Přibyl: Dechovka (Vosto5)

Dechovka jako symptom spokojeného zmatku

„Žánrově se jedná o dokumentární divadlo,“ tvrdí o Dechovce sama VOSTO5tka a přidělává mi tím při psaní této glosy dost práce. To tvrzení navíc zopakovalo bez pochybností i mnoho recenzentů. S dokumentárním divadlem bývá svízel. Ačkoli jeho geny pocházejí z klasických historických her, je dokumentární divadlo dítětem až druhé poloviny 20. století, doby, kterou poznamenal rozmach publicistiky a především nástup masových médiích, manipulujících, mnohdy protichůdně, informacemi. Je to žánr matný, neúslužný, puritánský.

Přibyl: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti

ODKUD. Z Gorki Theater. Vloni tam vystřídala Armina Petrase, nepříliš výrazného (můj subjektivní názor), leč dlouholetého uměleckého šéfa, Shermin Langhoffová; kulturní manažerka (slušel by se spíše módní výraz kurátorka) centra sílící berlínské post-imigrační subkultury Ballhaus Naunynstrasse v berlínském Kreuzbergu. Úspěšný program formovaný potřebám a zálibám mladého multikulturního hipsterského Berlína Langhoffová dál rozvíjí v Gorki Theater, spolu s dramaturgem Jensem Hilljem a režisérem Nurkanem Erpulatem (jejich nejúspěšnější společnou inscenaci Šílená krev jsme v březnu 2012 přivezli na Novou scénu). Langhoffová si jako intendantka vede zatím znamenitě, přivádí do divadla nové divácké skupiny, exponuje nová a zcela současná témata a má též šťastnou ruku ve výběru režisérů - kupříkladu Sebastiana Nüblinga (nar. 1960), mnohonásobného nominanta prestižních Theatertreffen.

Přibyl: Festival, Perceval a Fronta

Osmnáct let s "Německým festivalem"

Před pár lety jsem odpovídal do jakési ankety na otázku: který moment v českém divadle po roce 1989 považujete za nejzásadnější. Váhal jsem tehdy mezi Léblovým nástupem na Zábradlí a prvním ročníkem divadelního festivalu Německé divadlo v Praze (dnešní Pražský divadelní festival německého jazyka). Druhá událost u mě svým dalekosáhlým osvětovým a inspiračním vlivem nakonec převážila.