny Staré arény, kde jsme jakožto mluvčí seděli na malém pódiu, jsme se v sobotu přesunuli do neformálnějšího uspořádání Klubu Divadla Petra Bezruče. Příspěvky se zaměřily mnohem konkrétněji na určitý aspekt nebo téma a snažili jsme se přitom studenty podnítit k diskusi přímo položenými otázkami či záměrně přehnanými tezemi. Povedlo se, diskutovalo se mnohem více a na nedělním, komornějším semináři v Divadelním klubu Jiřího Myrona došlo i ke konfrontaci kritiků s ostravskými studenty na téma obecného smyslu kritiky, když jedna z přítomných o dané inscenaci prohlásila, že není určena kritikům.

Dubský: OST-RA-VAR 2017 (pátek 1.12.)

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění
Divadlo Petra Bezruče: Velký sešit

sobota 2. prosince 2017

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (pátek 1.12.)

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění


V pátek proběhl první rozborový seminář, na němž se dostalo ocenění především inscenaci Obraz, přičemž byl jako již tradičně vyzvižen herecký soubor Komorní scény Aréna a jeho kontaktní herectví. V porovnání s jinými inscenacemi hry Yasminy Rezy diskutující uvítali především vážnější, až existenciální polohu Štěpánkova pojetí, jež nezůstalo u konverzační komedie. Druhým velkým tématem se stala inscenace Teď mě zabij, hraná ve zkušebně NDM. Ta rozdělila publikum do dvou táborů: na ty, kterým přijde neetické naturalisticky napodobovat postižené lidi a na ty, kteří věrné herecké výkony (především Roberta Finty v hlavní roli) naopak obdivovali.

Etlíková: OST-RA-VAR (středa 29.11.)

Vánoční mánie


Drama Alexandra Vveděnského Vánoce u Ivanovových svou hravou iracionalitou připomíná texty Daniila Charmse, o nichž jsem se několikrát přesvědčila, že dokážou bavit publikum i v případě velmi nevýrazných inscenací. Tým Pavla Gejguše podobných kvalit Vveděnského textu nezneužívá, ale pečlivě ho vykládá. Postavy, které dramatik v mnoha případech označuje bez ohledu na věk jako „holčičky“ a „chlapečky“, žijí v této interpretaci ve společnosti sužované závažnou bipolární poruchou.

Švejda: Hotel Evropa aneb Antikrist (Burgtheater Wien - PDFNJ 2017)

Zastavím se pouze u jednoho místa Nunesovy inscenace "volně podle Josepha Rotha": u zhruba dvacetiminutového výstupu - monologu jedné postavy (jednoho herce), který přijde zcela nečekaně a neústrojně v závěru představení a který se v lehce zabavném, divácky stravitelném tónu věnuje aktuálnímu tématu uprchlíků. Ten výstup myslím svědčí o jedné věci: jak dalece jinde je německé divadlo než to české.

Pokorná: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Divadlo Mír: Mátový nebo citrón aneb Lupič v nesnázích


Groteska francouzské autorské dvojice Patrick Haudcoeur a Daniell Navarro-Haudcoeuro nás zavádí do prostředí divadla, kde nervózní herci nacvičují novou hru. Premiéra se má uskutečnit již za tři dny, jenže účinkující neumí své party, chodí si na jeviště jak chtějí a místo pořádné práce vymýšlejí nepříliš vtipné gagy. Ve druhé polovině představení jsme pak diváky premiéry, která se nepovede opravdu se vším všudy.

pátek 1. prosince 2017

Hrdinová: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Bílé divadlo: Já, já toho věštec od Beskyda lidu


Druhý den Ost-ra-varu vyčerpal festivalové diváky natolik, že na večerní představení Já, já toho věštec od Beskyda lidu dorazili do Staré Arény jen nejvytrvalejší, respektive ti, kteří dobře vědí, že na produkcích Bílého divadla rozhodně spát nebudou. A taky že nespali. Ti, co to vzdali, mají čeho litovat.

Dubský: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Divadlo Petra Bezruče: PS:…odepiš
Národní divadlo moravskoslezské: Teď mě zabij
Komorní scéna Aréna: Smíření
Národní divadlo moravskoslezské: Hodina před svatbou

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Komorní scéna Aréna: Smíření 


Největším zážitkem druhého festivalového dne bylo Smíření v Aréně. Benešovy dekrety jsou kontroverzním obdobím naší historie – český národ v něm nefiguruje jako oběť, nýbrž jako krutý mstitel. Jak se s touto historickou vinou vyrovnat?

čtvrtek 30. listopadu 2017

Dubský: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské) 


Inscenace Klimáčkovy hry Sissi začíná v Divadle Jiřího Myrona velmi nadějně soubojem svobodomyslné královny Alžběty s těžkopádností a pokrytectvím habsburského dvora. Obzvlášť zajímavé jsou střety mladé císařovny s dominantní matkou Františka Josefa I., arcivévodkyní Žofií (Marie Logojdová). Takový střet silné osobnosti s neporozuměním okolí by klidně vystačil na celou inscenaci (namátkou mě napadá třeba pardubické Hej, Mistře! o skladateli Rybovi).

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)
Komorní scéna Aréna: Obraz

Je to tady. Další porce ostravského divadla. První den festivalu, a já už zase cítím tu nespravedlnost diváckého rozpoložení (a očekávání), s jakou přistupuji k jednotlivým představením. Jsem spíše ranní ptáče: kolem půlnoci jsem v hledišti Arény v předchozích ročnících pravidelně pospávala, a mohlo jít třeba o divadelní událost sezóny. V posledních letech dosáhl nabitý festivalový program meze únosnosti, a tak se pořadatelé rozhodli pro změnu – letos žádné noční produkce a jedeme na pohodu.

středa 29. listopadu 2017

Mikulka: Městečko Fake News (11:55 na Jatkách 78)

Jen málokdy narazíte na představení, u kterého panuje taková shoda mezi obsahem a formou jako u Městečka Fake News. Což je bohužel asi jediné pozitivum, které se dá napsat o titulu se zjevnou ambicí vyjádřit cosi zásadního o špatném stavu současného Česka. Snůška nejotřepanějších banalit, které se dají na tohle téma vymyslet (nebo spíš poskládat při brouzdání na Facebooku), jde ruku v ruce s neschopností vystavět nějaký ucelenější tvar nebo vykřesat vtipnou scénku či smysluplný postřeh (a že se tvůrci o to všechno zjevně pokoušeli). A k tomu upachtěná stylizace do tajemnosti Městečka Twin Peaks, prokládaná snaživě ironickými veršovánkami typu „ať normální můžou v klidu žít, na ostatní máme yperit“.

pondělí 27. listopadu 2017

Míšková: Dobrý bůh z Manhattanu (Český rozhlas Vltava)

Dramaturgie Českého rozhlasu Vltava, jež je letos zasvěcena aktuálně vrcholícímu Rakouskému roku, se právě v tyto dny příjemně doplňuje s PDFNJ 2017. Původní rozhlasovou hru Ingeborg Bachmannové Dobrý bůh z Manhattanu v novém českém překladu natočil Český rozhlas poprvé od jejího rakouského vydání na konci padesátých let.

Švejda: Soucit (Schaubühne am Lehniner Platz Berlin - PDFNJ 2017)

V zážitku ze Soucitu jako by se koncentrovala veškerá moje pochybnost nad žánrem dokumentárního divadla. Dvě ženy (herečky) vyprávějí (hrají) zážitky, související s děním ve Rwandě devadesátých let. Afričanka (Consolate Sipérius), která rámuje inscenaci, jako ta, která přežila genocidu, Evropanka (Ursina Lardi) jako tehdy dvacetiletá naivní dobrovolnice (dnes skeptická čtyřicátnice, konfrontující nadto své tehdejší zážitky s dnešním stavem humanitárního "průmyslu"), bezradně této genocidě přihlížející.

neděle 26. listopadu 2017

Mikulka: Moc a vzdor (Schauspiel Hannover – PDFNJ 2017)

Pelíšky po bulharsku


Svým způsobem to připomíná základní situaci z Pelíšků, přesunutou do Bulharska devadesátých let: dva staří muži žijí v zajetí minulosti a svého vlastního pohledu na svět. Ten první byl dlouholetým politickým vězněm, ten druhý jeho mučitelem, později vysokým důstojníkem komunistické tajné policie. Oba se prostřednictví dávných kontaktů snaží dosáhnout svých cílů: jeden bojuje za odkrytí informací z policejních archivů, ten druhý se mu v tom pokouší zabránit. Svým způsobem je lze vidět jako pokřivené zrcadlové odrazy, jistě ne náhodou se jmenují Konstantin a Metoděj.

sobota 25. listopadu 2017

Švejda: Maryša (Národní divadlo)

Odtažitost, nezúčastněnost Mikuláškovy Maryši - to, jak nepřestupuje přes rampu - je až nesnesitelná. Problém vidím ve dvou věcech. Jednak v hraní pouhé dřeně dramaturgií osekaného dramatu, a jednak - a především - ve vedení herců  Mikulášek po celou dobu, až na jednu dvě výjimky (krátký úsek dialogu Maryši a Strouhalky a Lízala a Lízalky) nedá hercům šanci hrát "normálně" (realisticky). Jejich projev nejrůzněji "deformuje" (ironizování postav, protahování výslovnosti některých slov, přepjaté dbaní na nářečí apod.), převádí jej do různých symbolických pohybových akcí či jej činí zřetelně "demonstrativním" (ve smyslu "dělám, že předvádím") - což ale vede pouze a jen k tomu, že herci nemají téměř vůbec žádnou možnost "vstoupit" do postavy a rozkrýt její charakter. A o to by snad v tomto, to prosím zdůrazněme, klasickém realistickém dramatu mělo jít, ne?
Mikuláškova Maryša pro mě dopadá vlastně velmi podobě jako nedávná Krvavá svatba SKUTRu tamtéž. Všelijaký ornament a doprovodná akce - a dramatická figura žádná. 
 

pátek 24. listopadu 2017

Králík: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno – PDFNJ 2017)

Příběh Fasbinderova filmu Strach jíst duše z roku 1974 o stárnoucí uklízečce, která se zamiluje do marockého gastarbeitera Aliho, mladšího o dvacet let, vezme si ho a společně následně vzdorují předsudkům a nenávisti svého okolí (včetně jejích dětí), pro které je takový vztah nepřijatelný, je nejen jímavý, ale také silný a nadčasový. Nelze přehlédnout, že popis závistí a xenofobií prosyceného světa jako by se inspiroval jevy pozorovatelnými v naší aktuální současnosti.

Škorpil: Maryša (Národní divadlo Praha)

Mikuláškova (a podstatně jistě též i Ljubkové a Tošovského) Maryša je osekaná na dramatickou dřeň – na nešťastnou lásku a vynucený sňatek s někým, o kom se zde dost otevřeně naznačuje, že je nejspíš tyran. Hodně zápornou roli hraje v tom všem velmi chladná a necitlivá Lízalka. Lehce podpantofelní Lízal tradičně časem měkne (a hledá útěchu v alkoholu) a Vávrovi není upřen finální pokus smíření (když se ovšem byl chvíli předtím dosti agresivně – ale zároveň i trochu neobratně – vyřádil na ženě i služce). Francek je frajírek (taky ovšem bez kouska citu) a Maryša se v tom všem chuděra tak trochu, s odpuštěním, plácá. Vůbec aby v tom obrovitém nahrávacím studiu jeden trochu té vřelosti a lásky pohledal. Snad jen Maryša má zpočátku chvíli šanci a naději, byť její cit k Franckovi působí v té chvíli hodně nevyzrále a spíš jako vzdor vůči rodičům a okolí.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Švejda: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno - PDFNJ 2017)

Sdělení až průzračně proklamativního filmu Strach jíst duše R. W. Fassbindera z roku 1974 o německé xenofobii (aneb - mohli bychom říct - "Jak se správně chovat k cizincům") je následující: nestačí v případě přistěhovalců chtít, aby se integrovali, tak jak nám to vyhovuje, nýbrž je třeba, abychom nejprve akceptovali jejich odlišnou mentalitu - a pak teprve vyvstává možnost společného, rovnocenného soužití.

