neděle 30. července 2017

Mikulka: Kiosk 2017

Kiosk je fajn. Ale nesahejte na mě, prosím pěkně


Loni jsem si - coby nováček - žilinský festival Kiosk okouzleně užíval. Svéráznost téhle echt alternativní akce byla zbrusu nová a Žilina tajemně nepřehledná; spokojeně jsem se ztrácel a bonusově ze sebe udělal pitomce, který hned první den ztratí klíče od ubytovny a nemá kde spát. Letos už jsem přijel do známého, takže mě moc nerozhodilo ani když jsem od hlavního nádraží odjel městským autobusem na opačnou stranu (ono je to komplikované, stylový vlak jezdí do zastávky Záriečie jen zřídka, zato autobusů je moc a ty správné linky odjíždějí oběma směry).

neděle 2. července 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 29. a pátek 30.6)

DIVADLO ALFA: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY
DIVADLO CONTINUO: MURGILA A ZORILA
DIVADELNÍ SOUBOR LŮZA: ZADLUŽENÁ PRINCEZNA
CIRK LA PUTYKA: AIRGROUND
VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
DAVID DRÁBEK: NETOPÝR
Q10: R+J

sobota 1. července 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29. 7.)

DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO PETRA BEZRUČE: SPALOVAČ MRTVOL

Čtvrteční den festivalu proběhl tak trochu v hudebním duchu. A to i přes to, že jsem nenavštívila ani jedno hudební představení. Piano a kontrabas se objevovaly jak v odpoledne v Besedě, kde hrálo Divadlo J. K. Tyla dramatizaci Highsmithova románu Talentovaný pan Ripley, tak večer na hlavní scéně Klicperova divadla ve Spalovači mrtvol.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (pátek 30.6.)

KLICPEROVO DIVADLO: ASANACE

Poslední festivalový den bývá v Hradci vždycky trochu rozpačitý, a letos to platilo dvojnásob. Ochladilo se, dopoledne žádná pohádka, protože děti fasovaly vysvědčení, a večer kvůli nemoci odpadlo Morávkovo Tango od Husy na provázku, na které jsem byl docela zvědavý. Náhradní možností byl Drábkův Netopýr v Klicperáku, ale na toho jsem naopak nebyl zvědavý ani trochu (rozpačitou recenzi napsala i jinak oddaná fanynka Marie Reslová, a to je co říct). Takže se můj celodenní program smrsknul na odpolední Asanaci, kterou v Klicperově divadle nastudoval Andrej Krob, a pak na nepříjemnou jízdu proti sluníčku domů.

pátek 30. června 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (úterý 27. 6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Dating v osmi Na úvod jen krátce o krátké srandičce pojednávající o tom, jak si v sobě každý nese několik vnitřních hlasů, které se střetnou u jednoho stolu. Text Jana Bílého v režii Adély Laštovkové Stodolové má silný základ ve vypozorovaném lidském chování a opisu určitých základních vzorců, z nichž si každý v různé míře něco nese. A právě díky tomu může téměř stoprocentně fungovat před jakýmkoliv (dospělým) publikem.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29.6.)

ALFA PLZEŇ: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY 
DIVADLO J.K.TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
MALÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE: JENOM TŘI MUŠKETÝŘI

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 27. a středa 28.6.)

LUTKOVNO GLEDALIŠČE: AKVÁRIUM
ÚSTAV ÚŽASU: USNULA JSEM, ALE NESPÍM
MAGALI ROUSSEAU: L´INSOLITE MÉCANIQUE, JE BRASSE DE L´AIR
SMOKING APPLES: V NAŠICH RUKÁCH
CIRK LA PUTYKA: UP END DOWN

Bezprizorné úterý


V úterý jsem plánovala odjet na otočku do Prahy, nicméně z toho sešlo, a tak jsem se rozhodla, že se budu celý den jen tak flákat po Hradci. Potřebovala jsem si dát alespoň na jeden den pauzu od psaní, zatancovat si a vyspat se, aby se ze mě nestal zapšklý automat na kritiku. Předsevzala jsem si, že o divadle, které ten den uvidím, nebudu psát. Teď je mi to ale líto, protože minimálně o dvou divadelních zážitcích by byla škoda se nezmínit.

čtvrtek 29. června 2017

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 28.6.)

L’INSOLITE MÉCANIQUE: JE BRASSE DEL’AIR
SMOKING APPLES: IN OUR HANDS
LA PUTYKA: UP END DOWN

Třetí festivalový den, nejvyšší čas vypravit se taky někam jinam než na činohru. Takže včera jsem kolem Klicperáku i Besedy pouze procházel cestou do Draku a okolí. Výsledkem jsou zážitky rázu takříkajíc střídavého.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (pondělí 26.6.)

BŘETISLAV RYCHLÍK: VÍTĚZNÝ ÚNOR
BOLEK POLÍVKA: ŠAŠEK A SYN


Inscenace Vítězný únor, která měla na festivalu po necelé jedné sezóně v Klicperově divadle derniéru, připomíná zdivadelněnou učebnici dějepisu. Velmi přehledně se snaží přiblížit atmosféru roku 1948 a suverénně zjednodušuje historická fakta. Například se vůbec nezabývá nejasnostmi ohledně sebevraždy Jana Masaryka a rovnou vysvětluje, jaké pohnutky k ní vedly. Také vnitřní životy postav jsou jednoduché. Ať už jde o vysoce postavené komunisty, o Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše, všechny charakterizuje především zoufalství z dobové situace, jejímuž zlověstnému vývoji příliš nerozumějí a nemohou ho ovlivnit.

středa 28. června 2017

Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 27.6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Je až překvapivé, jak moc si jsou tyhle dvě inscenace podobné. Nikoli formálně, vždyť proti sobě stojí víceméně tradiční činohra a útvar na pomezí pohybového divadla, ve kterém jsou oba protagonisté hraní čtyřmi herci současně. Společným jmenovatelem je tu však cosi jako „bezpečnost“, „uměřenost“, „solidnost“, zkrátka schopnost nikoho se ani v nejmenším nedotknout, neudělat nic nečekaného. Jenom tak mile, inteligentně a s řemeslnou zdatností sdělovat to, co všichni v hledišti předem očekávají - a pak si za to od spokojeného publika vyslechnout nadšené ovace.

úterý 27. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (neděle 25.6.)

