Zahálka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Divadlo duté na poklep
 
Před časem jsem tu psal o tom, jak je někdy příjemné vyrazit na nějakou očekávanou událost až potom, co všichni napsali, že je zklamala. V případě Šedých sedmdesátých mi to ani trochu nepomohlo: jistě, Mikulášek je pořád divadelně šikovný a nápaditý tvůrce, ale už dlouho se mi to všechno nezdálo tak zbytečné jako tady.

Zahálka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Terminus Marka O'Rowea měl svou českou premiéru před třemi lety v Divadle Letí v režii Martiny Schlegelové; prý je to moc dobrá inscenace, bohužel jsem ji zatím neviděl. Díky tomu - a také díky tomu, že jsem tu hru nečetl - jsem si dnes v Celetné užíval zážitek prvodiváka: bavily mě ty všelijak propletené, drsné i něžné příběhy z Dublinu, bavila mě poetika magického realismu a mimořádně mě bavil veršovaný text v překladu Ester Žantovské, plný rytmických překvapení a nečekaných asonančních rýmů.

Zahálka: Advent (Jihočeské divadlo)

V budějovické činohře debutoval Martin Františák s vlastní dramatizací Adventu podle románu Jarmily Glazarové - tedy s tématem přesně v jeho linii velkých historických vesnických dramat, k jejímž vrcholům patřila zlínská Maryša a ostravská Její pastorkyňa.

Zahálka: Nora (NDB - Reduta)

Divadlo jako laboratorní cvičení: rozhodnete se udělat Ibsenovu Noru ve dvou lidech, přestože/protože každý tak nějak tuší, že je to hloupost. Uděláte to - a ejhle, je to skutečně hloupost. Pozorováním potvrdíte předpoklad. Gratulujeme, ale co s tím divák?

(A přitom: Ballek, Halberstadt a Novotná, vždyť ti by spolu mohli udělat nějaké úžasné divadlo!)

Recenze vyjde v DN.

Zahálka: Poslední trik G. M. (Divadlo Drak Hradec Králové)

Anglosaský divadelní kritik by o Posledním triku G. M. Jiřího Havelky napsal, že je to hodina totálního divadla, hodina eruptivní fantazie, dokonalé hravosti, hodina nakažlivé radosti z tvorby, že je to událost sezony a že je povinností každého milovníka divadla to nezmeškat. Divadlo by si to třeba dalo na plakát a bohatě by to stačilo.

Zahálka: Toufar (ND Praha - Divadelná Nitra)

Besedy s tvůrci bývají ošemetné: někdy se člověk dozví i věci, které vlastně vůbec vědět nechtěl. O Březinově a Zelenkově Toufarovi jsem například nechtěl vědět, že...

Zahálka píše z Nitry (podruhé)

Tedy přesněji řečeno: napsal ve vlaku z Nitry.

Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně,

Zahálka píše z Nitry (poprvé)

Jistý přední český režisér mi na plzeňském festivalu mezi dveřmi oznámil, že to Hermanisovo Černé mléko bylo jak klauzury v prváku na DAMU. Jako festivalovému dramaturgovi mi tenhle cynický přístup přišel dost nefér, jako festivalový divák mu zase začínám přicházet na chuť.

Zahálka: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

U málokteré inscenace jsem si tak jistý, že čím méně člověk dopředu ví, tím lépe, než u nového meyrinkovského projektu spolku Tygr v tísni (v čele s režisérem Kristiánem Kubákem a dramaturgyní Marií Novákovou) - takže namísto recenzní glosy pár věcí, které byste podle mě asi vědět měli.

Zahálka: Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Paradoxní pocit: člověk tráví spoustu času tím, že vysvětluje svému laickému okolí, že klasickým dramatikům je jedno, jak s nimi který postmoderní režisér naloží, že ono okřídlené znásilňování herců režiséry je jen mýtus, který si vymysleli líní herci, že pojmenovat si po pěti minutách inscenaci jako cochcárnu a dál nehledat její smysl je špatný přístup a tak dál.