Mikulka: Obrazy tvé velké lásky (Theater Neumarkt Zurych - PDFNJ 2017)

Význam charismatického herce nelze přecenit, to není nic objevného. Ale jen málokdy je to patrné tak zřetelně, jako v případě Obrazů tvé velké lásky. Sandra Hüller je hvězda - píár pochopitelně zdůrazňuje, že je to ta herečka z filmu Toni Erdmann, pilní návštěvníci německého festivalu si mohou vzpomenout, že byla v Praze před pár lety k vidění v Polleschově úletu Gasoline Bill. No výborně. Jenže z Gasoline Billa si vybavuji hlavně podivné kovbojské oblečky a nekonečné rozbíhavé řeči, Toni Erdmann mi byl značně protivný a považuji ten film za snad vůbec nejpřeceňovanější snímek posledních let. Ale tady se potvrdilo, že Hüller není slavná náhodou: v představení byla skvělá a především díky ní tohle hudební monodrama postoupilo ze šuplíčku „povedené představení“ do kategorie „zážitek“.

pondělí 20. listopadu 2017

Mikulka: Světlo v krabici (Düsseldorfer Schauspielhaus - PDFNJ 2017)

Nejsem ctitelem Elfriede Jelinek, Světlo v krabici Düsseldorfského Schauspielhausu ale dokázalo zklamat i hodně obezřetného návštěvníka. Nikoli tématem či formou, kombinace politické angažovanosti a osobních motivů je stejně jako nedramatičnost pro rakouskou dramatičku standardem. Zarážející byla spíš úmornost a nenápaditost, s jakou autorka i inscenátoři svá témata znovu a znovu propírají, nebo záplava banalit, kterým se horem dolem snaží dodat zdání hlubokomyslné závažnosti.

Škorpil: Jas.Okamžik (Theater Dortmund - PDFNJ 2017)

Jas.Okamžik přinesl ohlušující divadelní zážitek, který se divákům nadlouho vypálí na zřítelnici. Doslova. Oslepujícím zábleskům šlo naštěstí časem přivyknout a i se zvýšenou zvukovou hladinu (která občas spolehlivě vymazávala komentář se sluchátkách) se bylo lze smířit. Asi tak jako s celým představením. Což tedy není pochvala. Jak už se tak inscenacím postaveným na výrazném scénografickém či technickém nápadu stává, „wow efekt“ poměrně záhy pomine, princip je prohlédnut a nezbývá než už tak nějak útrpně dočkat konce. V tomto případě tedy – pochopitelně – různých variant zapomínání a umírání. (Začne-li inscenace zrozením a hovoří-li se neustále o čase, plynutí atp., těžko očekávat, že se dospěje někam jinam). Technickému provedení toho všeho přitom nelze nic vytýkat a esteticky inscenace působivá je. Vnucuje se mi tak vzpomínka na Castellucciho Democracy in America, která je podobně obrazivě opulentní i technicky bezchybná. Jeden rozdíl tu ale je: Castellucci se mi jeví spíše jako surrealista, který spíše mate a spoléhá na náznaky. Jas.Okamžik je naproti tomu – doslova i obrazně – převážně černobílý a studeně jasný. Motto letošního PDFNJ „Alles klar?“ bylo tu bohužel zbaveno otazníku.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Mikulka: Žranice (DISK)

Z karnivora koprofágem


Zase jednou potvrzení osvědčeného moudra, že čím menší jsou očekávání, tím příjemnější překvapení z toho může být. Na Žranici jsem se do DISKu chtěl původně vydat v mylném domění, že to je adaptace mého oblíbeného filmu Velká žranice, a příliš pozdě jsem zjistil, že inscenace vychází z dosti otravné hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Na místě se ovšem ukázalo, že inscenátoři, jmenovitě Adam Skala a Kamila Krbcová, si z Bondyho vzali jen postavy a pár základních situací (z Velké žranice tu viditelného není vůbec nic) a napsali de facto novou hru. Kterážto je, na rozdíl od upovídaného a křečovitě ironického opusu undergroundového guru, opravdu povedená.

Švejda: Ztracená čest Kateřiny Blumové (Švandovo divadlo)

Proč dnes adaptaci povídky Heinricha Bölla z roku 1974, reagující na protilevicové tažení (západo)německé společnosti v souvislosti s teroristickou činností Frakce Rudé armády vlastně uvádět? A jak se dokonce třeba i vyrovnat s jejím známým filmovým přetlumočením Margarety von Trotta a Volkera Schlöndorffa, které z ní udělalo explicitní kritiku kapitalistického systému a de facto, prostřednictvím vražedného aktu hrdinky prózy, ospravedlňovalo činnost Baadera, Meinhofové a spol.?

pondělí 13. listopadu 2017

Mikulka: Honey (Dejvické divadlo + Cirk La Putyka)

Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.

středa 1. listopadu 2017

Švejda: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Divadelník Agnieszky Olsten představuje ten typ současné evropské činohry, jaký byl u nás ve vrcholné podobě k vidění především díky německým inscenacím Thomase Ostermaiera. Divadlo s performativními rysy, interaktivními prvky, s textovou předlohou (jejím tématem), která slouží jako ohnisko, kolem kterého inscenace osciluje; divadlo jako určitá montáž atrakcí.
Divadelník začíná už na cestě, vedoucí do prostoru, ve kterém se hraje - divák se na ní potkává s jednotlivými účinkujícími. Samotný prostor, ohraničený nevzhlednou plechovou ohradou, pak má neformální uspořádání (hraje se uprostřed, diváci sedí kolem na volně rozmístěných židlích). Jak nenuceně inscenace začíná, tak i končí (postavy zaregistrují, že hoří fara - a tedy představení Brusconiho společnosti nebude, herci to opakovaně přečtou z promítaných titulků - a "rozejdou se").

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.

neděle 29. října 2017

Mikulka: Nejsme barbaři (Palm Off Fest - Katona József Színház Budapešť)

Zhruba po sedmdesáti minutách to vypadalo, že představení končí, a já si říkal, že to byla podívaná neobyčejně rafinovaná, velmi nejednoznačná, a také velmi provokativní - ve smyslu provokování publika k hledání vlastního názoru. Že budapešťské divadlo s pomocí hry berlínského dramatika vyslyšelo volání po otevřeném politickém divadle, se kterým tady před pár dny přišel kolega Švejda.

sobota 28. října 2017

Mikulka: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Je čas na Šejnyšou!


Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)

pátek 27. října 2017

Etlíková: Sakurambo (D'epog)

Prvotní předpoklad úspěšného seppuku


Skutečnost, že o úterním hostování inscenace Sakurambo ve Venuši ve Švehlovce píšu až teď, nevyplývá jenom z toho, že jsem během týdne nenašla moc klidu na psaní. Bylo především těžké si alespoň částečně ujasnit, co přesně zapříčinilo, že na toto monodrama tak často a ráda vzpomínám.

Švejda: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Jsme v pohodě Paula Rudnicka sestává ze čtyř scén. Prvé tři jsou monology osob (dvě ženy, jeden muž), kteří se různými pózami (přepjatě empatická matka; okázalý, nekorektní gay; plameně optimistická matka) snaží vyrovnat s problémy (menšinovou sexuální orientací, případně s jejími následky) svými či svých dětí. V závěrečné scéně se všechny postavy setkávají v prostředí porodnice a autor jejich příběhy "ekumenicky" uzavře.

středa 25. října 2017

Škorpil: Dynastie (Palm Off Fest - Husa na provázku)

Stefano Massini napsal rodinnou kroniku rodiny Lehmanů od příchodu do Ameriky v roce 1850 po nucený prodej jejich investičního impéria o 153 let později. Zvládá to po brechtovsku (a nemusí mu ani na začátku telefonovat), se spoustou komentářů, vystupování z postav a jiných zcizovacích prostředků. Navrch přidává řadu refrénů, opakujících se motivů a situací. Aktivity dravců kapitálu přitom prvoplánově neodsuzuje a dlouho by jim dokonce šlo držet palce, kdyby jen jeden nevěděl, kam to vše míří a jaká byla role Lehman Brothers (nejen) ve finanční krizi roku 2008. Ale nakonec přeci jen dojde na – nevyslovené – poučení, že „kdo chtěl víc, nemá nic“ (čemuž staří latiníci říkají hybris).

pondělí 23. října 2017

Švejda: Andrej Babiš a divadlo

Přestal jsem již před jistým časem  - ve své sociální bublině - sledovat reakce na Andreje Babiše. (Před závorkou budiž řečeno: svůj postoj k AB - negativní - mám zcela ujasněný.) Přišlo mi to zbytečné, neproduktivní. Jednolitý hlas, opakující jako mantru pořád to samé, sloužil především k pouhému utvrzování se ve vlastních postojích, coby sebeidentifikační prostředek, ve kterém jsem neviděl ochotu dozvědět se, proč to "zlo" na druhé tak působí; co je k tomu vede, že mu naslouchají.
A stejně tak to mám s politickým či, chcete-li, společensko - kritickým divadlem. K čemu je divadlo, které jen potvrzuje mé názory? Které mi neklade otázky, nýbrž jen vyslovuje dávno známé odpovědi? Které odmítne vzít druhou stranu vážně a nesnaží se mě tím vyprovokovat z pohodlí vlastních názorů a vyvolat dialog/diskusi? Takové divadlo je dobré tak maximálně k tomu, abychom druhý den - až zjistíme, jaká je skutečná realita - vystřízlivěli. A pak se třeba, sebedojímavě, uchylovali k patetickým prohlášením typu, že bude snad lepší emigrovat.

Švejda: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Vnímat Prokletí, aniž bychom nevzali v potaz jeho polský kontext, nemá dost dobře smysl. Frljićova inscenace je na polské reálie jednoznačně zaměřená, má sloužit k "vymítání problémů" tamní společnosti. Jde tedy o politické divadlo, u něhož, zdá se mi, mimoumělecká složka hraje stejně důležitou roli jako složka umělecká. Jako prostředek k tomuto "vymítání" slouží provokace. Provokace tu je zcela záměrná, má vyvolat reakci druhé strany (diváků; těch, kterých se předváděné problémy týkají); nemít toto na paměti, jeden by si až řekl, že je poněkud samoúčelná...

Etlíková: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Generalizace jsou out!


Mé druhé setkání s divadlem Olivera Frljiće mi potvrdilo dojem z květnové návštěvy jeho mnichovského titulu Balkan macht frei v rámci Divadelní Flory Olomouc. Přestože tento režisér budí rozruch a buduje si imidž politicky angažovaného tvůrce, způsob, jímž se zapojuje do společenské diskuse, má velmi konzervativní charakter.