SQUADRA SUA: HAPPY HOUR
JIŘÍ HAVELKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LOUTNACZ


Česky upatlaný den v DRAKu


Klauniáda Happy Hour se odehrává v luxusní restauraci, jejíž služby ve skutečnosti zdaleka nedosahují úrovně čtyřkového pajzlu. Personálem smýkají neustálé poryvy iracionality, za niž nejspíš může velmi špatná paměť kuchařů a číšníka. Nikdo z nich si nedokáže vzpomenout na víc, než na útržky běžných společenských nebo pracovních postupů. Postavy své akce nikdy nedokončují a často dělají věci, které se vůbec nehodí do daného kontextu. Mají totiž jen velmi mlhavé povědomí o okolnostech situace. Submisivní host, jehož personál „mučí“ svou péčí, se po slabém vzdorování vždy poddá vyšinutým situacím.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (neděle + pondělí)

ARÉNA BRATISLAVA: LULU
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO

Škorpil: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Podivně meandrující a ve své podstatě nedramatické texty jako je Lotzových Pár vzkazů veškerenstvu režijně-dramaturgické dvojici Horák-Pěchouček sedí. Mohou si vybírat, dávat předloze tvar podle své libosti a především takové texty nabízí bezpočet příležitostí k vytvoření jevištních situací. Nejsou to nutně situace dramatické, mohou mít – a často také mají – kvalitu spíše výtvarnou, než divadelní. Ale to jim neubírá na působivosti a (třebaže paradoxně) dramatičnosti.

Švejda: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Klíč k uchopení hry Wolframa Lotze jako by dával závěrečný výstup, nazvaný Aporie (což, přeloženo z řečtiny, znamená: neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doložitelnými názory); autorská (autobiografická) poznámka, ve které Lotz evokuje atmosféru jednoho svého docela obyčejného dne. Atmosféru, jež může vyvolávat pocit radosti z obyčejného žití, ale zároveň i může vzbuzovat tíseň, pocit prázdnoty, zmaru – smrti.

pondělí 26. června 2017

Pokorná: Divadlo evropských regionů (neděle 25. 6.)

DIVADLO DRAK a LA FABRIKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
DIVADLO ARÉNA: LULU


Blátem po hlavě Během festivalu došlo i na premiéru: Jiří Havelka nastudoval v Draku loutkovou inscenaci textu Richarda Balouse. Sami inscenátoři instruují na začátku představení publikum, že se jedná o inscenaci „pro dospělé a děti z rozvrácených rodin“. Už z prologu bylo tedy jasné, že zásadním prvkem bude groteskní vyhrocení.

neděle 25. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24.6.)

IVAN BURAJ: VERNISÁŽ
BRATŘI V TRICKU: PRASEČÍ CIRKUS
MATIJA SOLCE: PSÍ ŽIVOT


Bedřichu, zboř to!


Do role intelektuála-umělce Bedřicha obsadil režisér Ivan Buraj ve Vernisáži svého dramaturga Matěje Nytru. Jeho neschopnost se herecky vyrovnat Lucii Andělové a Jiřímu Miroslavu Valůškovi v rolích manželů je určující pro celkový výklad Havlovy hry. Proti naivně snobskému páru tu nestojí kultivovaný umělec-intelektuál s morální převahou, ale ubožák spoutaný tvůrčím blokem.

Pokorná: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24. 6.)

HADIVADLO: STRÝČEK VÁŇA
HADIVADLO: VERNISÁŽ


Strýček Váňa Režisér Ivan Buraj znesnadňuje postavám jejich výpovědi hned na začátku, kdy je nechává promlouvat ještě do šramotu přicházejícího a usedajícího publika a zároveň je krom toho nutí překřikovat hlasitou reprodukovanou hudbu. Nastavuje tím způsob, jakým se bude následující dvě a půl hodiny vypořádávat s mnohokrát interpretovaným klasikem. Téměř bez symbolů, bez patetického upozorňování na nečinnost Čechovových hrdinů dokáže vést herce tak, aby opravdu žili to, co říkají. Neschovává se za scénografii, kostýmy, zkrátka za žádnou divadelní načančanost.

sobota 24. června 2017

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2017 (pátek 23. 6.)


TEATRO MATITA: POZOR, LOS!
SPYMONKEY: SHAKESPEAROVY VRAŽDIČKY
NIE: PŘICHÁZÍME Z DALEKA

Zpívejte se mnou o zabíjení zvířat

Loutková inscenace Pozor, los! vypráví dva jednoduché příběhy. Hlavním hrdinou prvního je los, druhého slepice a její milující majitelka Karolina. Zatímco losovi se podaří o vlas uniknout z pasti, kterou na něho nastražili lovci, slepici v závěru zabijí. Matija Solce během vyprávění zdůrazňuje, že zvířata často umírají drsnou smrtí, kterou mnohdy způsobují lidé.

pátek 23. června 2017

Mikulka: Ruské pole experimentů (Kartel - Jan Kačena)

Na představení Jana Kačeny chodím rád, je to jistota zážitku přinejmenším neobvyklého. Zda se podaří pobrat, o čem se vlastně hraje, je jiná věc, ale to patří k půvabu věci. Kačena a spol. nejspíš nejsou úplně nejsolidnější nájemníci, takže se adresy jejich produkcí nepravidelně mění, a lze tak zavítat i na docela nová místa: tentokrát do Krutónpolis, filmařského(?) ateliéru a klubu na pomezí Vršovic a Vinohrad.

čtvrtek 22. června 2017

Mikulka: Zase jednou na staré téma

No Problem!


S tím, co tvrdí Tereza Marečková ve své recenzi Macbetha v Divadle Na zábradlí, dost hluboce nesouhlasím, ale o to teď nejde. Podstatnější je, že autorka argumentuje a píše kultivovaně, co víc si přát. Jenže o to teď taky nejde. Je tu totiž jedna okolnost, která mě zaráží bez ohledu na názor a úroveň textu: je v pořádku, aby dramaturgyně a umělecká vedoucí Divadla Masopust psala recenze na inscenace Divadla Na zábradlí? Tedy divadla, jehož byl Masopust nájemníkem v Eliadově knihovně, s nímž teď společně hrají v Komedii a do kterého se po rekonstrukci nejspíš zase hodlá vrátit? Je v pořádku, aby psala o divadle, se kterým si to její divadlo běžně půjčuje herce?

pondělí 19. června 2017

Mikulka: Pozvání (Pomezí)

O potížích a frustracích zmateného návštěvníka imerzivního představení, a taky o tom, co všechno mi uteklo, jsem psal docela nedávno v souvislosti s Pomezím, takže se nechci po zážitku s Pozváním od téhož spolku opakovat. I když se to opět nabízí, frustrace i zmatenost tu zjevně patří k věci. Takže tentokrát prozměnu zkusím poctivě popsat, co všechno se mi podařilo za ty dvě a půl hodiny strávené v usedlosti Mazanka vysledovat.

sobota 17. června 2017

Alexa: Deník zloděje (Masopust)

Deník zloděje je divadlem jednoho herce a jednoho klavíristy: text napsal Miloslav König, jehož na jevišti doplňuje pouze autor hudby Martin Dohnal. Scénář, který vznikl kompilací próz Jeana Geneta a básní Bedřicha Bridela, má charakter osobní zpovědi, při níž se homosexuální muž ptá po smyslu života. Snaha pojmenovat vlastní poměr k milenci jej přitom vede až k obecnější úvaze o vztahu mezi člověkem a Bohem. Otevírá se zde také téma mučednictví: během konfesí se muž ponižuje a zdůrazňuje svou ošklivost, čímž se u milence i u stvořitele paradoxně dožaduje lásky.

