sobota 14. září 2019

Mikulka: Krvavý román (LokVar, Festival Žižkovská loutka)

Přiznám se, že o existenci festivalu Žižkovská loutka jsem až do včerejška vůbec netušil (přestože se letos konal již počtvrté) a o loutkovém divadle LokVar jsem měl povědomí jen velmi mlhavé (přestože jsou jeho členy známé tváře, vesměs z Divadla v Dlouhé). V pátek třináctého jsme se tak do žižkovského Atria na jejich adaptaci Krvavého románu vypravili zcela naslepo - a byl z toho zážitek více než příjemný.

čtvrtek 12. září 2019

Švejda: K.Š.E.F.T. (Činoherní klub)

Nad jednou drobností


Na začátku jedné ze scén inscenace K.Š.E.F.T. vidíme Jacka a jeho "dárek", prostitutku Julii v posteli. Ondřej Sokol jej aranžuje tak, že Sandře Černodrinské jsou vidět obrysy polonahého těla. Václav Šanda následně vyskočí z postele, je "dole bez" (aniž v šeru zbytečně vidíme detaily) a slipy si obléká zády k divákům. Černodrinská si pak - skryta za peřinou - přes nahou hruď přetáhne Jackovo tričko.
V rámci inscenace tohle provedení nemá žádné hlubší opodstatnění. Jde jen o vzorově bulvární polechtání diváků.

úterý 13. srpna 2019

Šotkovský: Eva Stehlíková (1. 2. 1941 – 12. 8. 2019) v sedmi pádech

Povolanějších k tomuto nekrologu je jistě spousta – nejsem klasický filolog ani teatrolog, s lady Evou (jak jsme jí mezi přáteli říkali) jsem se znal jen v posledních desíti letech jejího života. Ovšem slib je slib a ten se musí splnit. Takže se nezlobte, paní profesorko, sama jste si o to řekla. Budiž tato vzpomínka brána jen jako skromná částečka toho, co po lady Evě zůstává v kolektivní paměti.

středa 7. srpna 2019

Mikulka: Parchant v klobouku (Buranteatr)

Nevstoupíš do stejné řeky


Do Divadla v Celetné jsem se na pravidelné prázdninové hostování Buranteatru vypravil po několikaleté pauze, a to hlavně proto, že byla k vidění inscenace tamní „staré party“ v čele s trojicí Tyc-Šotkovský-Isteník. Jenže málo platné, přísloví o vstupování do stejné řeky se naplnilo také tentokrát. A to i když necháme stranou novotu v podobě nacpaného sálu.

úterý 2. července 2019

Raiterová: Fyzici (Slovenské národní divadlo)

Jan Klata u slovenského brata


Cesta do Bratislavy uběhla cobydup. Teplotní šok při výstupu z klimatizací vymraženého RegioJetu na rozpálenou placku před bratislavským nádražím spravilo studené kafe z pochybného stánku a už se šinu rozteklým městem směrem k Dunaji. Cestou přemýšlím o taktice, jakou se do Slovenského národního divadla dostat, pokud selžou instrukce, které mi poskytl bratislavský kamarád Matej. Mám v těchto taktikách velký vzor, můj táta na koncert Tiny Turner v roce 1981 prošel namaskovaný jako instalatér a následně zpřeházením čísel míst v sále vytvořil chaos, díky kterému se mohl se svými přáteli koncertu nerušeně zúčastnit. Nakonec ale není třeba nic vymýšlet, instrukce nezklamaly.

sobota 29. června 2019

Dubský: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Malý říjen (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Persony (Divadlo Na zábradlí)
Furianti (Klicperovo divadlo Hradec Králové) 

pátek 28. června 2019

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Klicperovo divadlo: Furianti


Čtvrtek byl den vynechávek, předčasných odchodů, koncertů a intenzivního poflakování. Takže zde jen o večerních Furiantech v Klicperáku.

čtvrtek 27. června 2019

Tynan: Černá a bílá (Richard Burton jako Jago)

Pro kalibrování měřítek i nahlédnutí do jiné doby i jiné kritické kultury nebude myslím na škodu na tomto blogu nabídnout text jednoho z klasiků – Kennetha Tynana, snad nejuznávanějšího anglického kritika 20. století. Recenze na inscenaci Othella v londýnském Old Vicu pochází z roku 1956 (to bylo Tynanovi mimochodem necelých devětadvacet).

Dubský: Divadlo evropských regionů (středa 26.6.)

Transky, body, vteřiny (Divadlo Petra Bezruče)
Salto w tył (Teatr Ludowy Krakov)


Středa byla v Hradci ve znamení tropických teplot a sportu. Obě produkce, které jsem navštívil, se inspirovaly životy významných českých sportovců.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 26.6.)

Odivo Banská Bystrica: Aero
Divado Petra Bezruče: Transky, body, vteřiny
Viktor Černický: Pli


Úvodem oprava. Nejmenovaná znalkyně z MKČR mne na odpoledním představení v Besedě vlídně upozornila, že zdrojem vůně, o které jsem se tu včera romanticky rozepisoval, nejsou jasmíny, ale lípy. S příjemným pocitem, že festivalové zprávy Nadivadla sledují i kompetentní orgány, se ke svému trapnému omylu přiznávám a slibuji, že na sobě přinejmenším v tomto ohledu zkusím trochu zapracovat. Nepoznat vůni lípy, co jsem to za vlastence. Mimochodem, když už jsme u tématu: podstatně méně libě vonící strom na schodech vedoucích od Klicperova divadla do Žižkových sadů (znalci i znalkyně jistě vědí) není letos cítit vůbec. Záhada.