Škorpil: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Odhlédnu-li od jeho obsahu, který je svém plném vyznění do českého převážně ateistického a zatím snad i poměrně demokratického prostředí jen těžko přenositelný, bylo pro mne Prokletí setkáním s Frljićem jak jsem si jej zapamatoval z inscenace Buď proklet, zrádče své vlasti (tak její název zpětně překládám ze slovenského titulu; je možné, že v českém kontextu se jmenuje i jinak), kterou jsem v roce 2012 viděl v rámci festivalu Nová dráma. Tehdy byl Oliver Frljić, nemýlím-li se, ještě vycházející chorvatskou hvězdou a přitom všechny prvky jeho dnes již proslaveného (a bohatě exportovaného) rukopisu byly na místě: nepravidelná dramaturgie, na první pohled nahodilé skládání scén, vystupování z děje a komentování probíhající inscenace, dojemná (pseudo)přiznání i brutální fyzické/tělesné akce. A za tím vším tušená touha po provokaci a skandálu.
Dalšího Frljiće si nejspíš dám až zase v další pětiletce. Přiznávám totiž, že jeho silová režie, která dobrovolně rezignuje na konstruovanost, obrazivost a fantazii a touží říkat věci napřímo (obecná čeština má vážně hezký termín „natvrdo“), vážně není můj „šálek čaje“.

neděle 22. října 2017

Mikulka: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Nedlouho po Romeu Castelluccim dorazilo do Prahy dílo dalšího renomovaného divadelního provokatéra, chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Na rozdíl od trochu nijaké Castellucciho Democracy in America přivezl varšavský Teatr Powszechny inscenaci, která v Polsku vyvolala skutečné pozdvižení. Není divu, když v průběhu představení dojde na felaci a oběšení sochy papeže Jana Pavla II., kácení velkého kříže motorovou pilou, výrobu samopalů z krucifixů, úvahu o sbírce peněz za účelem najmutí vraha předsedy strany PiS Kaczynského a spoustu dalších pikantností. Potíž je v tom, že provokace je to šitá na polskou míru, Pod Palmovkou spíš všichni se zájmem sledovali, jestli se naplní pověst, která Prokletí předcházela - pobouřen či zasažen byl asi jen málokdo. Ale to bylo jasné předem a nemá smysl to komukoli vyčítat, naopak, je nepochybně dobře, že bylo možné na vlastní oči vidět, jak vypadá divadlo, které dokáže ve Varšavě vyvolat regulérní pouliční demonstrace.

čtvrtek 19. října 2017

Mikulka: Život je krásnej (Činoherák Ústí na Labem)

No, krásnej...


Nová inscenace ústeckého Činoheráku je autorský kousek: zdejší dramaturg Karel František Tománek si svůj vlastní text také sám zrežíroval. Jako autor používá oblíbenou metodu spleti několika příběhů, které se postupně odkrývají; nechronologicky a často i s docela výraznými skoky v čase. Pět žen a tři muži se přeskupují do nejrůznějších dvojic, opouštějí se, provádějí si nejrůznější drobné i větší podrazy, občas se dokáží utěšit a jindy si prostě jen tak nerozumí.

pondělí 16. října 2017

Mikulka: Rekvalifikační kurz (4+4 dny v pohybu)

Na digitálním dně


V rámci festivalu 4+4 dny pohybu bylo v Karlínských kasárnách možné vidět i nastudování původně rozhlasové hry René Levínského, pyšnící se titulem Jaromír Stromšík: Úvod do práce s počítačem - Rekvalifikační kurz, Úřad práce Městské části Praha 9. Stejně jako v rozhlasové verzi byl jedinou (a titulní) postavu na scéně Petr Vaněk.

neděle 8. října 2017

Švejda: Elity (Slovenské národné divadlo)

Skutečnost, že StB byla všudypřítomnou organizací, která cele prostupovala socialistickou společnost a že do svých služeb získávala i velmi mladé lidi; že v překotné polistopadové době došlo k nedostatečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí a mnohým z členů či spolupracovníků StB se podařilo proniknout do nového politického a ekonomického establishmentu; a že právě tito lidé dnes výrazně ovlivňují politiku a ekonomiku české i slovenské země - to vše není nijak nové. Nejde o nic, co by nás nějak překvapilo. Inscenace Jiřího Havelky, uvedená v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky, je postavená právě na těchto třech faktech. Má tříaktovou formu.Vyčítat jí ale, že sděluje známé věci, nepovažuji za důležité (ostatně, v tomto případě spíš platí: opakování matka moudrosti). Podstatné se mi zdá být, jakým způsobem je sděluje. A v tomto směru si počíná velmi přesvědčivě.

pátek 6. října 2017

Škorpil: Democracy in America (Socíetas Raffaello Sanzio)

Romeo Castellucci naplnil moje očekávání. Bohužel. Nelze mu upřít schopnost vytvářet na jevišti pozoruhodné a namnoze i uhrančivé obrazy. Tu potemněle surrealistické, tu až abstraktně střídmé, jindy zas, jako kdyby vypadly z obalu Oldfieldových Tubular Bells. Samozřejmá a očekávatelná (vzhledem k jeho pověsti) je tu i plnočetná nahota. To vše má však kvality především výtvarné, což v Democracy in America umocňuje ještě její především abstraktně taneční ráz. S divadlem, jak ho obvykle chápeme je to už horší. Když na něj dojde (jako ve scénách indiánů i prvních osídlenců) je to slabá recitace k nepřečkání. Vlastně jsem byl vůbec nejradši, když Castelluci zůstával u těžko čitelné abstrakce (a nevadilo mi ani dosti pomalé tempo). Když totiž došlo na „sdělování“, dostavil se mi onen pocit, který z duše nenávidím: koukáte se na jeviště a říkáte si „nechce mi říct to, co si myslím, že ne?!“

středa 4. října 2017

Mikulka: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

O této inscenaci už na Nadivadle psali a také svedli diskusi kolegové Škorpil se Švejdou (tady), takže se nechci opakovat, tím spíš, že ve většině bodů souhlasím s prvně jmenovaným. Ale nedá mi to nepřipojit aspoň malou poznámku s ohledem na dvě představení (Lippy a Náměsíčníci), které jsem viděl včera a předevčírem a psal jsem o nich pro změnu tady.

úterý 3. října 2017

Mikulka: Náměsíčníci (HaDivadlo) + Lippy (Dead Centre Dublin)

Z Next Wave na Pražské křižovatky


Shodou sympatických okolností byly v Praze dva večery po sobě k vidění inscenace, založené na prakticky totožném principu. Předvést něco hodně komplikovaného a záměrně nesrozumitelného - a vysvětlit to prostřednictvím napůl absurdně parodického a napůl vážného divadla na divadle. Konkrétně v neděli na závěr festivalu Next Wave Náměsíčníci z Hadivadla a v pondělí na úvod Pražských křižovatek Lippy dublinského sdružení Dead Centre.

pondělí 2. října 2017

Etlíková: Dotěrnosti (Studio PalmOFF)

Davida Šiktance jsem vždy vnímala jako režiséra, který se sice dokáže vyjadřovat v působivých výtvarných metaforách, ale také mu velmi záleží na realisticky laděné slovní komunikaci mezi postavami a rád s herci nachází jemné psychologické nuance (ten dojem jsem získala při jeho absolventských inscenacích v DISKu a potvrdila ho například ostravská Divoká kachna). Ve hře Martina Hýči Dotěrnosti postavy vedou buď vnitřní monology nebo komunikují tak ubohým způsobem, že se toho z hovorů nedá o vztazích příliš mnoho vyvodit. Výsledkem je inscenace s největším poměrem obrazových metafor a nadsazených psychologických zkratek ve stylu Jana Nebeského či Jana Friče, s nímž jsem se u tohoto režiséra setkala.

sobota 30. září 2017

Etlíková: něco z ...příští vlna/next wave...

Přehlídka divadelních glos

Letošní festival …příští vlna/next wave… jsem nesledovala zcela soustavně, i tak mě ale upoutal jeden rys, který navštívená představení propojoval. Všechna měla formát divadelních glos, tj. důsledně se držela jednoho tematizovaného vyjadřovacího prostředku, i když to vedlo k opomíjení mnohých očekávání odborné veřejnosti a tím pádem i ke snadné napadnutelnosti většiny děl. Festivalové dramaturgii se díky takovému výběru daří obhájit slovo „alternativa“, které ve své propagaci často používá a které snadno vzbudí nedůvěřivý úsměv i nechuť se akce zúčastnit.

středa 20. září 2017

Mikulka: Orfeus (VILA Štvanice)

Začnu figurou, kterou jsem včera skončil: na plenérové představení Orfea na Štvanici jsem šel s jistou dávkou nedůvěry – a byl z toho zážitek nadmíru příjemný. I když s Orfeem a jeho mýtem souvisela Nebeského inscenace dost volně. Barvitou a rozevlátou podívanou se spíš ne úplně zřetelně prodírají dvě základní linie: orfeovská, spojená s láskou i smrtí, a – řekněme - myrrhovská, ve které je dominantním motivem incest.

úterý 19. září 2017

Mikulka: Chyba (Vít Neznal & kolektiv - Jatka78)

POŘÁDNÁ CHYBA

Tak tohle bylo představení, o kterém se píše zatraceně špatně. To podstatné se totiž odehrávalo na poli slovy těžko zachytitelné divadelní magie, jemného a ironického rozehrávání banálních situací a neustálého zpochybňování toho, co se na scéně děje. Chyba se sice hlásí k novému cirkusu, spíš to ale je napůl pohybová a napůl verbální klaunérie s několika artistickými čísly a se spoustou absurdních (ale přitom originálních) nápadů.

neděle 17. září 2017

Škorpil: Divadlo Plzeň (Teatr Laznia Nowa: Vše o mé matce)

Do namnoze panychidní linie zahraničního programu letošního plzeňského festivalu přibyla v sobotu večer další položka – inscenace s almódovarovským titulem Vše o mé matce. Pro krakovský Teatr Laznia Nowa ji připravil režisér Michał Borczuch s dramaturgem a autorem textu Tomaszem Śpiewakem. Mezi tvůrce je však třeba připočíst ještě alespoň (jde o namnoze kolektivní dílo) Krzystofa Zarzeckiego. Protože právě jeho a Borczuchově matce, které obě zemřely předčasně na rakovinu, je tu stavěn jevištní pomník. Nenapadá mne jiné slovo, ale podotýkám, že ho nemyslím jenom pejorativně.

Mikulka: Divadlo Plzeň 3 (sobota 16.9.2017)

Das Fräulein (Kompanie): Smutek

Začínám mít pomalu dojem, že jsem letos v Plzni poněkud negativistický, ale co s tím… moc mě totiž nenadchla ani Avignonem oslavovaná inscenace belgického souboru na motivy žhavě současné. Když si to tak probírám, dva hlavní důvody jsou asi tyto:

sobota 16. září 2017

Mikulka: Divadlo Plzeň 2 (pátek 15.9.2017)

Bratislavské bábkové divadlo: Na slepičích křídlech (režie Katarína Aulitisová)
Naivní divadlo Liberec: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (režie Filip Homola)
Národní divadlo Târgu-Mureș: Klid (režie Radu Afrim)

pátek 15. září 2017

Mikulka: Divadlo Plzeň 1 (čtvrtek 14. 9. 2017)

Katona József Színház: Bláznovy zápisky (režie Viktor Bodó)
TR Warszawa: Holzwege (režie Katarzyna Kalwat)


Bláznovy zápisky Hezkou tradicí plzeňského festivalu je, že maďarská divadla přivážejí divokosti. Na Bláznových zápiscích jsem ale nestačil zírat. I na české poměry to totiž bylo divadlo v jádru nevynalézavě stařičké, byť tedy na povrchu trochu nakašírované namoderno.