Mikulka: Deadtown (Divadlo bratří Formanů)

„Bude to horší, než byla ta minulá inscenace“ praví v rámci vítání publika Petr Forman, a bohužel je nutné mu přitakat. Tedy alespoň pokud si s odstupem řady let Obludárium moc neidealizuji. Ale je to konec konců jen vtip, srovnávání v tomto případě nic moc užitečného nepřinese. Spíš stojí za to upozornit na jeden docela zásadní posun: Deadtown je, na rozdíl od starších, téměř rodinně neformálních inscenací Divadla bratří Formanů, pozoruhodně dotažená, spolehlivě provedená a neméně spolehlivě chytlavá show.

středa 14. června 2017

Švejda: Audience u královny (Národní divadlo)

O inscenaci Audience u královny jsme na blogu v době premiéry, která byla již před více jak dvěma lety, nepsali. Nebylo vlastně příliš proč. Tehdejší kritické ohlasy byly spíše rezervované a důvody - přílišná statičnost, sunutí od jednoho výstupu k druhému, zdejší vyvázanost historického a společenského kontextu jejího textu - trvají i dnes, kdy jsem ji zhlédl. Jeden její aspekt (který zřejmě nebyl v době premiéry patrný a který se zřejmě dnes podílí na jejím velkém diváckém úspěchu) by ale přesto neměl být přehlédnut.

pondělí 12. června 2017

Píza: SOMA (Martin Talaga, Galerie Mánes)

V krajině procitající hmoty


Ve výstavním prostoru Galerie Mánes uvedl choreograf Martin Talaga svůj absolventský projekt SOMA, performanci zkoumající evoluci těla od neztvarované hmoty po výstavní exponát. V soukromé výstavní hale, určené především výtvarným instalacím, se jedná o ojedinělý divadelní projekt, tematicky pracující s neutralitou a rozměrností daného prostředí. Samotný název odkazuje k víceru významům; řeckému sóma, tělu mrtvému i živému, k tělesnosti jako opozitu k duševnu, nebo také tělu jako celistvé hmotě.

neděle 11. června 2017

Škorpil: Deadtown (Divadlo Bratří Formanů)

Nepíše se to snadno (a je mi to osobně upřímně líto), ale Deadtown není ani zdaleka tak dobré představení jako bylo Obludárium či Bouda. A nic na tom nemění fakt, že přesně totéž konstatuje před začátkem „Brother Forman’s Wild West Show” Petr Forman, když zve diváky do salónu na Smíchovské náplavce.

Etlíková: Krvavá svatba (Národní divadlo, SKUTR)

V duchu Lorcovy předlohy se Krvavá svatba tvůrčího dua SKUTR soustředí na až barokně vypjatý protiklad mezi pudem k životu a ke smrti. Dotýká se ho snad každý detail scénografie a kostýmů, které proti sobě staví sytě žlutou barvu symbolizující vitalitu žen a bezbarvý svět, v němž muži umírají ve jménu cti a ženy propadají jednotvárné samotě.

sobota 3. června 2017

Mikulka: AnderSen (Divadlo Na zábradlí)

Jen tak na okraj...


Pokud se divadlo rozhodne systematicky vyhýbat interpretační činohře, nemá na repertoáru inscenace „pravidelných“ divadelních textů a navíc se dost důsledně brání příběhům v běžném slova smyslu (kolegu Šotkovského raději hned prosím, aby mě nechytal za slovo či za termín, i když by to jistě šlo docela snadno), nemůže obejít otázku, o čem že se vlastně má hrát, jak se vyhnout tomu, aby se z inscenací nestala jen efektní cvičení stylu a předvádění herecké šikovnosti ve stále povědoměji vyhlížejících etudách. Na zábradlí o tomto hledání nepochybně vědí své, a kdo tuhle scénu sleduje pravidelně, nejspíš dá mi za pravdu, že to bylo v posledních sezónách potýkání dosti urputné a zdaleka ne vždy úspěšné.

úterý 30. května 2017

Pokorná: Vnitřní nepřítel (festival Sněz tu žábu)

Hra francouzské dramatičky Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel nabízí silné téma, které v kontextu se současnou situací nechá asi jen málokoho chladného. Šestnáctiletý Max zmizí. Zbydou po něm jen dvě věci: video na jeho facebookovém profilu, na němž popravuje muže v oranžovém a dva osamělí „parťáci“ Simon a George, které Max pravděpodobně šikanoval. Ti se ze strachu (a naočkování svým vychovatelem Eddym) rozhodnou zajmout Maxovu přítelkyni Selmu, aby zabránili šíření zla, kterým ji Max před svým zmizením určitě nakazil. V noci ji přepadnou v parku a zabalí do pytle na odpadky. Bohužel na světle zjistí, že na zemi bezvládně ležící dívka není Selma, ale to už je příliš pozdě na to nevinnou pustit.

Etlíková: Sezuan (Lachende Bestien)

Průzračně brechtovské dobrodružství


Divadelní skupina okolo Michala Háby má tak silnou schopnost držet se ústřední myšlenky, že si může dovolit (a také dovoluje) mimořádně mnoho meandrujících intelektuálních komentářů a odlehčení, aniž by inscenace ztrácely zřetelný tah. V Sezuanu se tyto dva principy doplňují snad nejlépe, jak jsem to kdy u těchto tvůrců viděla (i když ve starém titulu Othello Is Black se to také povedlo velmi dobře).

pátek 26. května 2017

Švejda: Mlynářova opička (Národní divadlo)

V montáži z Klicperových textů Mlynářova opička je víc než Klicperův rukopis vidět rukopis sestavovatele Milana Šotka. I Klicperovy hry skrývají slovní hříčky, mají sklony k parodii, absurditě či kritice planého češství, zde je to však až příliš zřetelně přefiltrováno "calembourskou" poetikou. Okatě - a zbytečně - se tu pracuje s žánrovostí, hraje se tu jakási "hra s Klicperou" - proč vlastně? Páclova režie k tomu pak přidává notnou dávku situačního humoru "ber kde ber"; koncem letošní sezony má ve Stavovském divadle derniéru Drábkovo Jedenácté přikázání, odhaduji tedy, že tu dochází k cílené směně kusu za kusu.
Činohra končí sezonu - vezmeme-li též v potaz nedávnou premiéru Křehkosti, tvé jméno je žena - hodně nenáročně...


foto Patrik Borecký


  

úterý 23. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 5

GUILHERME MIOTTO, MENNO VAN GORP: RISE UP
RODRIGO SOBARZO: PRINS OF NE†WORKS
KEREN LEVI: THE DRY PIECE (XL EDITION)
IVAN BURAJ: NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Divadelní Flora končila tituly z dramaturgické linky Pestré Nizozemsko, kterou jsem si spolu s řadou Visegrad Performing Arts na festivalu oblíbila nejvíc (Tekutou Evropu jsem ovšem z časových důvodů sledovala jen nesoustavně). Potěšilo mě, že se tu bylo možné setkat s tvorbou, která se vymykala mým představám o tom, co mohou nabídnout české divadelní festivaly. Někdy se na nich musím utěšovat, že přinášejí alespoň zběžný kontext a umožňují nečekaná setkání. Tentokrát to ale byla především čistě divadelní radost a překvapení. A to i přesto, že mě některé projekty ne zcela přesvědčily.

