Mikulka: Jídelní vůz (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Lokálnost na kolejích

Celá řada divadel, především těch „regionálních“, se v posledních letech pokouší přicházet s inscenacemi na lokální témata. Má to své dobré důvody (které asi není nutné příliš rozvádět), jak s ohledem na samotné tvůrce, tak na publikum. Viděl jsem takových kusů už celou řadu, lepších i horších, nebezpečně často se ale opakoval pocit, že snaha přijít s něčím lokálním, jakkoli chvályhodná, působila trochu nuceně. Jako kdyby tu byl nejdříve záměr, ne-li přímo povinnost, a teprve druhotně se hledalo, o čem by se vlastně mohlo hrát.

Hankovcová: Plán B (A Studio Rubín)

Raději si nic neplánovat

Agi, Naty a Jiří. Tři herci, kteří dávno ztratili iluze o svém povolání. Pracují na projektech, v jejichž umělecké hodnoty nevěří, za málo peněz a pod vedením stejně frustrovaných a zakomplexovaných režisérů.

Škorpil: Jak se dělá divadlo (Divadlo MASO v NoD/Roxy)

 „Všechno vojet.“  - to jsou slova, kterými končí anotace nejnovější inscenace Adama Skaly a MASA, jinak též „Jediného divadla, které je jen o prcání.“ Střelba na všechny (i zdánlivě spřátelené či generační) strany, neúcta ke všem a k ničemu, humor všech kategorií i patřičná dávka bezohledné maskulinity patřila k MASU vždy. Nemůžou tedy chybět, ani když se na základě Čapkova spisku Jak se dělá divadlo obrátí do „vlastních řad“. Ušetřen není nikdo od samožerných pánůherců po věčně nervózní, nespokojené a zneužívané studenstvo, vyjevuje se řada (vlastě smutných) pravd z grantového i běžně divadelního provozu, jež mnohým nezasvěceným mohou připadat absurdní a kuriózní (ale divadelníkům jsou bohužel denním chlebem; v čemž mimochodem inscenace vzdáleně připomíná dokument Zkouška umění). 

Mikulka: Žena filmového kritika (Divadlo pod Palmovkou)

Pusťte Kalbu ze řetězu

Je sympatické, když někdo umí přijít s důsledně udělanou žánrovkou, která si nehraje na žádné hlubiny, ale zároveň spolehlivě svede naplnit očekávání s příslušným žánrem spojená. Tomáš Dianiška se poslední dobou věnoval (jako autor a režisér) sérii poněkud mechanicky opakovaných životopisných příběhů - a nyní se tedy vrátil ke svým rozverným kořenům, když pod trochu pozapomenutou hlavičkou F. X. Kalby přišel s titulem podle populárního blogu Žena filmového kritika. Režie je kolektivní, jako autor je spolu s Dianiškou uveden Petr Cífka, hraje se nahoře ve studiu a výsledkem je inscenace, která baví humorem sice dosti přímočarým, nikoli však hloupým.

Dubský: Festival Divadlo (neděle 17.9.)

Džípy (Divadlo Letí)
Vykouření (Divadlo Husa na provázku)
Fragment (Klaipédos dramos teatras, Klaipéda)

Dubský: Festival Divadlo (sobota 16.9.)

Proces (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)
Jídelní vůz (Činoherní studio Ústí nad Labem)
Děti (Slovenské národné divadlo Bratislava)

Dubský: Festival Divadlo (pátek 15.9.)

Máj (Boca Loca Lab)
Audience a Příjem (Divadlo F. X. Šaldy Liberec)

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 14.9.)

Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)
Příliš drahý jed (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Jsme krajina (Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Zvolen)
Návrat do Remeše (Teatr Łażnia Nowa, Krakov / Nowy Teatr, Varšava)

Dubský: Maryša (Východočeské divadlo Pardubice)

Realistickému dramatu bratří Mrštíků sice dala režisérka Kasha Jandáčková výraznou vizuální podobu, na své ale také přijde i konzervativnější část publika, jelikož původnímu textu zůstává inscenace z velké části věrná. Škrty se dotkly hlavně zalidněnosti dramatu, a tak si v Pardubicích vystačí jen s devíti postavami (nepočítáme-li nepojmenované vesničany).

Dubský: Hamlet aneb Hádala se duše s tělem (Městské divadlo Brno)

Letošní sezona bude, zdá se, zasvěcena Hamletům. Nejslavnější Shakespearovu tragédii se chystají uvést u Bezručů i v Národních divadlech v Praze a Brně. Jako první se ale se svou verzí vytasili v Městském divadle Brno.

Voska: 2:22 - duchařský příběh (Činoherní klub)

Blouznivci našich domácností

Omluvte, prosím, ten patos - přijde mi krásné, když divadlo umí zapůsobit na člověka takovým způsobem, že si zhruba na ty dvě hodiny podmaní jeho mysl i tělo. 2:22 - duchařský příběh, první premiéra Činoherního klubu v letošní sezóně, mne svým hororovým laděním střídavě mrazil v zátylku i poléval horkem, o naprostém udržení pozornosti nemluvě. A z reakcí publika se mi zdálo, že jsem rozhodně nebyl sám, koho si režisér Braňo Holiček takhle zkušeně povodil.

Voska: Vernisáž (Divadlo Kolowrat)

Jeden hot a druhý trochu čehý

Vernisáž je pro mne asi nejaktuálnější Havlovou hrou. Sociální síť Instagram, kterou používám rozhodně raději coby divák než aktivní výrobce obsahu, mne denně zásobuje nevyžádanými a většinou spíše úsměvnými radami, jak být správný sigma muž (ať už to znamená cokoli), co jíst (prakticky nic, když ty vzájemně protichůdné rady zkombinuji) a vůbec jak správně žít. Prostě takoví Michal a Věra pro jednadvacáté století.