úterý 12. září 2017

Mikulka: Macocha (HaDivadlo & Studio Hrdinů)

Přiznám se, že  jsem nečetl román Petry Hůlové, podle kterého režisérka a spoluautorka adaptace Kamila Polívková nastudovala inscenaci v HaDivadle (ve Studiu Hrdinů byla nyní uvedena v pražské premiéře). Ale obecně řečeno, Hůlovou mám rád, líbí se mi, jak umí vyprávět i to, jak dokáže zacházet s jazykem. Jenže v téhle inscenaci to bylo obé paradoxně spíš nevýhodou. Verbální zaumnosti, které při čtení působí zajímavě, totiž převedeny do divadelních replik vyznívají dost chtěně a křečovitě.

pondělí 11. září 2017

Čumba: Phasma Dionysiacum Pragense

Výstava divadelního Dionýského zjevení


Když se 5. února 1617 na Pražském Hradě konalo představení Phasma Dionysiacum, mohlo se říct, že to, co bude po následující čtyři století označováno jako „opera“, se právě poprvé vydalo na svou pouť mimo Itálii. Každý student divadelních oborů to od přípravy na státnice zná: akademické Dějiny českého divadla, díl I., a tři nebo čtyři obrázky.

pondělí 4. září 2017

Mikulka: Letní Letná 4 (Losers Cirque Company: Kolaps)

Loseři jsou (na rozdíl třeba od Putyky) sympatičtí v tom, že si na nic nehrají, nepředstírají nedozírné hlubiny a drží se primárně toho, co je jejich hlavní silou, to jest „obyčejné“ akrobacie, tu a tam doplněné rozehráváním vcelku jednoduchých situací. V Kolapsu mi však dlouho chybělo ono nezbytné „něco“, které by dokázalo strhnout (nebo alespoň zaujmout, pokud bychom nechtěli být maximalisty). Jistě, objeví se řada hezkých triků z oboru pozemní akrobacie, salta, pyramidy, pohazování dámami, ale nic natolik dechberoucího, aby to stačilo samo o sobě. Tím spíš, že je tu taky spousta pseudotaneční vaty, banálních projekcí či poněkud protivně unylé ambientní hudby. Efektní svícení nemůže zachránit všechno.

sobota 2. září 2017

Mikulka: Silvrr - plavba psychomagická (Theaterr na lodi Tajemství)

Někdy je to jasné, ale leckdy taky ne. Po některém hodně nepovedeném představení nemusí být vůbec snadné ujasnit si, v čem vlastně vězel ten největší průšvih, v čem onen nešťastný pokus o divadlo selhal nejvíc. V případě Silvrru se sešlo problémů docela dost: počínaje zimou, za kterou tvůrci nemohli, přes skoro dvouhodinovou stopáž, kterou nedokázali naplnit rozumným obsahem, až po nepříjemně působící srážku převelikých ambicí s poněkud ochotnicky vyhlížejícím provedením.

pátek 1. září 2017

Čumba: l'Amfiparnaso (Victoria Ensemble na lodi Avoid)

Sláva Parnasanům!


Jmenuje se to radost z hudby a začíná se to opět rozlézat po Čechách i Moravě. Vyznačuje se to tím, že na to nikdo nechodí, v novinách se o tom prakticky nedočtete, v televizi to neuvidíte, odehrává se to nezávisle na tom, co se děje byť i jen dvě stě metrů kolem. Přítomní se s tím však nikdy nesmíří a dělají vše, co je v jejich silách, ba někdy i víc. Během posledního srpnového večera se to vše odehrálo v centru hlavního města. Na lodi.

pondělí 21. srpna 2017

Mikulka: Letní Letná 3 (Collectif Malunés: Forever hapily, La Putyka: Hit, tell the difference

Nedělní výprava na Letnou přinesla dva dost odlišné zážitky. Odpolední absurdně pohádková inscenace Forever hapily… belgického Collectif Malunés byla skvělá, jedno z nejlepších novocirkusových představení, jaké jsem za poslední léta viděl - a to jak po artistické, tak po divadelní stránce. Je veliká radost, když se to takhle obojí sejde. A večer snaživý, leč hodně nijaký česko-rwandský projekt Hit, tell the difference od La Putyky. O Malunés jsem napsal podrobněji na aktualne.cz, takže se zde bohužel rozepíši jen o té slabší půlce.

neděle 20. srpna 2017

Mikulka: Letní Letná 2 (Escarlata Circus: Devoris Causa, Cirque Alfonse: Barbu)

Je docela zajímavé sledovat, jak může zestárnout i nový cirkus, tedy disciplína ze samé podstaty věci „mladá“. Včera jsem tu psal o Atelieru Lefeuvre & André, což jsou dva solidní pánové ve středních letech, dnes jsem byl na katalánském duu Escarlata Circus, které cíleně pracuje s imidží postarších manželů. I když by se na to dalo podívat z trochu jiného úhlu a věnovat se druhdy oblíbené recenzentské kratochvíli, totiž úvahám, jestli lze kuchařsko-loutkovou show Devoris Causa označit za skutečný cirkus nebo to bylo úplně obyčejné divadlo. Přimlouval bych se spíš za divadlo, ale moc na tom nesejde. Nikde není ostatně psáno, že každý, kdo se na Letné objeví, musí povinně pobíhat po laně a metat kotrmelce, tak co.

pátek 18. srpna 2017

Mikulka: Letní Letná 1 (Atelier Lefeuvre & André: 8m3)

Dva muži v bedně


Do Letenských sadů jsem se pro začátek vypravil opatrně, spíš tak na rozhýbání po delším divadelním nicnedělání. Komorní představení 8m3 Atelieru Lefeuvre & André bylo pro tento účel takřka ideální: žádná velká očekávání, ale ani zajíc v pytli, vždyť tihle dva pánové pokročilého středního věku už v Praze hráli několikrát. A je to duo veskrze sympatické, s dobře usazenou poetikou na pomezí cirkusových čísel a klaunérie s vážnou tváří. 8m3 se ovšem skládá ze dvou sólových drobniček, nejdřív hraje Didier André Chez Moi Circus a pak Jean-Paul Lefeuvre Ni Omnibus.

neděle 30. července 2017

Mikulka: Kiosk 2017

Kiosk je fajn. Ale nesahejte na mě, prosím pěkně


Loni jsem si - coby nováček - žilinský festival Kiosk okouzleně užíval. Svéráznost téhle echt alternativní akce byla zbrusu nová a Žilina tajemně nepřehledná; spokojeně jsem se ztrácel a bonusově ze sebe udělal pitomce, který hned první den ztratí klíče od ubytovny a nemá kde spát. Letos už jsem přijel do známého, takže mě moc nerozhodilo ani když jsem od hlavního nádraží odjel městským autobusem na opačnou stranu (ono je to komplikované, stylový vlak jezdí do zastávky Záriečie jen zřídka, zato autobusů je moc a ty správné linky odjíždějí oběma směry).

neděle 2. července 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 29. a pátek 30.6)

DIVADLO ALFA: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY
DIVADLO CONTINUO: MURGILA A ZORILA
DIVADELNÍ SOUBOR LŮZA: ZADLUŽENÁ PRINCEZNA
CIRK LA PUTYKA: AIRGROUND
VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
DAVID DRÁBEK: NETOPÝR
Q10: R+J

sobota 1. července 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29. 7.)

DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO PETRA BEZRUČE: SPALOVAČ MRTVOL

Čtvrteční den festivalu proběhl tak trochu v hudebním duchu. A to i přes to, že jsem nenavštívila ani jedno hudební představení. Piano a kontrabas se objevovaly jak v odpoledne v Besedě, kde hrálo Divadlo J. K. Tyla dramatizaci Highsmithova románu Talentovaný pan Ripley, tak večer na hlavní scéně Klicperova divadla ve Spalovači mrtvol.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (pátek 30.6.)

KLICPEROVO DIVADLO: ASANACE

Poslední festivalový den bývá v Hradci vždycky trochu rozpačitý, a letos to platilo dvojnásob. Ochladilo se, dopoledne žádná pohádka, protože děti fasovaly vysvědčení, a večer kvůli nemoci odpadlo Morávkovo Tango od Husy na provázku, na které jsem byl docela zvědavý. Náhradní možností byl Drábkův Netopýr v Klicperáku, ale na toho jsem naopak nebyl zvědavý ani trochu (rozpačitou recenzi napsala i jinak oddaná fanynka Marie Reslová, a to je co říct). Takže se můj celodenní program smrsknul na odpolední Asanaci, kterou v Klicperově divadle nastudoval Andrej Krob, a pak na nepříjemnou jízdu proti sluníčku domů.

pátek 30. června 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (úterý 27. 6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Dating v osmi Na úvod jen krátce o krátké srandičce pojednávající o tom, jak si v sobě každý nese několik vnitřních hlasů, které se střetnou u jednoho stolu. Text Jana Bílého v režii Adély Laštovkové Stodolové má silný základ ve vypozorovaném lidském chování a opisu určitých základních vzorců, z nichž si každý v různé míře něco nese. A právě díky tomu může téměř stoprocentně fungovat před jakýmkoliv (dospělým) publikem.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29.6.)

ALFA PLZEŇ: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY 
DIVADLO J.K.TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
MALÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE: JENOM TŘI MUŠKETÝŘI

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 27. a středa 28.6.)

LUTKOVNO GLEDALIŠČE: AKVÁRIUM
ÚSTAV ÚŽASU: USNULA JSEM, ALE NESPÍM
MAGALI ROUSSEAU: L´INSOLITE MÉCANIQUE, JE BRASSE DE L´AIR
SMOKING APPLES: V NAŠICH RUKÁCH
CIRK LA PUTYKA: UP END DOWN


Bezprizorné úterý

V úterý jsem plánovala odjet na otočku do Prahy, nicméně z toho sešlo, a tak jsem se rozhodla, že se budu celý den jen tak flákat po Hradci. Potřebovala jsem si dát alespoň na jeden den pauzu od psaní, zatancovat si a vyspat se, aby se ze mě nestal zapšklý automat na kritiku. Předsevzala jsem si, že o divadle, které ten den uvidím, nebudu psát. Teď je mi to ale líto, protože minimálně o dvou divadelních zážitcích by byla škoda se nezmínit.

čtvrtek 29. června 2017

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 28.6.)

L’INSOLITE MÉCANIQUE: JE BRASSE DEL’AIR
SMOKING APPLES: IN OUR HANDS
LA PUTYKA: UP END DOWN

Třetí festivalový den, nejvyšší čas vypravit se taky někam jinam než na činohru. Takže včera jsem kolem Klicperáku i Besedy pouze procházel cestou do Draku a okolí. Výsledkem jsou zážitky rázu takříkajíc střídavého.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (pondělí 26.6.)

BŘETISLAV RYCHLÍK: VÍTĚZNÝ ÚNOR
BOLEK POLÍVKA: ŠAŠEK A SYN


Inscenace Vítězný únor, která měla na festivalu po necelé jedné sezóně v Klicperově divadle derniéru, připomíná zdivadelněnou učebnici dějepisu. Velmi přehledně se snaží přiblížit atmosféru roku 1948 a suverénně zjednodušuje historická fakta. Například se vůbec nezabývá nejasnostmi ohledně sebevraždy Jana Masaryka a rovnou vysvětluje, jaké pohnutky k ní vedly. Také vnitřní životy postav jsou jednoduché. Ať už jde o vysoce postavené komunisty, o Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše, všechny charakterizuje především zoufalství z dobové situace, jejímuž zlověstnému vývoji příliš nerozumějí a nemohou ho ovlivnit.

středa 28. června 2017

Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 27.6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Je až překvapivé, jak moc si jsou tyhle dvě inscenace podobné. Nikoli formálně, vždyť proti sobě stojí víceméně tradiční činohra a útvar na pomezí pohybového divadla, ve kterém jsou oba protagonisté hraní čtyřmi herci současně. Společným jmenovatelem je tu však cosi jako „bezpečnost“, „uměřenost“, „solidnost“, zkrátka schopnost nikoho se ani v nejmenším nedotknout, neudělat nic nečekaného. Jenom tak mile, inteligentně a s řemeslnou zdatností sdělovat to, co všichni v hledišti předem očekávají - a pak si za to od spokojeného publika vyslechnout nadšené ovace.

úterý 27. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (neděle 25.6.)

SQUADRA SUA: HAPPY HOUR
JIŘÍ HAVELKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LOUTNACZ


Česky upatlaný den v DRAKu

Klauniáda Happy Hour se odehrává v luxusní restauraci, jejíž služby ve skutečnosti zdaleka nedosahují úrovně čtyřkového pajzlu. Personálem smýkají neustálé poryvy iracionality, za niž nejspíš může velmi špatná paměť kuchařů a číšníka. Nikdo z nich si nedokáže vzpomenout na víc, než na útržky běžných společenských nebo pracovních postupů. Postavy své akce nikdy nedokončují a často dělají věci, které se vůbec nehodí do daného kontextu. Mají totiž jen velmi mlhavé povědomí o okolnostech situace. Submisivní host, jehož personál „mučí“ svou péčí, se po slabém vzdorování vždy poddá vyšinutým situacím.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (neděle + pondělí)

ARÉNA BRATISLAVA: LULU
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO

Škorpil: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Podivně meandrující a ve své podstatě nedramatické texty jako je Lotzových Pár vzkazů veškerenstvu režijně-dramaturgické dvojici Horák-Pěchouček sedí. Mohou si vybírat, dávat předloze tvar podle své libosti a především takové texty nabízí bezpočet příležitostí k vytvoření jevištních situací. Nejsou to nutně situace dramatické, mohou mít – a často také mají – kvalitu spíše výtvarnou, než divadelní. Ale to jim neubírá na působivosti a (třebaže paradoxně) dramatičnosti.