neděle 21. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 4

FERNANDO BELFIORE: D3US/x\M4CIN4
OLIVER FRLJIĆ: BALKAN MACHT FREI
JIŘÍ HAVELKA: ELITY - KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH S POLITICKÝM POZADÍM


Divadelní Flora se letos kryje s pražskou konferencí Perspektivy teatrologie, a protože jsem nechtěla o „panteatrologické“ setkání přijít, musela jsem na chvíli přestat psát o dění v Olomouci. Teď je už ale v plném proudu druhý víkend Divadelní Flory a přede mnou několik inscenací, o kterých jsem před odjezdem napsat nestihla…

Mikulka: Pomezí

Dvě a půl hodiny (příjemné) frustrace


Rozepisovat se o tom, že je Pomezí po výtvarné stránce působivé a s nevídanou pečlivostí vyvedené imerzivní divadlo, by bylo rok po premiéře a řadě ocenění nošením dříví do lesa. Stejně tak, že na jedno zhlédnutí není šance pořádně vysledovat, o čem se tu vlastně hraje a že si divák odnese především náladu a pár střípků tajemně nezřetelného příběhu (který si pak může v baru zkusit zkompletovat s pomocí známých, potká-li je). Takže alespoň pár zcela subjektivních poznámek na okraj, protože to bylo divadlo (nebo spíš cosi divadlu blízkého) natolik působivé, že by mi bylo líto o zážitku ve vybydleném baráku na Florenci pomlčet úplně.

sobota 20. května 2017

Mikulka: Projektil (Stoka)

Jít na Stoku, potažmo „na Uhlára“, když už se jednou za čas objeví v Praze, mi přijde jako věc tak trochu povinná. Kupodivu se ale ukazuje, že těch, kteří to berou takhle, zas tak moc není: nevelký sál Strašnického divadla přecpaný rozhodně nebyl. Ale i tak, je více než chvályhodné, že dramaturgie festivalu StrašNICE legendu slovenské alternativy pozvala. Tolik tedy na okraj a teď k tomu, co bylo k vidění.

pátek 19. května 2017

Mikulka: Letci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tohle bylo hodně rozpačité. Raději hned na úvod připomenout mantru „hluboké cíle a respektuhodné téma nejsou ničeho zárukou“, ale zůstat u ní nestačí: pokus Wariot Idealu přijít s inscenací o českých válečných letcích v Anglii v sobě nese několik skoro exemplárních zádrhelů, které projekty tohoto typu trápí téměř pravidelně.

čtvrtek 18. května 2017

Švejda: Křehkosti, tvé jméno je žena (Národní divadlo)

Křehkosti, tvé jméno je žena je kolektivní hereckou beneficí ženské "seniorské" části činoherního souboru (Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová, Johanna Tesařová). Vzhledem k tomu, že Národní divadlo v současné chvíli nedisponuje komorní scénou, lze toto řešení, jak dát prostor "zasloužilým" členkám (inscenace je uváděna na Nové scéně), považovat za pragmatickou "z nouze ctnost".

středa 17. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 3

KAŠIAROVÁ-ŠAVEL-VTÍPIL: EAU DE VIE - (MO)MENTÁLNÍ TANEC
OLA MACIEJEWSKA: BOMBYX MORI


Vykřesat přelom

Psát o Eau de vie – (Mo)mentální tanec po návštěvě jediné reprízy je trochu nebezpečné. Název se vztahuje k řadě konceptuálně ukotvených událostí, které se nechtějí opírat o pevný inscenační tvar. Připomínají workshopy, při nichž aktéři (návštěvníci mohou dění ovlivňovat skoro ve stejné míře jako tanečníci) zkoumají zákony divadelní situace.

pondělí 15. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 2

THE SYMPTOMS: LOOP
JIJA SOHN: GEISHA´S MIRACLE
JAN MOCEK - TÁŇA ŠVEHLOVÁ: ZÁŘÍCÍ MĚSTO

Přivázaný k hlubinám

Maďarský tanečník Daniel Szász pracuje v sólové inscenaci Loop s upomínkami k hrubé síle, jež vyvolává už samotný pohled na jeho svalnaté tělo. S náporem neurčitých agresivních emocí postava svádí niterný boj. Při pomalých, ale pevných pohybech tanečníka vyniká postupné zatínání svalů, zdá se, že sledujeme živý svazek uzlů, které protagonistu stále pevněji poutají k animálním propastem vědomí.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 1

ZA HRANOU/OVER THE EDGE
KALD DAMU: MOMOTARÓ


Je nám spolu dobře, a to není dobře

Můj pobyt na Divadelní Floře v Olomouci začal snově. Ráno jsem se chtěla na chvíli stavit na konferenci Za hranou/Over the Edge, která patří částečně pod patronaci festivalu. Na místě mě okamžitě obklopili moji známí i kamarádi z Prahy, konferenční hosté, o nichž jsem netušila, že je v Olomouci potkám. Dostala jsem provizorní jmenovku a zjistila, že se budu celé dopoledne účastnit jedné z osmi odborných diskusí u kulatého stolu (konkrétně té, kterou moderuje holandský divadelní kritik Joost Ramaer).

pondělí 1. května 2017

Pokorná: Makový mužíček (Drak)

Moc máku uspává


Na námět Františka Nepila (a v úpravě dramaturga Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka) vytvořil hradecký Drak inscenaci, která pracuje s tradičním činoherním herectvím, i s náznaky loutkoherectví, přičemž účinkující velmi šikovně a až s chameleonskou nenápadností přecházejí z jednoho do druhého.

neděle 30. dubna 2017

Mikulka: Morčata a Nevěsta (Tygr v tísni a Masopust)

Moc společného ty dvě inscenace nemají, ale něco přece: jak Morčata, tak Nevěsta nabízejí přepjatou divadelní stylizaci, pohybují se po hraně vážnosti a grotesky a také záměrně uvádějí publikum do nejistoty, o čem že se to vlastně hraje. V obou případech je totiž nutné si průběžně skládat celkový dojem z řady ne úplně zřetelných dějových linií a ne vždy jasně provázaných obrazů.

úterý 25. dubna 2017

Škorpil: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Make War Not Love
Stran Jařabova Macbetha (protože režisér napsal vlastně zcela nový text) nezbývá než souhlasit s Vladimírem Mikulkou. Obalen je vskutku lákavě, scénografie i kostýmy jsou (na Zábradlí tradičně) elegantní, trochu perverzní a většinou i funkční, hudba patřičně temná, herectví solidní (přičemž angličtina některé vede k překvapivě zkázněnému výkonu) a inscenace nabízí několik opravdu silných obrazů (a za všechny třeba Macbetha ve víru květů). Onen výstřední design ve spojení s výraznou stylizací pohybů a gest a silně náladotvornou hudbou pak myslím mnohé vede k pocitům – když si vypůjčím z komentáře Marie Reslové – že „ta věc je něčím znepokojivá a silná“.