Zahálka: Zahradní slavnost (ND)

Občas říkávám, že jsem vlastně nenáročný divák - a občas mi to někdo ani trochu nevěří. K Zahradní slavnosti už toho bylo napsáno tolik, že snad jen takto: je to z velké části svižné, zábavné, kontaktní divadlo, navíc na poměry domu opravdu nadstandardně dobře zahrané. Docela věřím tomu, že by se s ním ND mohlo objevit na nějakém zahraničním festivalu a že by to rozhodně nebyla žádná ostuda. Většině výhrad a pochybností kolegů Škorpila a dalších vlastně rozumím, ale... Je to vážně tak málo?

Zahálka: Playing Cards 1: SPADES (Ex Machina - Robert Lepage)

Stalo se jedné noci

Není vždycky dobré mít na inscenaci hodně peněz - stávává se potom, že se tvůrce příliš soustředí na to, co si za ně může koupit, a na takové banality jako obsah už nezbývá mnoho času. Kanaďan Robert Lepage mívá hodně peněz a dost si na tom zakládá; českému operymilovnému divákovi bude možná známá jeho newyorská inscenace Wagnerova Ringu, která si dala natolik záležet na práci s projekcemi a obří soustavou nakloněných rovin spojených na ose táhnoucí se v několikametrové výšce napříč celým jevištěm, že něco jako výrazná herecká práce nebo dokonce i vynalézavější mizanscény nemohlo tvůrce zatěžovat (někteří kritici psali o "koncertním provedení opery se scénografií za desítky milionů" atp.) - a přesto to nebyla zcela marná podívaná.

Zahálka: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)

Někdy není špatné jít do divadla s obavou. S dramatikou Michela de Ghelderode mám za sebou několik dost nešťastných diváckých zkušeností a není to ani autor, kterého bych si četl pro radost - a po několika ohlasech z první premiéry jsem na tu druhou vyrážel s jistou ostražitostí. Nakonec mě ale Slečna Jairová v Dlouhé vysloveně potěšila.

Zahálka: Hašler... (DnV)

Slzičky a ironie

Pavlu Kohoutovi a Divadlu na Vinohradech lze k novince zvané Hašler... leda gratulovat: ať už by člověk hře nebo inscenaci chtěl vyčítat cokoliv, mají dokonalé alibi. Hašler... je kýč, který sám sebe tematizuje, svým obsazením (hl. role Petr Rychlý a Kateřina Brožová) nabízí k úvaze problém dnešní módy seriálového herectví, vztah vysoké a nízké kultury, umění a kýče a tak dále a tak dále. Je to, řečeno s Vodňanským, dvouetážová inscenace: v jedné rovině naivisticky rozehrávané pásmo z mistrova života zcizované těmi nejbanálnějšími klišé divadla na divadle, v té druhé potom ironická intelektuální hříčka s tímtéž.

Zahálka: Poznámka o novinových titulcích

Do Hospodářských novin přišla tento týden čtenářská reakce na recenzi Strýčka Váni od Marie Reslové. Její autor varoval, že podobné recenze mohou sloužit jako kladivo zřizovatelů na nebohá divadla, což je samozřejmě na delší debatu, ale poměrně příznačné je, že na reakci na recenzi vedl přes její prý příliš emocionální titulek. Ponouklo mě to konečně zveřejnit něco, co už chci napsat dlouho. Málokdo totiž ví (než jsem začal psát do novin, sám jsem to nevěděl), že autor recenze ve většině případů nejenže nedělá titulky, ale zpravidla nad nimi ani nemá kontrolu - a to nejenom nad titulky, ale i nad mezititulky, popisky k fotografiím a někdy i samotným textem. (Netýká se to ostatně jen deníků, ale většinou i Divadelních novin.) Neříkám, že je to špatně, a ani v nejmenším si nestěžuju, ale říkám si, že by se to mělo vědět - až se zase někdo bude vztekat. Děkuji za pozornost.

(Titulek této glosy není redakční.)

Zahálka: Dvě z Brna

Stává se mi to pravidelně: vrátím se domů a zjišťuju, že už vlastně nemám důvod nic moc psát, protože už to beztak napsal někdo z kolegů, kteří byli u stroje dřív a rychleji píší, a já nemám potřebu nic dodat. Z víkendového výletu do Brna tedy jen pár poznámek k tomu, co už napsal Vladimír Mikulka v předchozích příspěvcích.

