Mikulka: Krkavci (Dejvické divadlo)

Nevěřte nikomu!

Skoro se tomu nechtělo věřit, ale stalo se: Janu Fričovi (a Martě Ljubkové) se v Dejvicích podařilo vstoupit do velmi podobné řeky jako před lety v Národním s Vassou Železnovovou. Sto padesát let stará, úmorně upovídaná a průhledně tezovitá hra Henry Becqua v jejich inscenaci ožila a proměnila se v silný nadčasový příběh o bezmoci obyčejných lidí, kteří se ocitli tváří v tvář nelítostnému světu financí, spekulací a nesrozumitelných zákonů.

Voska: My děti z druhé ruky (Eliadova knihovna)

Děcák na vlastní kůži

U tématu dětských domovů a sociální vyloučenosti těžko očekávat úplnou selanku, inscenace Róberta Štefančíka My děti z druhé ruky, která se uvádí v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, přesto umí překvapit otevřenou drsností.

Voska: Díla. Autoportrét. Sebevražda (MeetFactory)

Z Francie na Šumavu a zpět

Titulní trojici knih francouzského spisovatele Édouarda Levého adaptovala pro smíchovskou MeetFactory režisérka Viktorie Vášová. Subjektivně největší část její inscenace tvoří opravdu zábavné fragmenty z Děl, v jejichž rámci čtveřice účinkujících nabízí jakýsi stand-upový orloj spisovatelem navržených a nerealizovaných uměleckých děl - která herci s nadsázkou popisují či přímo představují.

Škorpil: Heda Gablerová - naostro (Činoherní klub)

Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.

Dubský: Mešita + Ze života hmyzu (Národní divadlo Brno)

Mešita Téma kulturních válek je aktuální a může být i provokativní, navíc dochází i na střelbu takříkajíc "do vlastních řad“. Tvůrci totiž svou kritiku míří jak na homofobní, rasistickou či dezinformacemi zpracovanou část společnosti, tak na soudobé ochránce morálky a politické korektnosti, kteří přesně vědí, co a jak je možné ve veřejném prostoru říkat. (Předesílám, že nový titul Martina Glasera a Olgy Šubrtové jsem viděl na veřejné generálce.)

Dubský: Faust (Horácké divadlo Jihlava)

Po divácky úspěšném Utrpení mladého Werthera a kritikou oceňované adaptaci Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky se režisér Jakub Čermák v Jihlavě vrátil ke Goethovu dílu. Jeho Faust je plný symbolických obrazů, zároveň ale působí srozumitelným dojmem.

Voska: Oresteia (Národní divadlo)

Zabouchnuti v umývárce

Předně je potřeba přiznat, že nová „národní“ Oresteia v režii Mariána Amslera disponuje hned několika opravdu dobrými momenty. Předně je to scénografie Petra Vítka, tvořící obří a zároveň tísnivě chladný kachlovaný prostor, který si navíc skvěle rozumí s propracovaným světelným designem Karla Šimka; docela nenásilně se tu používá i princip live cinema. Stejně tak hudba Ivana Achera dokáže sugestivně podbarvovat jednotlivé nepříjemné situace (příjemné aby tu člověk pohledal). A povedlo se současné rámování celku coby terapeutického sezení, které podstupuje čím dál neurotičtější Orestés (Zdeněk Piškula) s přísnou Doktorkou (Gabriela Mikulková).

Mikulka: (Ne)boj (tyhle - Divadlo X10)

Chvála podivnosti

Už dlouho jsem tu nešermoval termínem „divné divadlo“. Pro inscenaci (Ne)boj skupiny tYhle v každém případě sedí jako ulitý. Na webových stránkách se přitom lze dočíst, že Florent Golfier-Brechmann a Lukáš Karásek ve svém duetu „pohybově a tělesně prozkoumávají z různých perspektiv bytí v konfliktu (…) zvou k sobě rozličné kvality konfliktů, jichž jsme součástí a které se odehrávají na různých systémových úrovních“.[1] Jenže, upřímně řečeno, při sledování představení v poněkud nevlídném prostředí Divadla X10 divnost vše ostatní spolehlivě převálcovala. Což rozhodně není míněno jako výtka.

Mikulka: Paní Dallowayová (Divadlo Na zábradlí)

Co je to za ženskou?

Tahle inscenace ve mně zanechala hodně rozporuplné pocity. A nemyslím to jako eufemismus, opravdu si nejsem moc jistý dokonce ani v té úplně nejzákladnější kategorii, jestli se mi představní líbilo nebo ne. Nebo trochu jinak: docela často to byla podívaná poněkud nezáživná, stejně tak ale platí, že Anna Klimešová a spol. dokázali navodit skutečně silnou atmosféru. Ani nemluvě o svůdném kouzlu nepravidelného, značně nepředvídatelného prolínání depresivní tíživosti s ironickým žertováním.

Voska: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

Taťka v nás

V Divadle v Dlouhé se režiséru Michalu Vajdičkovi očividně daří, Kartonový taťka je – obzvlášť ve srovnání s několika jeho posledními tituly – hodně příjemným překvapením, které dobře rozvíjí linii divácky přístupných inscenací postupně se proměňující pražské scény.