úterý 11. dubna 2017

Mikulka: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Až moc basic


Kdyby tohle představení trvalo deset minut, mohla by to být hezká a veselá kabaretní scénka. David Jařab se však rozhodl roztáhnout nápad s hraním Macbetha v primitivní angličtině do celovečerního formátu. A co hůř: pokusil se zkombinovat legraci na úrovni parodie jazykového kurzu se smrtelně vážnou pomalostí dle vzoru Jarmuschova Mrtvého muže.

Mikulka: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

#hatefull


Naši furianti jsou v pojetí Depresivních dětí hluboce rozporná inscenace. A to jak divadelně - střídají se tu skvělé momenty s pasážemi dosti hluchými - tak svým celkovým vyzněním. Záměrem je sdělovat nepříjemné pravdy o stavu současné české společnosti: ostře, s groteskní nadsázkou, s důrazem na ohavnosti všeho druhu a navíc s trochu zoufalým humorem. Cíle je bezpochyby dosaženo, inscenace je to na domácí divadelní poměry nezvykle ostrá a důsledná. Klíčová otázka ovšem zní, zdali to samo o sobě stačí – de facto totiž zůstává u výčtu ohavností.

pondělí 10. dubna 2017

Švejda: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Po sérii "exkluzivnějších" kusů (Martyrium aneb Umění trpět, Kartografie pekla: Domov, Sen o říši krásy) se Jakub Čermák a spol. uvedením Stroupežnického Našich furiantů vracejí ke svému tradičnějšímu inscenačnímu stylu: postavenému na přitažlivém, divácky sdělném konceptu, sehraném převážně neherci. Má to svá - jako kdykoli předtím - pozitiva i negativa.

úterý 4. dubna 2017

Mikulka: ps: ...odepiš! (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Postavit inscenaci na citacích pohlednicových textů ze 70. a 80. let vypadá jako sebevražedný nápad. U Bezručů z něj ale pod vedením režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Miro Dacha vykřesali inscenaci, která je pro mě osobně zatím nejpříjemnějším překvapením divadelního roku 2017.

sobota 1. dubna 2017

Mikulka: Die Rache (Handa Gote - Studio Alta)

Nová inscenace Handy Gote by vlastně mohla být jedním krátkým výjevem z předloňského kousku Erben: sny, roztaženým do celovečerního formátu. Venkovská zemitost, nálada konce devatenáctého století, neurčité prostředí, podivná hudba či zvuky – a za tím vším je cítit cosi temného, hrozivého, nekonkrétně fatálního. Na začátku dojde k nemotivované vraždě a na konci k sebedestruktivní odplatě. Totéž jednoznačně napovídá i samotný titul (tedy v češtině Pomsta) a ještě víc konfuciovská citace „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby“.

pátek 31. března 2017

Švejda: Na moři, zírám nahoru (Národní divadlo)

Na moři, zírám nahoru Finengana Kruckemeyera dobře zapadá do stávající dramaturgie Nové scény, jež volí současnou světovou dramatiku  - Zemětřesení v Londýně, Spolu/Sami či Láska a informace -, její problém je však ten, že do této řady nepřidává nic nového, nic "navíc". Pět postav vypráví, ponejvíce monologicky, své životní příběhy, přičemž jedna z nich, ta "nejdivnější", se stává jakýmsi pojítkem těchto figur. Vše se sděluje v divácky přitažlivém hořkosladkém nálevu, v duchu, jak i sami tvůrci uvádějí, magického realismu a je víceméně uzavřeno do privátní sféry.

úterý 28. března 2017

Švejda: Cinéma Bizarre (BodyVoiceBand - Jatka 78)

Hudebně-pohybová revue BodyVoiceBandu, s živým hudebním doprovodem, má následující příběhový rámec: majitel videopůjčovny nerad pouští do svého obchodu zákazníky a je nejspokojenější, když si videokazety může pouštět sám; lidé - nejrůznějšího typu (ať již "reální" či ti, kteří "ožívají" na základě pouštěných videokazet) - se mu tam však přesto zjevují a povstávají z toho nejrůznější situace, které jsou vyvolané písněmi, pocházejícími z nejrůznějších filmů (v rozptylu Četník ze Saint Tropez Městečko Twin Peaks).

pátek 24. března 2017

Švejda: Přibližně dvaatřicet zubů (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ohlásilo v době kolem premiéry své nové inscenace Přibližně dvaatřicet zubů změnu: prohlásilo se za umělecký salón. Lze toto prohlášení chápat jako přiznání/deklarování vlastní exkluzivity, výlučnosti i jisté komunitnosti fungování. A tato skutečnost také jako by se odrážela v samotné nové inscenaci: divadlo jako by v ní ještě víc - obsahově i způsobem vyprávění - mířilo jen k tomu podstatnému, snažilo se být ještě víc sevřenější, soustředěnější (což na diváky, pochopitelně, klade ještě větší nároky).

úterý 21. března 2017

Švejda: Slušný člověk (Švandovo divadlo)

Autorka adaptace a režisérka Martina Krátká vměstnává ve své inscenaci Čapkovu novelu Obyčejný život do sedmdesáti minut. Prvních padesát minut přitom zabírá hrdinova „původní“ verze příběhu o vlastním obyčejném, "nezajímavém" životě. Má ponejvíce monologický ráz a Miroslav Hruška coby protagonista v ní volí ztišený, usebraný projev, Krátká nicméně temporytmickými změnami a retrospektivami ráz produkce, který by spíš odpovídal literárnějšímu Divadlu Viola, oživuje, „zdivadelňuje“.

pondělí 20. března 2017

Švejda: Zlaté město (Chemické divadlo - Venuše ve Švehlovce)

Inscenace Vojtěcha Bárty je nejzajímavější nikoli tam, kde se snaží vyprávět príběh o tajemném cizinci a zlata chtivých našincích (to se jí daří jen dosti zmatečně) či kde satiricky komentuje současnou, komerčně vytěžovanou Prahu, nýbrž tam, kde její postoj ke "zlatému městu" přechází do šklebu, přerůstá hranici "normality" (tj. tam, kde se řadový divák začíná divit, co se to na scéně vůbec děje) a stává se z ní jakýsi expresionistický "cákanec". Tyto okamžiky - kdy se např. herec začne epilepticky svíjet na zemi, neartikulovaně řvát či kdy BioMasha zpívá jakýsi vykloubený remix hospodské písně - mají sílu výtvarného obrazu. Mají tedy tu hodnotu, ve které je Vojtěcha Bárta zatím setrvale nejúspěšnější.