Zahálka: Prolomit ledy (Západočeské divadlo Cheb)

Dramaturgie chebského divadla je v kontextu českých regionálních scén nepochybně obdivuhodná - i proto, že letos už stihla uvést na česká jeviště vůbec poprvé dva současné evropské dramatiky. Zejména v případě Joëla Pommerata, jehož oceňovanou hru Ma chambre froide (tedy Moje mrazírna) premiérovalo včera pod lehce instantním názvem Prolomit ledy, je to odvážný krok: Pommerat je nejen jedním z nejzajímavějších, ale také jedním z nejobtížněji uchopitelných francouzských dramatiků; zcela vzdálený čemukoliv, co by jakkoliv připomínalo dobře udělanou hru bulvárního střihu, ale také ne tak docela koltésovský. Ve hře Prolomit ledy se jeho nejednoznačné, groteskně vykloubené vidění světa potkává se zcela konkrétním prostředím: z velké části se odehrává v "zákulisí" supermarketu, kde se špatně placení a utahaní zaměstnanci dennodenně potýkají se svým zlostným šéfem a později se naopak dostávají do situace, v níž se o chod a prosperitu supermarketu musejí starat sami.

Zahálka: Žebrácká opera (Klicperovo divadlo)

„Viděl jsem to, je to už dávno a přišlo mi to špatné. Paradox je v tom, že předtím, než začal natáčet, měl jsem s Jirkou Menzlem schůzku na Vikárce a říkal jsem mu: Prosím tě, nech je, ať to jen odříkávají. Nesnaž se, aby se pitvořili a dělali z toho grotesku. Nadsázka s mými hrami nejde dohromady, ta v nich umrtví absolutně všechno. A přesně touhle cestou kráčel. První část byla ozdobena různými ornamenty, Macheath běhal po Londýně a vraždil a to mu vydrželo do půlky. Potom možná pospíchali, protože ve druhé polovině, když měl dlouhé monology a nebyly ničím přibarveny, už to tak špatné nebylo. Ale celkově si myslím, že to byl omyl.“ 

Zahálka: Rebeka /Rosmersholm/ (DnV)

Ta paní něco tají

Vinohradská dramaturgie se v programu chlubí, že Rosmersholm nasadila vůbec poprvé jak v DnV, tak v celé Praze. To první pravda je, to druhé nikoliv (hru uvedlo přinejmenším Letní divadlo na Smíchově 1887 a ND 1899), ale každopádně je Pitínského brněnská inscenace z roku 2005 široko daleko jediná. Přiznám se, že moc nevím, proč Rosmersholm při vší lásce ke klasikovi nasazovat dnes - a včerejší večer na Vinohradech mi s tím příliš nepomohl. Jasně patrný výklad veškerý žádný: zkrátka jen příběh o odvržení konzervativních hodnot, na němž není nic moc zvláštního, a lovestory s temným tajemstvím, jakou ale hravě překoná každá lepší detektivka. Přesto by z toho jistě mohlo být dobré divadlo: buď experiment s nápaditou obrazivostí, jaký nás zřejmě čeká večer s Eyolfkem v Dlouhé, nebo prostě jen kvalitní a skvěle hraná interpretační činohra. Tak trochu jsem doufal, že se dočkám toho druhého, neb to je ostatně proklamované směřování vinohradské scény. Nedočkal.

Zahálka: Hráči (Komorní scéna Aréna)

O ostravské Aréně se už dlouho říká, že je to "takový ostravský Činoherák", a nikoliv náhodou se tu na repertoáru čas od času objeví něco ze slavných "činoherákových" titulů (vzpomeňme třeba Penzion pro svobodné pány). Navíc tu je dlouhodobě patrná orientace na ruskou dramatiku od klasiků po Koljadu, takže je docela logické, že se tu v režii Ivana Krejčího na repertoáru objevili Gogolovi Hráči - text sice vděčný, ale věru nesnadný, na němž si lze moc pěkně vylámat zuby. Aréna si zuby nevylámala, ba naopak: Hráči tu přinášejí ryzí potěšení z perfektní herecké souhry, která upomene na podobné zážitky z Dejvic. A krom toho člověka znalého textu a jiných inscenací dovede mnohdy potěšit tím, jak jsou některé situace vyložené a udělané. Ovšem: žádný dramaturgický objev ani velká inscenační originalita, zkrátka jen výtečná činohra. Už dlouho mě nic nepotěšilo tolik.

Více v recenzi, která vyjde v HN (snad během příštího týdne). Info o inscenaci zde.