Švejda: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Klíč k uchopení hry Wolframa Lotze jako by dával závěrečný výstup, nazvaný Aporie (což, přeloženo z řečtiny, znamená: neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doložitelnými názory); autorská (autobiografická) poznámka, ve které Lotz evokuje atmosféru jednoho svého docela obyčejného dne. Atmosféru, jež může vyvolávat pocit radosti z obyčejného žití, ale zároveň i může vzbuzovat tíseň, pocit prázdnoty, zmaru – smrti.

pondělí 26. června 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (neděle 25. 6.)

DIVADLO DRAK a LA FABRIKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
DIVADLO ARÉNA: LULU


Blátem po hlavě Během festivalu došlo i na premiéru: Jiří Havelka nastudoval v Draku loutkovou inscenaci textu Richarda Balouse. Sami inscenátoři instruují na začátku představení publikum, že se jedná o inscenaci „pro dospělé a děti z rozvrácených rodin“. Už z prologu bylo tedy jasné, že zásadním prvkem bude groteskní vyhrocení.

neděle 25. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24.6.)

IVAN BURAJ: VERNISÁŽ
BRATŘI V TRICKU: PRASEČÍ CIRKUS
MATIJA SOLCE: PSÍ ŽIVOT


Bedřichu, zboř to!


Do role intelektuála-umělce Bedřicha obsadil režisér Ivan Buraj ve Vernisáži svého dramaturga Matěje Nytru. Jeho neschopnost se herecky vyrovnat Lucii Andělové a Jiřímu Miroslavu Valůškovi v rolích manželů je určující pro celkový výklad Havlovy hry. Proti naivně snobskému páru tu nestojí kultivovaný umělec-intelektuál s morální převahou, ale ubožák spoutaný tvůrčím blokem.

Pokorná: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24. 6.)

HADIVADLO: STRÝČEK VÁŇA
HADIVADLO: VERNISÁŽ


Strýček Váňa Režisér Ivan Buraj znesnadňuje postavám jejich výpovědi hned na začátku, kdy je nechává promlouvat ještě do šramotu přicházejícího a usedajícího publika a zároveň je krom toho nutí překřikovat hlasitou reprodukovanou hudbu. Nastavuje tím způsob, jakým se bude následující dvě a půl hodiny vypořádávat s mnohokrát interpretovaným klasikem. Téměř bez symbolů, bez patetického upozorňování na nečinnost Čechovových hrdinů dokáže vést herce tak, aby opravdu žili to, co říkají. Neschovává se za scénografii, kostýmy, zkrátka za žádnou divadelní načančanost.

sobota 24. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2017 (pátek 23. 6.)


TEATRO MATITA: POZOR, LOS!
SPYMONKEY: SHAKESPEAROVY VRAŽDIČKY
NIE: PŘICHÁZÍME Z DALEKA

Zpívejte se mnou o zabíjení zvířat

Loutková inscenace Pozor, los! vypráví dva jednoduché příběhy. Hlavním hrdinou prvního je los, druhého slepice a její milující majitelka Karolina. Zatímco losovi se podaří o vlas uniknout z pasti, kterou na něho nastražili lovci, slepici v závěru zabijí. Matija Solce během vyprávění zdůrazňuje, že zvířata často umírají drsnou smrtí, kterou mnohdy způsobují lidé.

pátek 23. června 2017

Mikulka: Ruské pole experimentů (Kartel - Jan Kačena)

Na představení Jana Kačeny chodím rád, je to jistota zážitku přinejmenším neobvyklého. Zda se podaří pobrat, o čem se vlastně hraje, je jiná věc, ale to patří k půvabu věci. Kačena a spol. nejspíš nejsou úplně nejsolidnější nájemníci, takže se adresy jejich produkcí nepravidelně mění, a lze tak zavítat i na docela nová místa: tentokrát do Krutónpolis, filmařského(?) ateliéru a klubu na pomezí Vršovic a Vinohrad.

čtvrtek 22. června 2017

Mikulka: Zase jednou na staré téma

No Problem!


S tím, co tvrdí Tereza Marečková ve své recenzi Macbetha v Divadle Na zábradlí, dost hluboce nesouhlasím, ale o to teď nejde. Podstatnější je, že autorka argumentuje a píše kultivovaně, co víc si přát. Jenže o to teď taky nejde. Je tu totiž jedna okolnost, která mě zaráží bez ohledu na názor a úroveň textu: je v pořádku, aby dramaturgyně a umělecká vedoucí Divadla Masopust psala recenze na inscenace Divadla Na zábradlí? Tedy divadla, jehož byl Masopust nájemníkem v Eliadově knihovně, s nímž teď společně hrají v Komedii a do kterého se po rekonstrukci nejspíš zase hodlá vrátit? Je v pořádku, aby psala o divadle, se kterým si to její divadlo běžně půjčuje herce?

pondělí 19. června 2017

Mikulka: Pozvání (Pomezí)

O potížích a frustracích zmateného návštěvníka imerzivního představení, a taky o tom, co všechno mi uteklo, jsem psal docela nedávno v souvislosti s Pomezím, takže se nechci po zážitku s Pozváním od téhož spolku opakovat. I když se to opět nabízí, frustrace i zmatenost tu zjevně patří k věci. Takže tentokrát prozměnu zkusím poctivě popsat, co všechno se mi podařilo za ty dvě a půl hodiny strávené v usedlosti Mazanka vysledovat.

sobota 17. června 2017

Alexa: Deník zloděje (Masopust)

Deník zloděje je divadlem jednoho herce a jednoho klavíristy: text napsal Miloslav König, jehož na jevišti doplňuje pouze autor hudby Martin Dohnal. Scénář, který vznikl kompilací próz Jeana Geneta a básní Bedřicha Bridela, má charakter osobní zpovědi, při níž se homosexuální muž ptá po smyslu života. Snaha pojmenovat vlastní poměr k milenci jej přitom vede až k obecnější úvaze o vztahu mezi člověkem a Bohem. Otevírá se zde také téma mučednictví: během konfesí se muž ponižuje a zdůrazňuje svou ošklivost, čímž se u milence i u stvořitele paradoxně dožaduje lásky.

Mikulka: Deadtown (Divadlo bratří Formanů)

„Bude to horší, než byla ta minulá inscenace“ praví v rámci vítání publika Petr Forman, a bohužel je nutné mu přitakat. Tedy alespoň pokud si s odstupem řady let Obludárium moc neidealizuji. Ale je to konec konců jen vtip, srovnávání v tomto případě nic moc užitečného nepřinese. Spíš stojí za to upozornit na jeden docela zásadní posun: Deadtown je, na rozdíl od starších, téměř rodinně neformálních inscenací Divadla bratří Formanů, pozoruhodně dotažená, spolehlivě provedená a neméně spolehlivě chytlavá show.

středa 14. června 2017

Švejda: Audience u královny (Národní divadlo)

O inscenaci Audience u královny jsme na blogu v době premiéry, která byla již před více jak dvěma lety, nepsali. Nebylo vlastně příliš proč. Tehdejší kritické ohlasy byly spíše rezervované a důvody - přílišná statičnost, sunutí od jednoho výstupu k druhému, zdejší vyvázanost historického a společenského kontextu jejího textu - trvají i dnes, kdy jsem ji zhlédl. Jeden její aspekt (který zřejmě nebyl v době premiéry patrný a který se zřejmě dnes podílí na jejím velkém diváckém úspěchu) by ale přesto neměl být přehlédnut.

pondělí 12. června 2017

Píza: SOMA (Martin Talaga, Galerie Mánes)

V krajině procitající hmoty


Ve výstavním prostoru Galerie Mánes uvedl choreograf Martin Talaga svůj absolventský projekt SOMA, performanci zkoumající evoluci těla od neztvarované hmoty po výstavní exponát. V soukromé výstavní hale, určené především výtvarným instalacím, se jedná o ojedinělý divadelní projekt, tematicky pracující s neutralitou a rozměrností daného prostředí. Samotný název odkazuje k víceru významům; řeckému sóma, tělu mrtvému i živému, k tělesnosti jako opozitu k duševnu, nebo také tělu jako celistvé hmotě.

neděle 11. června 2017

Škorpil: Deadtown (Divadlo Bratří Formanů)

Nepíše se to snadno (a je mi to osobně upřímně líto), ale Deadtown není ani zdaleka tak dobré představení jako bylo Obludárium či Bouda. A nic na tom nemění fakt, že přesně totéž konstatuje před začátkem „Brother Forman’s Wild West Show” Petr Forman, když zve diváky do salónu na Smíchovské náplavce.

Etlíková: Krvavá svatba (Národní divadlo, SKUTR)

V duchu Lorcovy předlohy se Krvavá svatba tvůrčího dua SKUTR soustředí na až barokně vypjatý protiklad mezi pudem k životu a ke smrti. Dotýká se ho snad každý detail scénografie a kostýmů, které proti sobě staví sytě žlutou barvu symbolizující vitalitu žen a bezbarvý svět, v němž muži umírají ve jménu cti a ženy propadají jednotvárné samotě.

sobota 3. června 2017

Mikulka: AnderSen (Divadlo Na zábradlí)

Jen tak na okraj...


Pokud se divadlo rozhodne systematicky vyhýbat interpretační činohře, nemá na repertoáru inscenace „pravidelných“ divadelních textů a navíc se dost důsledně brání příběhům v běžném slova smyslu (kolegu Šotkovského raději hned prosím, aby mě nechytal za slovo či za termín, i když by to jistě šlo docela snadno), nemůže obejít otázku, o čem že se vlastně má hrát, jak se vyhnout tomu, aby se z inscenací nestala jen efektní cvičení stylu a předvádění herecké šikovnosti ve stále povědoměji vyhlížejících etudách. Na zábradlí o tomto hledání nepochybně vědí své, a kdo tuhle scénu sleduje pravidelně, nejspíš dá mi za pravdu, že to bylo v posledních sezónách potýkání dosti urputné a zdaleka ne vždy úspěšné.

úterý 30. května 2017

Pokorná: Vnitřní nepřítel (festival Sněz tu žábu)

Hra francouzské dramatičky Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel nabízí silné téma, které v kontextu se současnou situací nechá asi jen málokoho chladného. Šestnáctiletý Max zmizí. Zbydou po něm jen dvě věci: video na jeho facebookovém profilu, na němž popravuje muže v oranžovém a dva osamělí „parťáci“ Simon a George, které Max pravděpodobně šikanoval. Ti se ze strachu (a naočkování svým vychovatelem Eddym) rozhodnou zajmout Maxovu přítelkyni Selmu, aby zabránili šíření zla, kterým ji Max před svým zmizením určitě nakazil. V noci ji přepadnou v parku a zabalí do pytle na odpadky. Bohužel na světle zjistí, že na zemi bezvládně ležící dívka není Selma, ale to už je příliš pozdě na to nevinnou pustit.