Otevřený dopis ministrovi kultury od Asociace nezávislých divadel

[...] obracíme se na Vás ve věci snížení finančních prostředků do grantového systému pro oblast Divadlo na rok 2017 [...] V oblasti Divadlo tak došlo k závažnému propadu finančních prostředků na vlastní tvorbu nikoliv o 2 250 000 Kč, ale o celých 3 990 000 Kč při zvyšujícím se počtu žadatelů. [...] Ve chvíli, kdy se navyšují prostředky na organizaci festivalů a zároveň snižují prostředky na tvorbu, dochází k situaci, ve které nebudou mít festivaly možnost představit českou tvorbu. 

neděle 19. března 2017

Králík: Urna na prázdném jevišti (Činoherní klub)

Martin Čičvák napsal hru o třech herečkách a jedné urně přímo na tělo herečkám Ivaně Uhlířové, Veronice Žilkové a Lence Skopalové. A ty jsou v inscenaci každá po svém suverénní a skvělé. Hra však slouží jen jako substrát, aby se mohly „skvět květy jejich hereckých talentů“, bohužel však v půdě hry není dost živin, aby celkové vyznění mělo nějakou závažnost a sílu. K těm by hra bývala mohla dospět, pokud by se divák dozvěděl více třeba o psychologii, osobně vztahové historii, ale hlavně o motivacích hrdinek, které se odhodlaly ke zločinu. Možná však Čičvákovi o nic víc než o lehkou konverzační komedii nešlo.

Škorpil: Lucerna (Divadlo v Dlouhé)

Vox populi, vox dei: anonymní hlas po mém boku pravil o přestávce Lucerny: „Takové milé retro.“ Nebylo to myšleno jako odsudek, spíš jako pochvala. V něčem má jistě onen hlas pravdu, Hana Burešová rozhodně neinscenuje Lucernu proti Jiráskovi. Spíš chce jeho text, styl jakým je napsán i jeho témata lehce ironizovat. S důrazem na slově lehce. Snaží se vytvářet lehce karikované postavy s odkazy na romantizující (impresionistický, chcete-li) recitační styl a na figurkaření lidových her a báchorek (Klásková s Kláskem, hrdinné osazenstvo mlýna, muzikanti).

sobota 18. března 2017

Švejda: Peníze (Švandovo divadlo)

Inscenace Mikoláše Tyce má dva charakteristické rysy: přiznává divadelnost produkce a Gombárův text zgroteskňuje. Cíl, respektive cíle tohoto přístupu jsou zřejmé: představit prostor, ve kterém se postavy hry pohybují, jako velké divadlo světa; a udělat ze hry divácký, mainstreamový titul (Tyc jako by tu zastával roli, kterou ve Švandově divadle jinak plní/plnil Daniel Hrbek).

pátek 17. března 2017

Švejda: Krvavá svatba (Národní divadlo)

Ornament

Kdyby z Krvavé svatby režijního dua SKUTR mělo být odstraněno vše, co je zbytné, co neslouží účinnému přetlumočení Lorkovy hry, nezbylo by z ní - jen s malou nadsázkou řečeno - nic. Kukučka s Trpišovským zalidňují inscenaci novými postavami (mrtvými příbuznými, o nichž se ve hře jen hovoří), vymýšlejí pro herce doprovodné akce (fotbal!), doprovodné pohyby a gesta (nejvýraznější jsou koňská); "španělskost" hry ironizují, nahrazujíce ji (navážno) moravským folklórem; přidávají vtipy a vtípky (Prachařovo pojetí Otce nevěsty!), zaplňují scénu efektně vypadajícími objekty. Jakmile však celé tohle víření přestane, jakmile nastane chvíle, kdy by herci měli opravdu začít hrát, tvořit dramatické figury  - vidíme jen jakési televizně neslané nemastné herectví.

čtvrtek 16. března 2017

Etlíková: Moje malá úchylka (A studio Rubín)

Čtyři postavy přijaly pozvání na večeři, aby se zbavily jistých utajovaných, ale dlouhodobě vyčerpávajících problémů. Ocitají se ve světě, který jako by existoval jen proto, aby se v něm mohly neustále odhalovat nové dosud neznámé vztahy a zápletky. S postavami a situacemi se tu nakládá jako s materiálem, z něhož herci stavějí klaunsky laděné, hravé scény. Stačilo by málo a dalo by se říct, že je jejich jediným smyslem diváky rozptýlit. Lze je nicméně vnímat jako propracované metafory různých stránek bulváru.

středa 15. března 2017

Pokorná: Úplné zamění (Klicperovo divadlo)

Spíš "pobuřující" než pobuřující


Hra Christophera Hamptona Úplné zatmění, pojednávající o vztahu Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, proslavilo především filmové zpracování Agnieszky Holland. Divadlu však může být filmové vidění na škodu. Právě to se stalo v Hradci: zdejší inscenace rezignuje na metaforu a snaží se diváka vodit propletenými životními cestami dvou prokletých básníků s až dokumentární přesností.

středa 8. března 2017

Švejda: Hronov hledá kulturního referenta...

Dobrý zpráva pro příznivce amatérského divadla a Jiráskova Hronova zvlášť: Kulturní a informační středisko Hronov (již pod novým vedením) vyhlásilo výběrové řízení na místo kulturního referenta, jehož hlavní náplní práce bude "kompletní organizační zajištění festivalu Jiráskův Hronov."

neděle 5. března 2017

Mikulka: Hotel paradiso (Familie Flöz - Jatka78)

Nic přes čáru


Mezinárodní, v Berlíně usídlená divadelní skupina Familie Flöz zahrála před opakovaně vyprodaným, rozchechatným a veskrze spokojeným hledištěm Jatek78 představení Hotel Paradiso - a já si zas jednou připadal v divadle tak trochu nepřípadně. Vlastně docela dost nepřípadně, abych byl upřímný.

pátek 3. března 2017

Etlíková: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (HaDivadlo)

Inscenace je fátum i plíseň


Brněnská premiéra Romana Štětiny mi připomněla Hamlety Jana Mikuláška z Divadla Na zábradlí. Obě díla se zamýšlejí nad divadelním inscenováním jako takovým. Jsou sledem volně navázaných etud, v nichž se útržky fikčních světů a dramatických dějů ukazují v neumělé, směšné podobě. Uprostřed všední divadelní praxe se může zdát, že o ně jde v divadle především. Inscenace nicméně připomínají, že podstatnější je něco jiného.

neděle 26. února 2017

Veverková: Mlčení bobříků + Přísně tajné: Hrubá nemravnost (Studio PALM OFF)

Co je pravda, a co ne?


… přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

Byl Turing gay? Vedla Bedřiška Synková skautský oddíl Ostříž? Pozvali Turinga do talk show, kde se mu posmívala Marilyn Monroe? Stál otec Bedřišky modelem sochařce Marii Uchytilové-Kučové? Byla to opravdu jen zkouška odvahy? Běží mi hlavou jak v hledišti, tak ještě dlouho doma.

pátek 24. února 2017

Švejda: Jan Frič kmenovým režisérem ND

Jan Frič se od příští sezony stane kmenovým režisérem činohry Národního divadla.
Ta informace v sobě nese dvojí sdělení.
I poslední ze stěžejních režisérů generace, vstoupivší do českého divadla na počátku tohoto tisíciletí, získává institucionální (a tím i jaksi existenční) zázemí na prestižním místě.

středa 22. února 2017

Švejda: Evropa (Divadlo NoD)

Vstup do inscenace Viktorie Čermákové svou hypnotičností připomene úvod "jiné" Evropy, filmu Larse von Triera (z roku 1991). A naléhavý, hypnotický ráz si inscenace udrží i v některých dalších pasážích. Ty - spolu s nervním, energickým výkonem Marie Štípkové - patří k jejím nejlepším místům. Zásadní problém kusu je však bohužel v tom, že hra Davida Greiga je z roku 1994. Reflektuje, či přesněji publicisticky demonstruje (se vším tím transparentně působícím arsenálem běženců, frustrovaných našinců a "kosmopolitních" šmelinářů), tehdejší situaci v Evropě; rozpad "starého", "přehledného" světa (zřetelnou inspirací tu byl dramatikovi především rozpad tehdejší Jugoslávie), který s sebou nese vzedmutí nejrůznější (nejen nacionalistické) agrese.

pondělí 20. února 2017

Švejda: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10 - Strašnické divadlo)

Daniela Jobertová v doslovu k českému výboru her B.-M. Koltése o Tu noc těsně před lesy píše: "Mluvčí hry je první typicky koltésovskou postavou prosící o kontakt, o komunikaci, o spolu-bytí, o lásku v tom nejširším slova smyslu." A právě tahle skutečnost je také svorníkem celé hry - rozbíhavého, z různých "storek" sestaveného monologu mladého muže - arabského Francouze? gigola? homosexuálního prostituta?... prostě (v širším slova smyslu) vyděděnce, který vede k mladíkovi, jehož náhodně osloví na ulici.

Pokorná: Kati (Klicperovo divadlo)

McDonaghovi Kati jsou další „drsňáckou“ černou komedií, kterou režisér Jan Frič přivádí na jeviště hradeckého Klicperova divadla. Přidává se do pomyslné řady hned za černým humorem nabitou komedií Fligny, koks a kutilové. I v Katech se snoubí drsný humor s komentováním události ze společenského dění (konkrétně o rušení trestu smrti ke konci šedesátých let ve Velké Británii).

Škorpil: Dílo (O.S. Mezery a Studio Hrdinů)

Bambuškova inscenace Jelinekové Díla má rámec teambuildingového cvičení, kterému se v alpském Kaprunu podrobuje čtveřice výše postavených manažerů. Cvičení vedou dvě podivná individua jménem Bohouš a Luboš, snad duchové, snad opravdu čerti, jak sami sebe titulují. Jeden z nich má na sobě něco kožešin, bič, ocas a chvíli i nohu (kopyto) v kýblu s betonem. Ten druhý se zas šourá v dlouhém plášti a na hlavě má helmu se zatemněným hledím, jakou mívají pracující u vysokých pecí. Zhýčkané nemakačenky z města, kteří dosud jen obdivovali krásy přírody a užívali zimních radovánek, trápí ti dva prací. Opravdivou, poctivou ruční prací, jako je třeba žehlení, stavba vysokých hrází, nebo válčení.

neděle 19. února 2017

Mikulka: Kati (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Nemám tušení, jak dotyčné repertoárové domluvy v divadlech konkrétně probíhaly, ale při pohledu zvenčí je zvláštní sledovat, že se režisér Jan Frič opakovaně pouští do střetů s divadelními hrami, které se svou pevnou strukturou vzpírají jeho výrazně autorskému rukopisu. Po podzimním Dotkni se vesmíru v Národním divadle teď došlo na McDonaghovy Katy v Hradci. Výsledek tak trochu připomíná souboj: jako kdyby inscenace hledala každou skulinu, kterou může alespoň na chvíli uniknout příliš pevnému krunýři předlohy. Počínaje drobnými žertíky na způsob nápisu BREXIT místo EXIT nad dveřmi, přes přepjatě groteskní stylizaci některých postav až ke zběsilé závěrečné scéně, která nemá daleko k čechovovskému „A vem to čert, jednou za život!“

Etlíková: Aneckxander (Alexander Vantournhout & Bauke Lievens - festival Cirkopolis)

Po mé poslední festivalové inscenaci, belgickém Aneckxanderu, byl v diskusi sólový performer Alexander Vantournhout vyzván, aby přiblížil, co pro něho určuje nový cirkus. Řekl, že jako médium příliš nenahrává dialogu mezi aktéry a diváky. Představení (volně parafrázuji) není úspěšné, pokud se performerům nepodaří hlediště uhranout svými dovednostmi a ukázat mu, že nad ním mají navrch, protože dokážou něco nezvyklého.

sobota 18. února 2017

Etlíková: Marée Basse (Compagnie Sacékripa - festival Cirkopolis)

Odliv odnáší jeviště


V Marée Basse francouzské klaunské skupiny Compagnie Sacékripa vystupují dva silní muži, kteří v příliš těsné, staromládenecky zařízené místnosti připravují svařené víno. Vaření jim činí potíže a dalo by se říct, že je spíš ovládá, než že by jím vládli. Metafora v názvu inscenace je výstižná - „marée basse“ znamená odliv, tedy neovlivnitelný a jen částečně předvídatelný děj. Vaření i dmutí mořské hladiny bývají v archetypální rovině spojovány s „tajuplným“ ženským principem. Humor této inscenace z velké části vyplývá z peripetií spojených jeho pronikáním do čistě mužského světa.

čtvrtek 16. února 2017

Etlíková: Autour du domaine (Collectif Porte27 - festival Cirkopolis)

Poezie nelogických zákonů


Pro druhou festivalovou inscenaci, tentokrát čistě francouzskou, Autour du domaine je určující motiv chůze po laně. Tato artistická disciplína jako taková tu sice nemá příliš prostoru, ale neustále se k ní metaforicky odkazuje. Téma chybějícího opěrného bodu či ztrácení a nalézání rovnováhy je všudypřítomné.

středa 15. února 2017

Etlíková: Taival (NUUA - festival Cirkopolis)


První titul z nabídky čtvrtého ročníku tohoto zimního festivalu nového cirkusu vytvořil soubor NUUA s finsko-francouzským složením. Z prvních scén by se dalo soudit, že v Taivalu jde hlavně o vyjádření pocitů tří postav – ženy s obojkem uvázané na vodítku, muže uvězněného do půli těla ve voskové krustě a žongléra, který neustále klesá k zemi, jako by ho sráželo jakési vnitřní břemeno. Pomalé stylizované pohyby aktérů a šerá mlha, v níž se vše odehrává, umocňují tajuplnou atmosféru těchto výjevů. Jakmile jsem pochopila, že tvůrci ve zbytku inscenace na úvodní scény téměř v ničem nenavazují (nerozvíjejí ani nastíněné charakteristiky postav ani atmosféru), začala jsem tyto formální postupy vnímat spíš jako vypočítané efekty, které snad měly publikum zklidnit, odpoutat od všedních starostí, zbystřit jeho vnímavost a otevřít vlastnímu představení.

