Mikulka: Kuřačky (Národní divadlo moravskoslezské)

OST-RA-VAR, den druhý

 

Zajímavostí druhého dnu OST-RA-VARu bylo čechovovské derby v rámci Národního divadla moravskoslezského. Festivaloví bookmakeři to sice odhadovali jinak, ale v přímém souboji těsně zvítězila Ryšánkové komorní variace na Tři sestry nad Páclovým herecky i režijně nevýrazným Ivanovem.

Švejda: Sedm psychopatů

Nový film Martina McDonagha

Martin McDonagh, ikona světového dramatu přelomu tisíciletí, v posledních letech pravidelně střídá práci v divadle a ve filmu. Po divadelní hře Ujetá ruka ve Spokane (2010) přišel letos v říjnu, jako scénárista i jako režisér, s novým filmem Sedm psychopatů, který se od tohoto čtvrtka promítá i v českých kinech.

Mikulka: Sajns fikšn (Národní divadlo moravskoslezské)

Začal OST-RA-VAR...

Minimálně v jednom ohledu je Sajns fikšn mimořádná inscenace: tak zbytečné, marné a nejapné divadlo se hned tak nevidí. Chvíli se hraje televizně banální komedie typů (pitomá modelka, vyčůraný podnikatel, rozevlátý umělec, úplatný a hloupý policajt), pak snaživě absurdní sci-fi, potom zas cosi všeobecně politicko-sociálně kritického (k tomu pro jistotu zabliká mapa Česka a portrét Václava Klause) a na konci se pro větší legraci objeví tři kosmonauti v žertovných nafukovacích skafandrech. Tempo vázne, děj se neděje, ale podivně bují (jenže Twin Peaks to nejsou, to tedy opravdu ne), režijní nápady se ztrácejí v nedohlednu, herci bez valného zájmu předvádějí nízkoenergetický derivát rutinní konverzačky, publikum pospává.

Ostravar začal zostra. Jedinou výhodou je, že dál už se to tu může jen zlepšovat.

 

oficiální info zde

 

Mikulka: Pestré vrstvy (Divadlo Petra Bezruče)

Pokud se na divadle některé pravdy řeknou moc natvrdo, může to být horší, než kdyby se neřekly vůbec. A pokud se navíc ony pravdy vyřknou v poslední scéně, po dvou hodinách hraní, které k jejich sdělení nijak zvlášť nesměřovalo, je to ještě horší. Nepomůže ani to, že to mohou být pravdy samy sobě veskrze schváleníhodné.

Mikulka: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Pokud se vám v divadle přihodí, že se nejdřív podvědomě a pak už i úplně přiznaně těšíte, kdy už konečně dojde na nějaký řachavě laciný výstup, je cosi v nepořádku. Mně se to stalo na Pánovi z Prasečkova. Inscenace se sice vytrvale tváří, jako že si bude s ironickým nadhledem pohrávat s pokleslou fraškou, jenže pohrávat si vlastně není s čím.

Kyselová: „K metodologii divadelního výzkumu: analýzy inscenací malých scén“

No tak sme sa sekli, no! A čo ako?!

To tak človek ide  na teatrologický (teda vedecký) seminár o výskume českého divadla a zistí, že skoro prázdny Malý sál IDU okupuje nejaká prednáška o ázijskom divadle. Presunie sa teda do knižnice IDU - áno, tam, kde sa požičiavajú knižky, tam kde je zima a málo miesta a áno, tam sa nasúkalo asi 20 stoličiek, pult s občerstvením a kolovala prezenčka. A tu prichádza rozuzlenie - zo semináru sa stala vlastne PR akcia DiFa JAMU. Kde Josef Kovalčuk priniesol mikulášske dárky (nesúvisí to s jeho bradkou) v podobe všetkých titulov, ktoré im nedávno vyšli a že ich nebolo málo.

Švejda: Ke grafické podobě Amatérské scény

Již bezmála dva roky funguje Amatérská scéna pod novým vedením Michala Drtiny, který časopis převzal po Milanu Strotzerovi (osobě, která Amatérskou scénu v polistopadových časech de facto nově konstituovala). Drtina pozměnil jak obsahovou, tak grafickou podobu časopisu. Zatímco v prvém případě by pořád, myslím, bylo ještě unáhlené nějak zásadně hodnotit její současný stav, v druhém případě není proč čekat.

Šotkovský: Škola pro ženy (Teatr Stary Kraków)

Molièrova Škola pro ženy se hraje v krakovském Teatru Starym již desátou sezonu a je to na ní poněkud znát. Bylo to vidět nejen na evidentní laxní rutině, s níž byly sehrány vedlejší role Chrysalda a Oronta, která slouží jen uvedení do příběhu a značně nevěrohodnému happyendu (který režisérka Ewa Kutryš nechal jak leží a běží, bez snahy o zřetelnější parodickou nadsázku nebo naopak důkladnější rozehrání, které by nás přimělo jej vzít alespoň z části vážně) – i ten, za nímž jsem vyrazil především, jedna z hvězd „Starego“ Krzysztof Globisz, zpočátku vypadal, že se na cestě za nadšením publika (které se nakonec dostavilo) nehodlá a ani nebude muset předřít. 