Etlíková: Sezuan (Lachende Bestien)

Průzračně brechtovské dobrodružství


Divadelní skupina okolo Michala Háby má tak silnou schopnost držet se ústřední myšlenky, že si může dovolit (a také dovoluje) mimořádně mnoho meandrujících intelektuálních komentářů a odlehčení, aniž by inscenace ztrácely zřetelný tah. V Sezuanu se tyto dva principy doplňují snad nejlépe, jak jsem to kdy u těchto tvůrců viděla (i když ve starém titulu Othello Is Black se to také povedlo velmi dobře).

pátek 26. května 2017

Švejda: Mlynářova opička (Národní divadlo)

V montáži z Klicperových textů Mlynářova opička je víc než Klicperův rukopis vidět rukopis sestavovatele Milana Šotka. I Klicperovy hry skrývají slovní hříčky, mají sklony k parodii, absurditě či kritice planého češství, zde je to však až příliš zřetelně přefiltrováno "calembourskou" poetikou. Okatě - a zbytečně - se tu pracuje s žánrovostí, hraje se tu jakási "hra s Klicperou" - proč vlastně? Páclova režie k tomu pak přidává notnou dávku situačního humoru "ber kde ber"; koncem letošní sezony má ve Stavovském divadle derniéru Drábkovo Jedenácté přikázání, odhaduji tedy, že tu dochází k cílené směně kusu za kusu.
Činohra končí sezonu - vezmeme-li též v potaz nedávnou premiéru Křehkosti, tvé jméno je žena - hodně nenáročně...


foto Patrik Borecký


  

úterý 23. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 5

GUILHERME MIOTTO, MENNO VAN GORP: RISE UP
RODRIGO SOBARZO: PRINS OF NE†WORKS
KEREN LEVI: THE DRY PIECE (XL EDITION)
IVAN BURAJ: NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Divadelní Flora končila tituly z dramaturgické linky Pestré Nizozemsko, kterou jsem si spolu s řadou Visegrad Performing Arts na festivalu oblíbila nejvíc (Tekutou Evropu jsem ovšem z časových důvodů sledovala jen nesoustavně). Potěšilo mě, že se tu bylo možné setkat s tvorbou, která se vymykala mým představám o tom, co mohou nabídnout české divadelní festivaly. Někdy se na nich musím utěšovat, že přinášejí alespoň zběžný kontext a umožňují nečekaná setkání. Tentokrát to ale byla především čistě divadelní radost a překvapení. A to i přesto, že mě některé projekty ne zcela přesvědčily.

neděle 21. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 4

FERNANDO BELFIORE: D3US/x\M4CIN4
OLIVER FRLJIĆ: BALKAN MACHT FREI
JIŘÍ HAVELKA: ELITY - KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH S POLITICKÝM POZADÍM


Divadelní Flora se letos kryje s pražskou konferencí Perspektivy teatrologie, a protože jsem nechtěla o „panteatrologické“ setkání přijít, musela jsem na chvíli přestat psát o dění v Olomouci. Teď je už ale v plném proudu druhý víkend Divadelní Flory a přede mnou několik inscenací, o kterých jsem před odjezdem napsat nestihla…

Mikulka: Pomezí

Dvě a půl hodiny (příjemné) frustrace


Rozepisovat se o tom, že je Pomezí po výtvarné stránce působivé a s nevídanou pečlivostí vyvedené imerzivní divadlo, by bylo rok po premiéře a řadě ocenění nošením dříví do lesa. Stejně tak, že na jedno zhlédnutí není šance pořádně vysledovat, o čem se tu vlastně hraje a že si divák odnese především náladu a pár střípků tajemně nezřetelného příběhu (který si pak může v baru zkusit zkompletovat s pomocí známých, potká-li je). Takže alespoň pár zcela subjektivních poznámek na okraj, protože to bylo divadlo (nebo spíš cosi divadlu blízkého) natolik působivé, že by mi bylo líto o zážitku ve vybydleném baráku na Florenci pomlčet úplně.

sobota 20. května 2017

Mikulka: Projektil (Stoka)

Jít na Stoku, potažmo „na Uhlára“, když už se jednou za čas objeví v Praze, mi přijde jako věc tak trochu povinná. Kupodivu se ale ukazuje, že těch, kteří to berou takhle, zas tak moc není: nevelký sál Strašnického divadla přecpaný rozhodně nebyl. Ale i tak, je více než chvályhodné, že dramaturgie festivalu StrašNICE legendu slovenské alternativy pozvala. Tolik tedy na okraj a teď k tomu, co bylo k vidění.

pátek 19. května 2017

Mikulka: Letci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tohle bylo hodně rozpačité. Raději hned na úvod připomenout mantru „hluboké cíle a respektuhodné téma nejsou ničeho zárukou“, ale zůstat u ní nestačí: pokus Wariot Idealu přijít s inscenací o českých válečných letcích v Anglii v sobě nese několik skoro exemplárních zádrhelů, které projekty tohoto typu trápí téměř pravidelně.

čtvrtek 18. května 2017

Švejda: Křehkosti, tvé jméno je žena (Národní divadlo)

Křehkosti, tvé jméno je žena je kolektivní hereckou beneficí ženské "seniorské" části činoherního souboru (Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová, Johanna Tesařová). Vzhledem k tomu, že Národní divadlo v současné chvíli nedisponuje komorní scénou, lze toto řešení, jak dát prostor "zasloužilým" členkám (inscenace je uváděna na Nové scéně), považovat za pragmatickou "z nouze ctnost".

středa 17. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 3

KAŠIAROVÁ-ŠAVEL-VTÍPIL: EAU DE VIE - (MO)MENTÁLNÍ TANEC
OLA MACIEJEWSKA: BOMBYX MORI


Vykřesat přelom

Psát o Eau de vie – (Mo)mentální tanec po návštěvě jediné reprízy je trochu nebezpečné. Název se vztahuje k řadě konceptuálně ukotvených událostí, které se nechtějí opírat o pevný inscenační tvar. Připomínají workshopy, při nichž aktéři (návštěvníci mohou dění ovlivňovat skoro ve stejné míře jako tanečníci) zkoumají zákony divadelní situace.

pondělí 15. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 2

THE SYMPTOMS: LOOP
JIJA SOHN: GEISHA´S MIRACLE
JAN MOCEK - TÁŇA ŠVEHLOVÁ: ZÁŘÍCÍ MĚSTO

Přivázaný k hlubinám

Maďarský tanečník Daniel Szász pracuje v sólové inscenaci Loop s upomínkami k hrubé síle, jež vyvolává už samotný pohled na jeho svalnaté tělo. S náporem neurčitých agresivních emocí postava svádí niterný boj. Při pomalých, ale pevných pohybech tanečníka vyniká postupné zatínání svalů, zdá se, že sledujeme živý svazek uzlů, které protagonistu stále pevněji poutají k animálním propastem vědomí.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 1

ZA HRANOU/OVER THE EDGE
KALD DAMU: MOMOTARÓ


Je nám spolu dobře, a to není dobře

Můj pobyt na Divadelní Floře v Olomouci začal snově. Ráno jsem se chtěla na chvíli stavit na konferenci Za hranou/Over the Edge, která patří částečně pod patronaci festivalu. Na místě mě okamžitě obklopili moji známí i kamarádi z Prahy, konferenční hosté, o nichž jsem netušila, že je v Olomouci potkám. Dostala jsem provizorní jmenovku a zjistila, že se budu celé dopoledne účastnit jedné z osmi odborných diskusí u kulatého stolu (konkrétně té, kterou moderuje holandský divadelní kritik Joost Ramaer).

pondělí 1. května 2017

Pokorná: Makový mužíček (Drak)

Moc máku uspává


Na námět Františka Nepila (a v úpravě dramaturga Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka) vytvořil hradecký Drak inscenaci, která pracuje s tradičním činoherním herectvím, i s náznaky loutkoherectví, přičemž účinkující velmi šikovně a až s chameleonskou nenápadností přecházejí z jednoho do druhého.

neděle 30. dubna 2017

Mikulka: Morčata a Nevěsta (Tygr v tísni a Masopust)

Moc společného ty dvě inscenace nemají, ale něco přece: jak Morčata, tak Nevěsta nabízejí přepjatou divadelní stylizaci, pohybují se po hraně vážnosti a grotesky a také záměrně uvádějí publikum do nejistoty, o čem že se to vlastně hraje. V obou případech je totiž nutné si průběžně skládat celkový dojem z řady ne úplně zřetelných dějových linií a ne vždy jasně provázaných obrazů.

úterý 25. dubna 2017

Škorpil: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Make War Not Love
Stran Jařabova Macbetha (protože režisér napsal vlastně zcela nový text) nezbývá než souhlasit s Vladimírem Mikulkou. Obalen je vskutku lákavě, scénografie i kostýmy jsou (na Zábradlí tradičně) elegantní, trochu perverzní a většinou i funkční, hudba patřičně temná, herectví solidní (přičemž angličtina některé vede k překvapivě zkázněnému výkonu) a inscenace nabízí několik opravdu silných obrazů (a za všechny třeba Macbetha ve víru květů). Onen výstřední design ve spojení s výraznou stylizací pohybů a gest a silně náladotvornou hudbou pak myslím mnohé vede k pocitům – když si vypůjčím z komentáře Marie Reslové – že „ta věc je něčím znepokojivá a silná“.

úterý 11. dubna 2017

Mikulka: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Až moc basic


Kdyby tohle představení trvalo deset minut, mohla by to být hezká a veselá kabaretní scénka. David Jařab se však rozhodl roztáhnout nápad s hraním Macbetha v primitivní angličtině do celovečerního formátu. A co hůř: pokusil se zkombinovat legraci na úrovni parodie jazykového kurzu se smrtelně vážnou pomalostí dle vzoru Jarmuschova Mrtvého muže.

Mikulka: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

#hatefull


Naši furianti jsou v pojetí Depresivních dětí hluboce rozporná inscenace. A to jak divadelně - střídají se tu skvělé momenty s pasážemi dosti hluchými - tak svým celkovým vyzněním. Záměrem je sdělovat nepříjemné pravdy o stavu současné české společnosti: ostře, s groteskní nadsázkou, s důrazem na ohavnosti všeho druhu a navíc s trochu zoufalým humorem. Cíle je bezpochyby dosaženo, inscenace je to na domácí divadelní poměry nezvykle ostrá a důsledná. Klíčová otázka ovšem zní, zdali to samo o sobě stačí – de facto totiž zůstává u výčtu ohavností.

pondělí 10. dubna 2017

Švejda: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Po sérii "exkluzivnějších" kusů (Martyrium aneb Umění trpět, Kartografie pekla: Domov, Sen o říši krásy) se Jakub Čermák a spol. uvedením Stroupežnického Našich furiantů vracejí ke svému tradičnějšímu inscenačnímu stylu: postavenému na přitažlivém, divácky sdělném konceptu, sehraném převážně neherci. Má to svá - jako kdykoli předtím - pozitiva i negativa.

úterý 4. dubna 2017

Mikulka: ps: ...odepiš! (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Postavit inscenaci na citacích pohlednicových textů ze 70. a 80. let vypadá jako sebevražedný nápad. U Bezručů z něj ale pod vedením režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Miro Dacha vykřesali inscenaci, která je pro mě osobně zatím nejpříjemnějším překvapením divadelního roku 2017.

sobota 1. dubna 2017

Mikulka: Die Rache (Handa Gote - Studio Alta)

Nová inscenace Handy Gote by vlastně mohla být jedním krátkým výjevem z předloňského kousku Erben: sny, roztaženým do celovečerního formátu. Venkovská zemitost, nálada konce devatenáctého století, neurčité prostředí, podivná hudba či zvuky – a za tím vším je cítit cosi temného, hrozivého, nekonkrétně fatálního. Na začátku dojde k nemotivované vraždě a na konci k sebedestruktivní odplatě. Totéž jednoznačně napovídá i samotný titul (tedy v češtině Pomsta) a ještě víc konfuciovská citace „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby“.

pátek 31. března 2017

Švejda: Na moři, zírám nahoru (Národní divadlo)

Na moři, zírám nahoru Finengana Kruckemeyera dobře zapadá do stávající dramaturgie Nové scény, jež volí současnou světovou dramatiku  - Zemětřesení v Londýně, Spolu/Sami či Láska a informace -, její problém je však ten, že do této řady nepřidává nic nového, nic "navíc". Pět postav vypráví, ponejvíce monologicky, své životní příběhy, přičemž jedna z nich, ta "nejdivnější", se stává jakýmsi pojítkem těchto figur. Vše se sděluje v divácky přitažlivém hořkosladkém nálevu, v duchu, jak i sami tvůrci uvádějí, magického realismu a je víceméně uzavřeno do privátní sféry.