pondělí 13. února 2017

Mikulka: Sváteční pop (Archa)

Svátek popu


Je to sice tak trochu koncert, ale mnohem spíš podivně (niklovsky, chtělo by se napsat) vykloubená výtvarná performance. Z velké části improvizovaná, což znamená, že pokus o zachycení toho, co se včera večer v Arše dělo, znamená beznadějný boj s větrným mlýnem. Ale byl to tak povedený večer, že by mi bylo líto se nezmínit, když už se tu pravidelně svěřuji se zážitky, které se nedělnímu Svátečnímu popu nevyrovnají ani náhodou.

sobota 11. února 2017

Mikulka: Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)

Budějovičtí Kati jsou příkladem inscenace, u které se nabízejí úvahy, zda je ona příslovečná sklenice poloplná nebo spíš poloprázdná. Celé je to evidentně velmi pečlivě a důsledně promyšlené, představení má jasný rytmus a běží až nečekaně svižně, vyznění jednotlivých scén i pojetí klíčových postav je jasné a zřetelné (že je ta zřetelnost místy skoro až na škodu). Jako solidní informace o McDonaghově hře jsou tihle Kati skvělí.

pondělí 6. února 2017

Mikulka: Laserová romance (HaDivadlo - Venuše ve Švehlovce)

Konceptuální divné divadlo


Švejdu z toho už asi klepne, ale je čas se vytasit s další nálepkou: konceptuální divné divadlo. Se všemi pozitivy i problémy, které s sebou konceptuálnost nese. Hlavním pozitivem Laserové romance je to, že se všechny ty nesouvislé útržky, bláboly, schválnosti a občas i trochu infantilní nápady nakonec poskládají do vcelku čitelného sdělení. Hlavním problémem zase to, že představení „jako takové“ poněkud kolísalo a vedle skvělých míst obsahovalo i řadu nedotažeností nebo prostě jen pasáží, ve kterých tvůrci špatně odhadli, co všechno ještě zvolená metoda unese.

Švejda: Ovčáček čtveráček (Městské divadlo Zlín)

K zlínské inscenaci - k této bez nadsázky řečeno produkční události letošní sezony - je třeba říct především tři věci.
Ovčáček čtveráček je politicky angažovaným divadlem. Není satirou, která by střílela bez rozdílu na terč, ale inscenací, která straní; proto jsou i postavy jaksi jednoznačně rozděleny a proto i v některých momentech, kdy hovoří ti (podle tvůrců) "dobří" - Jiří Brady, Daniel Herman, dalajláma - se z ní najednou vytrácí humor a mluví se v ní zcela navážno. Je inscenací, u níž je vidět motivace i záměr autorů: těch nehorázností, které se v jeden moment na české politické scéně sešly, bylo už prostě tolik, že nebylo možné mlčet a bylo třeba nějak (umělecky) vyjádřit svůj občanský postoj.

neděle 5. února 2017

Etlíková: A pak přišla Mirna (Divadlo LETÍ)

Nedávno byla na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedena inscenace A pak přišla Mirna od Sebastiana Nüblinga. Šlo především o sebeironickou zpověď matky samoživitelky, trojjediné Onny/Linny/Gemmy, která se v minulosti zřekla všech „stereotypních“ společenských modelů a nyní s hrůzou zjistila, že za ně nenašla náhradu. Byla to snad až příliš přímočará polemika s některými „alternativními“ ideologickými proudy hluboce zakořeněnými v pověstně otevřeném berlínském prostředí. V pražském, o poznání konzervativnějším společenském klimatu by tak okázale angažovaná inscenace nejspíš postrádala smysl. Snad proto Divadlo LETÍ odsunulo polemický rozměr textu do pozadí a vyzdvihlo ten psychologický.

čtvrtek 2. února 2017

Etlíková: skončí to ústa (DISK, Katedra alternativního a loutkového divadla)

Možná to je podstatné


V divadelním básnickém pásmu skončí to ústa mají ústřední postavení předměty praktické denní potřeby jako pastelky nebo odpadové zvony. Jsou iluzorními záchytnými body, snad symboly zdánlivě bezpečné všední roviny života. Postavy je průběžně přinášejí na jeviště a vyrovnávají do esteticky působivých útvarů - ty však herci záhy různými aktivitami boří, věci odnášejí a nahrazují jinými.

středa 1. února 2017

Mikulka: Heda Gablerová (Divadlo v Dlouhé)

Nebeského Hedu Gablerovou v Dlouhé jsem viděl až po jeho Noře Pod Palmovkou, tedy v opačném pořadí, než v jakém inscenace vznikly. Je to zajímavé srovnání. Téměř komiksově přepjatá stylizace se objevuje v obou případech, v Hedě je ovšem mnohem výraznější a (záměrně) odpudivější, chvílemi to až vypadá, jako by křiklavost byla sama sobě cílem.  V Noře režie pracuje s okatou ironií i s „vnějškovými“ charakterizacemi postav a jejich vztahů podstatně rafinovaněji. Heda je nicméně nesrovnatelně lepší hra než přímočaře tezovitá Nora, takže tento poněkud dryáčnický inscenační přístup snáší podstatně lépe.

úterý 31. ledna 2017

Švejda: Sen o říši krásy (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Ke snaze Jakuba Čermáka o divadelní realizaci "nerealizovatelného" plodu "slepého" výhonku českého dramatu, básnického dramatu fin de siècle, Snu o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic, dvě poznámky.
Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.

neděle 15. ledna 2017

Mikulka: Ticho, nahrává se! (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni pokračuje ve volném cyklu inscenací, v nichž prostřednictvím příběhů autentických osobnosti nabízí pohled na výrazná historická období. Tentokrát došlo na několik postav – dnes už většinou pozapomenutých – spojených s vysíláním protektorátního rozhlasu.

sobota 14. ledna 2017

Švejda: Macbeth (Divadlo D21)

Inscenace Michala Háby je nejsilnější tam, kde jde nadoraz a kde sleduje nějaké téma. Daří se jí to především v prvé polovině, při budování vztahu Macbeth - Čarodějnice (obsazení kusu je zúženo na jednoho herce a čtyři herečky, přičemž primárně protagonisté hrají výše uvedené role). Čarodějnice jsou Macbethovými eroticky vyzývavými pokušitelkami a třeba právě scéna, kdy Čarodějnice Macbetha svádějí ke zlu - kdy jej svléknou do naha a společně s ním, na scéně (v nadsázce pojatého) "krve a spermatu", tančí na "perverzní" osmdesátkový disco hit Celebration - patří k nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším.

Škorpil: Buňka číslo (Studio Hrdinů)

Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.