Mikulka: Postradatelní (Buchty a loutky)

Sylvester se vrací

Kritici mají sklon - vcelku pochopitelný - přeceňovat v divadle originalitu. Když se v inscenaci nestane něco neočekávaného, překvapivého či dosud neviděného, bývá to důvod k nespokojenému mrmlání (uznávám, sám to taky občas provozuji). Nic proti originalitě, jenže - co si počít s těmi, kteří zkrátka a dobře dělají to své, kteří drží styl? Hezkým příkladem mohou být Buchty a loutky. Zkušenější divák si v jejich případě může skoro pořád říkat něco jako „tohle už jsem viděl“. Jasně, viděl, no a co? Myslím, že se v tomto ohledu mohu směle považovat za diváka zatraceně zkušeného, ale stejně se na každou novou premiéru Buchet těším a obvykle si v ní s větším či o něco menším potěšením najdu to své. A je mi přitom vcelku jedno, že to už dávno není nic objevného a překvapivého.

Mikulka: Ježíš je na Tinderu (MDP - Komedie)

110 minut, které by bylo bývalo lepší strávit jinak

Ve Španělsku usazený Argentinec Rodrigo García zažil své hvězdné období zhruba v nultých letech. Viděl jsem tehdy po festivalech pár jeho inscenací a zůstala mi po nich nejasná vzpomínka na úpornou, ale nijak zvlášť inspirovanou snahu provokovat za každou cenu, kombinovanou s neméně úpornou, leč poněkud rutinní kritikou konzumerismu či kapitalismu (na různá ocenění to kupodivu stačilo). Po zhruba patnáctileté pauze nicméně jednomu otrne a tak jsem se vypravil do Divadla Komedie, kde byla k vidění česká premiéra Garcíova koprodukčního kusu Ježíš je na Tinderu.

Mikulka: Žáby (Fourlegs - Dejvické divadlo)

Vyšinutec jako narozeninový dar

Už jsem to porůznu napsal v různých jiných souvislostech, takže nezbývá, než se opakovat: Petr Zelenka umí psát a Ivan Trojan je herec, který se v jeho postavách dokáže zabydlet s naprosto suverénní samozřejmostí. Platí to i pro monodrama Žáby, které Trojan dostal jako dar k blížícím se šedesátinám a které hodlá uvádět jako putovní inscenaci pod hlavičkou vlastní agentury Fourlegs. (Premiéra se nicméně odehrála na domácí půdě Dejvického divadla.)

Voska: Zapomenutou cestou Praha-Lvov (Městská divadla pražská - 3KINO ART)

Prořvat se dějepisem

Hlavně díky skvělému gymnaziálnímu dějepisáři mne historie, a obzvlášť československá, vždycky dost bavila. Samozřejmě se nepovažuji za historika, ale něco málo z naší minulosti jsem snad v hlavně udržel. Jenže vyrazit s takovým zázemím na představení nové inscenace MDP Zapomenutou cestou Praha-Lvov v prostoru 3KINO ART v pasáži U Nováků se ukázalo být zásadní chybou.

Mikulka: Jenom konec světa (HaDivadlo)

Mikulka: Národní sbírka zlozvyků (Losers Cirque Company - Divadlo Bravo)

O tom, že Tomáš Dianiška patří mezi nejspolehlivější hitmakery českého divadla není pochyb. Jednu z úspěšných linií jeho tvorby tvoří tituly, které by bylo možné onálepkovat jako „intimní duety“. K položkám jako 1000 věcí, co mě serou nebo Žena filmového kritika nyní přibyl kus, který vznikl na základě dosti neobvyklého spojení: Dianiška spolu s členy novocirkusové Losers Cirque Company nastudoval inscenaci, v které využil tzv. Národní sbírku zlozvyků, kterou sestavuje „sociální architektka“ Kateřina Šedá.

Dubský: Macbeth (Horácké divadlo Jihlava)

Umělecký šéf Horáckého divadla Michal Zetel se razantních úprav klasických her nebojí (což předvedl třeba ve variaci na Tři sestry, kterou ve Slováckém divadle Uherské Hradiště založil na herecké improvizaci). Jihlavský Macbeth je v tomto ohledu klasičtější, ale i zde dochází k výraznému interpretačnímu zásahu. Ten spočívá ve ztrojení ústřední manželské dvojice.

Voska: Filoktétés. Last minute (Divadlo X10)

Na dovču s Filoktétem aneb Možná, že se mýlím

Občas se mi přihodí, že odcházím z představení, aniž by se mi podařilo pochopit, co a proč se mi tvůrčí tým svou inscenací snažil říct. Tak se stalo i na jednom z prvních uvedeních titulu Filoktétés. Last minute v Divadle X10. Chyba může být na mém přijímači nebo na straně divadla, chtěl jsem to prostě jen zmínit, abych dal na srozuměnou, že k veškerým následujícím řádkům je záhodno přiřadit si výrazy jako možná, pravděpodobně, asi.