úterý 28. března 2017

Švejda: Cinéma Bizarre (BodyVoiceBand - Jatka 78)

Hudebně-pohybová revue BodyVoiceBandu, s živým hudebním doprovodem, má následující příběhový rámec: majitel videopůjčovny nerad pouští do svého obchodu zákazníky a je nejspokojenější, když si videokazety může pouštět sám; lidé - nejrůznějšího typu (ať již "reální" či ti, kteří "ožívají" na základě pouštěných videokazet) - se mu tam však přesto zjevují a povstávají z toho nejrůznější situace, které jsou vyvolané písněmi, pocházejícími z nejrůznějších filmů (v rozptylu Četník ze Saint Tropez Městečko Twin Peaks).

pátek 24. března 2017

Švejda: Přibližně dvaatřicet zubů (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ohlásilo v době kolem premiéry své nové inscenace Přibližně dvaatřicet zubů změnu: prohlásilo se za umělecký salón. Lze toto prohlášení chápat jako přiznání/deklarování vlastní exkluzivity, výlučnosti i jisté komunitnosti fungování. A tato skutečnost také jako by se odrážela v samotné nové inscenaci: divadlo jako by v ní ještě víc - obsahově i způsobem vyprávění - mířilo jen k tomu podstatnému, snažilo se být ještě víc sevřenější, soustředěnější (což na diváky, pochopitelně, klade ještě větší nároky).

úterý 21. března 2017

Švejda: Slušný člověk (Švandovo divadlo)

Autorka adaptace a režisérka Martina Krátká vměstnává ve své inscenaci Čapkovu novelu Obyčejný život do sedmdesáti minut. Prvních padesát minut přitom zabírá hrdinova „původní“ verze příběhu o vlastním obyčejném, "nezajímavém" životě. Má ponejvíce monologický ráz a Miroslav Hruška coby protagonista v ní volí ztišený, usebraný projev, Krátká nicméně temporytmickými změnami a retrospektivami ráz produkce, který by spíš odpovídal literárnějšímu Divadlu Viola, oživuje, „zdivadelňuje“.

pondělí 20. března 2017

Švejda: Zlaté město (Chemické divadlo - Venuše ve Švehlovce)

Inscenace Vojtěcha Bárty je nejzajímavější nikoli tam, kde se snaží vyprávět príběh o tajemném cizinci a zlata chtivých našincích (to se jí daří jen dosti zmatečně) či kde satiricky komentuje současnou, komerčně vytěžovanou Prahu, nýbrž tam, kde její postoj ke "zlatému městu" přechází do šklebu, přerůstá hranici "normality" (tj. tam, kde se řadový divák začíná divit, co se to na scéně vůbec děje) a stává se z ní jakýsi expresionistický "cákanec". Tyto okamžiky - kdy se např. herec začne epilepticky svíjet na zemi, neartikulovaně řvát či kdy BioMasha zpívá jakýsi vykloubený remix hospodské písně - mají sílu výtvarného obrazu. Mají tedy tu hodnotu, ve které je Vojtěcha Bárta zatím setrvale nejúspěšnější.

Otevřený dopis ministrovi kultury od Asociace nezávislých divadel

[...] obracíme se na Vás ve věci snížení finančních prostředků do grantového systému pro oblast Divadlo na rok 2017 [...] V oblasti Divadlo tak došlo k závažnému propadu finančních prostředků na vlastní tvorbu nikoliv o 2 250 000 Kč, ale o celých 3 990 000 Kč při zvyšujícím se počtu žadatelů. [...] Ve chvíli, kdy se navyšují prostředky na organizaci festivalů a zároveň snižují prostředky na tvorbu, dochází k situaci, ve které nebudou mít festivaly možnost představit českou tvorbu. 

neděle 19. března 2017

Králík: Urna na prázdném jevišti (Činoherní klub)

Martin Čičvák napsal hru o třech herečkách a jedné urně přímo na tělo herečkám Ivaně Uhlířové, Veronice Žilkové a Lence Skopalové. A ty jsou v inscenaci každá po svém suverénní a skvělé. Hra však slouží jen jako substrát, aby se mohly „skvět květy jejich hereckých talentů“, bohužel však v půdě hry není dost živin, aby celkové vyznění mělo nějakou závažnost a sílu. K těm by hra bývala mohla dospět, pokud by se divák dozvěděl více třeba o psychologii, osobně vztahové historii, ale hlavně o motivacích hrdinek, které se odhodlaly ke zločinu. Možná však Čičvákovi o nic víc než o lehkou konverzační komedii nešlo.

Škorpil: Lucerna (Divadlo v Dlouhé)

Vox populi, vox dei: anonymní hlas po mém boku pravil o přestávce Lucerny: „Takové milé retro.“ Nebylo to myšleno jako odsudek, spíš jako pochvala. V něčem má jistě onen hlas pravdu, Hana Burešová rozhodně neinscenuje Lucernu proti Jiráskovi. Spíš chce jeho text, styl jakým je napsán i jeho témata lehce ironizovat. S důrazem na slově lehce. Snaží se vytvářet lehce karikované postavy s odkazy na romantizující (impresionistický, chcete-li) recitační styl a na figurkaření lidových her a báchorek (Klásková s Kláskem, hrdinné osazenstvo mlýna, muzikanti).

sobota 18. března 2017

Švejda: Peníze (Švandovo divadlo)

Inscenace Mikoláše Tyce má dva charakteristické rysy: přiznává divadelnost produkce a Gombárův text zgroteskňuje. Cíl, respektive cíle tohoto přístupu jsou zřejmé: představit prostor, ve kterém se postavy hry pohybují, jako velké divadlo světa; a udělat ze hry divácký, mainstreamový titul (Tyc jako by tu zastával roli, kterou ve Švandově divadle jinak plní/plnil Daniel Hrbek).

pátek 17. března 2017

Švejda: Krvavá svatba (Národní divadlo)

Ornament

Kdyby z Krvavé svatby režijního dua SKUTR mělo být odstraněno vše, co je zbytné, co neslouží účinnému přetlumočení Lorkovy hry, nezbylo by z ní - jen s malou nadsázkou řečeno - nic. Kukučka s Trpišovským zalidňují inscenaci novými postavami (mrtvými příbuznými, o nichž se ve hře jen hovoří), vymýšlejí pro herce doprovodné akce (fotbal!), doprovodné pohyby a gesta (nejvýraznější jsou koňská); "španělskost" hry ironizují, nahrazujíce ji (navážno) moravským folklórem; přidávají vtipy a vtípky (Prachařovo pojetí Otce nevěsty!), zaplňují scénu efektně vypadajícími objekty. Jakmile však celé tohle víření přestane, jakmile nastane chvíle, kdy by herci měli opravdu začít hrát, tvořit dramatické figury  - vidíme jen jakési televizně neslané nemastné herectví.

čtvrtek 16. března 2017

Etlíková: Moje malá úchylka (A studio Rubín)

Čtyři postavy přijaly pozvání na večeři, aby se zbavily jistých utajovaných, ale dlouhodobě vyčerpávajících problémů. Ocitají se ve světě, který jako by existoval jen proto, aby se v něm mohly neustále odhalovat nové dosud neznámé vztahy a zápletky. S postavami a situacemi se tu nakládá jako s materiálem, z něhož herci stavějí klaunsky laděné, hravé scény. Stačilo by málo a dalo by se říct, že je jejich jediným smyslem diváky rozptýlit. Lze je nicméně vnímat jako propracované metafory různých stránek bulváru.

středa 15. března 2017

Pokorná: Úplné zamění (Klicperovo divadlo)

Spíš "pobuřující" než pobuřující


Hra Christophera Hamptona Úplné zatmění, pojednávající o vztahu Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, proslavilo především filmové zpracování Agnieszky Holland. Divadlu však může být filmové vidění na škodu. Právě to se stalo v Hradci: zdejší inscenace rezignuje na metaforu a snaží se diváka vodit propletenými životními cestami dvou prokletých básníků s až dokumentární přesností.

středa 8. března 2017

Švejda: Hronov hledá kulturního referenta...

Dobrý zpráva pro příznivce amatérského divadla a Jiráskova Hronova zvlášť: Kulturní a informační středisko Hronov (již pod novým vedením) vyhlásilo výběrové řízení na místo kulturního referenta, jehož hlavní náplní práce bude "kompletní organizační zajištění festivalu Jiráskův Hronov."

neděle 5. března 2017

Mikulka: Hotel paradiso (Familie Flöz - Jatka78)

Nic přes čáru


Mezinárodní, v Berlíně usídlená divadelní skupina Familie Flöz zahrála před opakovaně vyprodaným, rozchechatným a veskrze spokojeným hledištěm Jatek78 představení Hotel Paradiso - a já si zas jednou připadal v divadle tak trochu nepřípadně. Vlastně docela dost nepřípadně, abych byl upřímný.

pátek 3. března 2017

Etlíková: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (HaDivadlo)

Inscenace je fátum i plíseň


Brněnská premiéra Romana Štětiny mi připomněla Hamlety Jana Mikuláška z Divadla Na zábradlí. Obě díla se zamýšlejí nad divadelním inscenováním jako takovým. Jsou sledem volně navázaných etud, v nichž se útržky fikčních světů a dramatických dějů ukazují v neumělé, směšné podobě. Uprostřed všední divadelní praxe se může zdát, že o ně jde v divadle především. Inscenace nicméně připomínají, že podstatnější je něco jiného.

neděle 26. února 2017

Veverková: Mlčení bobříků + Přísně tajné: Hrubá nemravnost (Studio PALM OFF)

Co je pravda, a co ne?


… přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

Byl Turing gay? Vedla Bedřiška Synková skautský oddíl Ostříž? Pozvali Turinga do talk show, kde se mu posmívala Marilyn Monroe? Stál otec Bedřišky modelem sochařce Marii Uchytilové-Kučové? Byla to opravdu jen zkouška odvahy? Běží mi hlavou jak v hledišti, tak ještě dlouho doma.

pátek 24. února 2017

Švejda: Jan Frič kmenovým režisérem ND

Jan Frič se od příští sezony stane kmenovým režisérem činohry Národního divadla.
Ta informace v sobě nese dvojí sdělení.
I poslední ze stěžejních režisérů generace, vstoupivší do českého divadla na počátku tohoto tisíciletí, získává institucionální (a tím i jaksi existenční) zázemí na prestižním místě.

středa 22. února 2017

Švejda: Evropa (Divadlo NoD)

Vstup do inscenace Viktorie Čermákové svou hypnotičností připomene úvod "jiné" Evropy, filmu Larse von Triera (z roku 1991). A naléhavý, hypnotický ráz si inscenace udrží i v některých dalších pasážích. Ty - spolu s nervním, energickým výkonem Marie Štípkové - patří k jejím nejlepším místům. Zásadní problém kusu je však bohužel v tom, že hra Davida Greiga je z roku 1994. Reflektuje, či přesněji publicisticky demonstruje (se vším tím transparentně působícím arsenálem běženců, frustrovaných našinců a "kosmopolitních" šmelinářů), tehdejší situaci v Evropě; rozpad "starého", "přehledného" světa (zřetelnou inspirací tu byl dramatikovi především rozpad tehdejší Jugoslávie), který s sebou nese vzedmutí nejrůznější (nejen nacionalistické) agrese.

pondělí 20. února 2017

Švejda: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10 - Strašnické divadlo)

Daniela Jobertová v doslovu k českému výboru her B.-M. Koltése o Tu noc těsně před lesy píše: "Mluvčí hry je první typicky koltésovskou postavou prosící o kontakt, o komunikaci, o spolu-bytí, o lásku v tom nejširším slova smyslu." A právě tahle skutečnost je také svorníkem celé hry - rozbíhavého, z různých "storek" sestaveného monologu mladého muže - arabského Francouze? gigola? homosexuálního prostituta?... prostě (v širším slova smyslu) vyděděnce, který vede k mladíkovi, jehož náhodně osloví na ulici.