Škorpil: Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé)

 Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.

Mikulka: Racek (Divadlo Na zábradlí)

Čechov až na kost

Asi jsem nebyl sám, kdo od Havelkova Racka v Divadle na Zábradlí očekával, že režisér klasiku nějakým způsobem „rozstřílí“ (nebo že třeba odkáže na zdejšího, dnes už legendárního Racka Léblova). Nestalo se. Na rozdíl od Havelkova dosti bezradného dejvického pokusu propojit dávnou klasicko-romantickou „bitvu o Hernaniho“ s dnešními kulturními válkami, zůstala Čechovova sonda do světa všeobjímajících frustrací a nepřehledných sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním ve tvaru víceméně původním. Věci to bylo ku prospěchu.

Dubský: Soused (Městská divadla pražská)

Městská divadla pražská uvedla v české premiéře novinku z německojazyčné oblasti. Hra Soused Daniela Kehlmanna měla ve vídeňském Burgtheatru premiéru na podzim roku 2022 a je adaptací autorova scénáře ke stejnojmennému filmu.

Voska: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

Kruté žerty se Sověty

Ani mne nejnovější premiéra Dejvického divadla příliš neuchvátila a souhlasím s Jakubem Škorpilem (tady) i Radmilou Hrdinovou, že hlavním kamenem úrazu inscenace Michala Vajdičky je přepísknutá fraškovitost směřující až k řachandě. A ano, obzvlášť ve srovnání se stejnojmenným filmem, který komickou a drsně tragickou rovinu dokázal vybalancovat daleko šikovněji. Přesto si zkusím trochu zahrát na ďáblova advokáta, abych vyzdvihl dva aspekty, které mi v dejvické inscenaci přišly vlastně dost povedené.

Škorpil: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

 Inscenace Ztratili jsme Stalina, kterou v Dejvickém divadle podle adaptace Daniela Majlinga režíroval Michal Vajdička má podtitul „groteska z Kremlu“. Jde však o poněkud matoucí vymezení. Správněji by totiž mělo znít „fraška z Kremlu“. (A pro ty méně chápavé snad i „řachanda z Kremlu“.)

Dubský: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

Na novou inscenaci Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí jsem mířil trochu s obavami. U Medvěda s motorovou pilou jsem měl pocit, že se režisérův oblíbený formát krátkých skečů rozvíjejících ústřední téma či motiv už poněkud vyčerpal a Mikulášek se v něm umělecky zacyklil. Uvnitř banánu sice po formální stránce nijak nepřekvapí, ale pro mě to tentokrát byla trefa do černého. V divadelní adaptaci knihy Pavla Klusáka se podařilo stvořit křehký, surreálný svět hudebních podivínů a outsiderů.

Voska: Ještě chvilku (Národní divadlo)

Tvůj táta je divadlo

Dvě starší ženy, Věra a Květa (Johanna Tesařová a Jana Preissová), přicházejí pozdě na velevážnou operu. A protože jsou to dámy od rány, jejich vstup do hlediště je tak halasný, že představení musí být zastaveno. Věra se pustí do plamenné diskuze s osazenstvem divadla, a až teprve když se dosyta vypovídá, může se hrát dál. Tedy, jen na chvilku. Technici totiž zjistí, že někam zašantročili stroj na sny. Najdou ho pod Květiným přístavkem, dostane se do rukou zmíněným dámám – a pak už se dějí věci.

Dubský: Bílá Voda (Městské divadlo Brno)

Dramatizace románů Kateřiny Tučkové se na českých jevištích zabydlely, takže není divu, že její nejnovější dílo Bílá Voda se divadelní verze dočkalo již necelé dva roky po vydání. Ve světové premiéře ji uvedlo Městské divadlo Brno, ještě v této sezoně se objeví i na prknech pražského Národního divadla.

Škorpil: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

V zásadě bych na okraj inscenace na motivy knihy Pavla Klusáka Uvnitř banánu mohl napsat něco podobného, co jsem poznamenal už v reakci na Medvěda s motorovou pilou. Obě inscenace mají obdobná pozitiva i negativa. Na jedné straně stojí tentokrát herectví Davida Petrželky, Kateřiny Císařové a Anny Kameníkové, muzikálnost většiny obsazených a hudba Martina Kyšperského r/evokující kreace muzikálních outsiderů a exotů.

Dubský: Hamlet + Vyhubyt (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Hamlet

Režisér Pavel Khek Shakespearovu nejslavnější tragédii pro účely hradecké inscenace rázně osekal; vystačí si s osmi postavami, zmizeli Rosencrantz s Guildensternem, Fortinbras, hrobníci či herci. Hamlet je pojat jako rodinné drama, Khek ho nečte přes nějaké konkrétní téma, ale spíše se snaží prokreslit nezdravé vztahy mezi postavami, jež jsou zhusta založeny na touze ovládat či generačním nepochopení.

Hankovcová: Vojcek_jednorozměrný člověk (Lachende Bestien - Divadlo X10)

„A co my s tím, Vojcek?“

Vojcek je smršť. Poutavá, vtipná, rozjívená smršť zahalená v blyštivých třásních, dýmu a popových beatech. Michal Hába si torzovité drama ohýbá všemi možnými směry, Büchnerův beztak roztříštěný text to ale snese. Navíc je zábavné pozorovat, jak se předloha mísí s režisérovou rázností a jazykovou akrobacií. Vtípky, slovními hříčkami, pop kulturními odkazy a zcizováky se to v Hábově textové úpravě jen hemží. Stejně tak se rozbíhá doširoka tematicky. Od nástrah kapitalismu, přes klimatickou krizi, až po otázky spojené s feminismem a lidskou svobodou... Všechno s jízlivým úšklebkem na rtech a notnou dávkou (sebe)ironie, což pomáhá celkovému dojmu řachandy, v níž není na místě nad ničím přemýšlet hlouběji, nedejbože moralizovat.

Mikulka: Miss rodeo (Alfred ve dvoře)

U nás na Jihu

Určitě je to lákavé: postavit celou inscenaci primárně na atmosféře. Anežka Kalivodová to zkusila s kovbojsko-buranskou náladou amerického Jihu a vyšlo jí to zhruba tak napůl.

Mikulka: Insomnie (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Jak se dělá divadlo

Po povedeném Jídelním voze přišel David Šiktanc s další inscenací vystavěnou na základech „vlastních zážitků“ – a opět mu to vyšlo. Insomnie pojednává, navzdory trochu matoucímu titulu, především o tom, jak vzniká divadelní inscenace a jaké nejistoty i pochybnosti přitom provázejí režiséra, který se shodou okolností nápadně podobá samotnému Šiktancovi.

Hankovcová: Echodrama (Venuše ve Švehlovce)

Míjení se. Ta slova se mi neustále vracela na mysl během premiéry Echodramatu, improvizačního divadelně-hudebního projektu, který uvádějí ve Venuši ve Švehlovce studenti DAMU a HAMU. Čtyři postavy se neustále míjejí, mluví spolu, ale neslyší se. Atmosférou vše připomíná mix Čechova se současnou irskou spisovatelkou Sally Rooney. Jenže jsem měla pocit, že stejně jako spolu neumí komunikovat postavy, ani já se nedokážu na dění plně napojit.

Dubský: Zaráz (čtvrtek 18.1.)

Vosa (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Opilí (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Vladimír Mikulka: Zaráz (čtvrtek 18. 1.)

Opilí (Slovácké divadlo)

Po dvou dnech ve Zlíně jsme ve čtvrtek ráno přejeli do Hradiště a začalo to být docela napínavé: po moderátorce diskusí přišla o hlas i jedna z klíčových hereček, dopolední Fyzikové tak museli být zrušeni (respektive na poslední chvíli nahrazeni jiným představením) a ohledně večerních Opilých se čekalo, jestli zaberou záchranné medicínské aktivity. Nakonec zabraly, takže alespoň večerní představení proběhlo, jak mělo. Mimochodem, až na závěrečné diskusi se ukázalo, jak moc to bylo pro Slovácké divadlo důležité: Opilí jsou kvůli „nehledanému“ výrazivu v nemilosti velké části místního publika a festival tak představoval nejspíš poslední šanci představit ambiciózní inscenaci odborné veřejnosti.

Dubský: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)
Špína (Městské divadlo Zlín)  

Mikulka: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)

Špína (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz (úterý 16.1.)

Láska, vzdor a smrt (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Dub (Městské divadlo Zlín)

Voska: Nejbližší (Činoherní klub)

Queerová schovka

Shodou okolností se Nejbližší v Činoherním klubu stal již třetí inscenací s queer tématikou, kterou jsem v poslední době viděl. Nic proti tomu, ba naopak, jen houšť. Já, Johan*a v Komedii sice trpí slabou režií a silně nevyrovnanými hereckými výkony, Edvard II. Depresivních dětí jako by se zase nemohl rozhodnout, jestli chce být spíš historickou rekonstrukcí nebo apelativně aktuálním divadlem, u obou je však přes všechny nedostatky patrné, že se tvůrčí týmy opravdu snažily o osobitý pohled na velice aktuální problematiku. Zato Činoherní klub na to jde se svou druhou letošní premiérou vskutku lišácky.

Mikulka: Velká vodní loupež (Jihočeské divadlo)

Dva v jednom

Všichni, kdo píší o divadle, se tím už určitě setkali mnohokrát: zdánlivá drobnička nečekaně strčí do kapsy kousky podstatně ambicióznější. Přesně tohle platí pro budějovickou Velkou vodní loupež, a to dokonce dvojnásobně. Inscenace je totiž příkladem toho, že se dotyčný princip může uplatnit i „uvnitř“, v rámci jediného artefaktu.