Pokorná: Kati (Klicperovo divadlo)

McDonaghovi Kati jsou další „drsňáckou“ černou komedií, kterou režisér Jan Frič přivádí na jeviště hradeckého Klicperova divadla. Přidává se do pomyslné řady hned za černým humorem nabitou komedií Fligny, koks a kutilové. I v Katech se snoubí drsný humor s komentováním události ze společenského dění (konkrétně o rušení trestu smrti ke konci šedesátých let ve Velké Británii).

Škorpil: Dílo (O.S. Mezery a Studio Hrdinů)

Bambuškova inscenace Jelinekové Díla má rámec teambuildingového cvičení, kterému se v alpském Kaprunu podrobuje čtveřice výše postavených manažerů. Cvičení vedou dvě podivná individua jménem Bohouš a Luboš, snad duchové, snad opravdu čerti, jak sami sebe titulují. Jeden z nich má na sobě něco kožešin, bič, ocas a chvíli i nohu (kopyto) v kýblu s betonem. Ten druhý se zas šourá v dlouhém plášti a na hlavě má helmu se zatemněným hledím, jakou mívají pracující u vysokých pecí. Zhýčkané nemakačenky z města, kteří dosud jen obdivovali krásy přírody a užívali zimních radovánek, trápí ti dva prací. Opravdivou, poctivou ruční prací, jako je třeba žehlení, stavba vysokých hrází, nebo válčení.

neděle 19. února 2017

Mikulka: Kati (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Nemám tušení, jak dotyčné repertoárové domluvy v divadlech konkrétně probíhaly, ale při pohledu zvenčí je zvláštní sledovat, že se režisér Jan Frič opakovaně pouští do střetů s divadelními hrami, které se svou pevnou strukturou vzpírají jeho výrazně autorskému rukopisu. Po podzimním Dotkni se vesmíru v Národním divadle teď došlo na McDonaghovy Katy v Hradci. Výsledek tak trochu připomíná souboj: jako kdyby inscenace hledala každou skulinu, kterou může alespoň na chvíli uniknout příliš pevnému krunýři předlohy. Počínaje drobnými žertíky na způsob nápisu BREXIT místo EXIT nad dveřmi, přes přepjatě groteskní stylizaci některých postav až ke zběsilé závěrečné scéně, která nemá daleko k čechovovskému „A vem to čert, jednou za život!“

Etlíková: Aneckxander (Alexander Vantournhout & Bauke Lievens - festival Cirkopolis)

Po mé poslední festivalové inscenaci, belgickém Aneckxanderu, byl v diskusi sólový performer Alexander Vantournhout vyzván, aby přiblížil, co pro něho určuje nový cirkus. Řekl, že jako médium příliš nenahrává dialogu mezi aktéry a diváky. Představení (volně parafrázuji) není úspěšné, pokud se performerům nepodaří hlediště uhranout svými dovednostmi a ukázat mu, že nad ním mají navrch, protože dokážou něco nezvyklého.

sobota 18. února 2017

Etlíková: Marée Basse (Compagnie Sacékripa - festival Cirkopolis)

Odliv odnáší jeviště


V Marée Basse francouzské klaunské skupiny Compagnie Sacékripa vystupují dva silní muži, kteří v příliš těsné, staromládenecky zařízené místnosti připravují svařené víno. Vaření jim činí potíže a dalo by se říct, že je spíš ovládá, než že by jím vládli. Metafora v názvu inscenace je výstižná - „marée basse“ znamená odliv, tedy neovlivnitelný a jen částečně předvídatelný děj. Vaření i dmutí mořské hladiny bývají v archetypální rovině spojovány s „tajuplným“ ženským principem. Humor této inscenace z velké části vyplývá z peripetií spojených jeho pronikáním do čistě mužského světa.

čtvrtek 16. února 2017

Etlíková: Autour du domaine (Collectif Porte27 - festival Cirkopolis)

Poezie nelogických zákonů


Pro druhou festivalovou inscenaci, tentokrát čistě francouzskou, Autour du domaine je určující motiv chůze po laně. Tato artistická disciplína jako taková tu sice nemá příliš prostoru, ale neustále se k ní metaforicky odkazuje. Téma chybějícího opěrného bodu či ztrácení a nalézání rovnováhy je všudypřítomné.

středa 15. února 2017

Etlíková: Taival (NUUA - festival Cirkopolis)


První titul z nabídky čtvrtého ročníku tohoto zimního festivalu nového cirkusu vytvořil soubor NUUA s finsko-francouzským složením. Z prvních scén by se dalo soudit, že v Taivalu jde hlavně o vyjádření pocitů tří postav – ženy s obojkem uvázané na vodítku, muže uvězněného do půli těla ve voskové krustě a žongléra, který neustále klesá k zemi, jako by ho sráželo jakési vnitřní břemeno. Pomalé stylizované pohyby aktérů a šerá mlha, v níž se vše odehrává, umocňují tajuplnou atmosféru těchto výjevů. Jakmile jsem pochopila, že tvůrci ve zbytku inscenace na úvodní scény téměř v ničem nenavazují (nerozvíjejí ani nastíněné charakteristiky postav ani atmosféru), začala jsem tyto formální postupy vnímat spíš jako vypočítané efekty, které snad měly publikum zklidnit, odpoutat od všedních starostí, zbystřit jeho vnímavost a otevřít vlastnímu představení.

pondělí 13. února 2017

Mikulka: Sváteční pop (Archa)

Svátek popu


Je to sice tak trochu koncert, ale mnohem spíš podivně (niklovsky, chtělo by se napsat) vykloubená výtvarná performance. Z velké části improvizovaná, což znamená, že pokus o zachycení toho, co se včera večer v Arše dělo, znamená beznadějný boj s větrným mlýnem. Ale byl to tak povedený večer, že by mi bylo líto se nezmínit, když už se tu pravidelně svěřuji se zážitky, které se nedělnímu Svátečnímu popu nevyrovnají ani náhodou.

sobota 11. února 2017

Mikulka: Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)

Budějovičtí Kati jsou příkladem inscenace, u které se nabízejí úvahy, zda je ona příslovečná sklenice poloplná nebo spíš poloprázdná. Celé je to evidentně velmi pečlivě a důsledně promyšlené, představení má jasný rytmus a běží až nečekaně svižně, vyznění jednotlivých scén i pojetí klíčových postav je jasné a zřetelné (že je ta zřetelnost místy skoro až na škodu). Jako solidní informace o McDonaghově hře jsou tihle Kati skvělí.

pondělí 6. února 2017

Mikulka: Laserová romance (HaDivadlo - Venuše ve Švehlovce)

Konceptuální divné divadlo


Švejdu z toho už asi klepne, ale je čas se vytasit s další nálepkou: konceptuální divné divadlo. Se všemi pozitivy i problémy, které s sebou konceptuálnost nese. Hlavním pozitivem Laserové romance je to, že se všechny ty nesouvislé útržky, bláboly, schválnosti a občas i trochu infantilní nápady nakonec poskládají do vcelku čitelného sdělení. Hlavním problémem zase to, že představení „jako takové“ poněkud kolísalo a vedle skvělých míst obsahovalo i řadu nedotažeností nebo prostě jen pasáží, ve kterých tvůrci špatně odhadli, co všechno ještě zvolená metoda unese.

Švejda: Ovčáček čtveráček (Městské divadlo Zlín)

K zlínské inscenaci - k této bez nadsázky řečeno produkční události letošní sezony - je třeba říct především tři věci.
Ovčáček čtveráček je politicky angažovaným divadlem. Není satirou, která by střílela bez rozdílu na terč, ale inscenací, která straní; proto jsou i postavy jaksi jednoznačně rozděleny a proto i v některých momentech, kdy hovoří ti (podle tvůrců) "dobří" - Jiří Brady, Daniel Herman, dalajláma - se z ní najednou vytrácí humor a mluví se v ní zcela navážno. Je inscenací, u níž je vidět motivace i záměr autorů: těch nehorázností, které se v jeden moment na české politické scéně sešly, bylo už prostě tolik, že nebylo možné mlčet a bylo třeba nějak (umělecky) vyjádřit svůj občanský postoj.

neděle 5. února 2017

Etlíková: A pak přišla Mirna (Divadlo LETÍ)

Nedávno byla na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedena inscenace A pak přišla Mirna od Sebastiana Nüblinga. Šlo především o sebeironickou zpověď matky samoživitelky, trojjediné Onny/Linny/Gemmy, která se v minulosti zřekla všech „stereotypních“ společenských modelů a nyní s hrůzou zjistila, že za ně nenašla náhradu. Byla to snad až příliš přímočará polemika s některými „alternativními“ ideologickými proudy hluboce zakořeněnými v pověstně otevřeném berlínském prostředí. V pražském, o poznání konzervativnějším společenském klimatu by tak okázale angažovaná inscenace nejspíš postrádala smysl. Snad proto Divadlo LETÍ odsunulo polemický rozměr textu do pozadí a vyzdvihlo ten psychologický.

čtvrtek 2. února 2017

Etlíková: skončí to ústa (DISK, Katedra alternativního a loutkového divadla)

Možná to je podstatné


V divadelním básnickém pásmu skončí to ústa mají ústřední postavení předměty praktické denní potřeby jako pastelky nebo odpadové zvony. Jsou iluzorními záchytnými body, snad symboly zdánlivě bezpečné všední roviny života. Postavy je průběžně přinášejí na jeviště a vyrovnávají do esteticky působivých útvarů - ty však herci záhy různými aktivitami boří, věci odnášejí a nahrazují jinými.

středa 1. února 2017

Mikulka: Heda Gablerová (Divadlo v Dlouhé)

Nebeského Hedu Gablerovou v Dlouhé jsem viděl až po jeho Noře Pod Palmovkou, tedy v opačném pořadí, než v jakém inscenace vznikly. Je to zajímavé srovnání. Téměř komiksově přepjatá stylizace se objevuje v obou případech, v Hedě je ovšem mnohem výraznější a (záměrně) odpudivější, chvílemi to až vypadá, jako by křiklavost byla sama sobě cílem.  V Noře režie pracuje s okatou ironií i s „vnějškovými“ charakterizacemi postav a jejich vztahů podstatně rafinovaněji. Heda je nicméně nesrovnatelně lepší hra než přímočaře tezovitá Nora, takže tento poněkud dryáčnický inscenační přístup snáší podstatně lépe.

úterý 31. ledna 2017

Švejda: Sen o říši krásy (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Ke snaze Jakuba Čermáka o divadelní realizaci "nerealizovatelného" plodu "slepého" výhonku českého dramatu, básnického dramatu fin de siècle, Snu o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic, dvě poznámky.
Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.

neděle 15. ledna 2017

Mikulka: Ticho, nahrává se! (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni pokračuje ve volném cyklu inscenací, v nichž prostřednictvím příběhů autentických osobnosti nabízí pohled na výrazná historická období. Tentokrát došlo na několik postav – dnes už většinou pozapomenutých – spojených s vysíláním protektorátního rozhlasu.

sobota 14. ledna 2017

Švejda: Macbeth (Divadlo D21)

Inscenace Michala Háby je nejsilnější tam, kde jde nadoraz a kde sleduje nějaké téma. Daří se jí to především v prvé polovině, při budování vztahu Macbeth - Čarodějnice (obsazení kusu je zúženo na jednoho herce a čtyři herečky, přičemž primárně protagonisté hrají výše uvedené role). Čarodějnice jsou Macbethovými eroticky vyzývavými pokušitelkami a třeba právě scéna, kdy Čarodějnice Macbetha svádějí ke zlu - kdy jej svléknou do naha a společně s ním, na scéně (v nadsázce pojatého) "krve a spermatu", tančí na "perverzní" osmdesátkový disco hit Celebration - patří k nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším.

Škorpil: Buňka číslo (Studio Hrdinů)

Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.