Zahálka: Chudí v Lodži (Činoherní studio)

Příjemný večer v ghettu

"Vážení diváci, vítám vás v Činoherním studiu. Prosím, abyste si vypnuli své mobilní telefony, a přeji příjemný večer," pravila bezelstně slečna uvaděčka. Jezdím do Činoherního studia rád (a rád ho navštěvuji na hostovačkách v Celetné) a většina z toho, co jsem z jeho repertoáru viděl, by se dala za příjemný večer označit jen s notnou dávkou ironie - to je asi taky důvod, proč ho mám tak rád. Ani Chudí v Lodži nejsou vskutku nijak příjemnou zábavou, ale o to ani nešlo: inscenace, na níž s protagonistou Jaroslavem Achabem Haidlerem spolupracoval dramaturg a režisér Vojtěch Bárta, vychází ze stejnojmenného románu Stevea Sam-Sandberga a nahrazuje Haidlerovo čerstvě odderniérovaného Pana Theodora Mundstocka coby monodrama nahlížející holokaust.

Kyselová: Error (A studio Rubín)

No tak kancelária no, a čo teraz?

Jednoducho "klasika" - officovské prostredie musí byť nesmierne príťažlivé pre divadlo, keď sa okolo neho točí alebo sa do neho (niekedy nevedome) naváža súčasné divadlo možno až zbytočne často. Error v Rubíne napĺňa túto líniu takmer ideálne. Dve ženy v kostýmčekoch, dvaja muži v oblekoch, ako inak v šedej farbe. Každý a každá so svojím vlastným komplexom, ktorý nemá na svedomí nič iné ako nezdravé pracovné prostredie, komunikácia s klávesnicou a sluchátkom. Neprítomné výbušné monológy sa striedajú s modelovými dialógmi o pauzičke, obedíku, teambuildingoch, centrále, ktorej identitu nikto nepozná.

Šotkovská: Višňový sad (DHNP)

Mikuláškův Višňový sad v Huse na provázku je vyškrtaný na dřeň a většina pozornosti se soustředí k mimoslovnímu jednání. Postavy, které už nemůžou schovat své skutečné pohnutky, emoce, touhy za mnohamluvné žvanění o ničem, dostávají od začátku velmi ostré kontury a dávají divákovi hned na srozuměnou, co jsou zač a jak to s nimi je. Důvod, proč se tedy další dvě hodiny zabývat jejich osudy, mi uniká.

Šotkovský: Případ Danton. Rozhovor se sebou (Teatr Malabar Hotel)

Forum Młodej Reżyserii je festival pořádaný krakovskou divadelní akademií jako přehlídka režijních debutů studentů či absolventů režie na profesionálních jevištích (letos jej navíc doprovázela poměrně pozoruhodná diskuse pedagogů polských škol a divadelních ředitelů na téma "jak vůbec učit režii", ale to sem nepatří).  Magdalena Miklasz, studentka pátého ročníku téže akademie se stala vítězkou loňského Fora a stipendistkou ministerstva kultury za inscenaci Kafkovy Proměny, uvedenou na studiové scéně krakovského Teatru Starego (to, že v Krakově dostanou na jevišti první městské scény, byť na studiové scéně příležitost k debutu studenti čtvrtého ročníku režie, mě takřka fascinuje, ale to sem také nepatří). Magdalena Miklasz se letos na Forum vrátila jako host s inscenací Případ Danton. Rozhovor se sebou, založenou na historickém dramatu Stanisławy Przybyszewské z roku 1929 Případ Danton, kterou realizovala s mladým, nezávislým, činoherně-loutkářským souborem Teatr Malabar Hotel z Varšavy. Přiznávám, že mě okouzlila nebývalou rovnováhou toho, co mám v divadle rád – věcnost a konkrétnost v herectví, imaginace a nepopisnost v scénografii a důslednost v interpretaci.

Škorpil: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? (Láhor/Soundsystém)

Tíha příběhu
Na typu improvizace, který praktikuje Láhor/ Soundsystém, tedy na práci s předem daným bodovým scénářem mi vždy něco vadilo. Jaroslav Dušek v totální improvizaci volně rozvíjí náhodná, momentální témata a představení tak jsou (a samozřejmě někdy i ne) plná zvratů a překvapení. Vyskočilovské Nedivadlo rozvíjelo a variovalo předem (dobře) napsaný příběh a bylo tak jakousi naživo produkovanou metahrou s odkazy a jednotlivými asociacemi. Tedy vlastně live-dramaturgií či live-kritikou.

Mikulka: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? (Láhor/Soundsystem)

Pokud pomineme hlasitě povykující dítě, které matka (nebo co to bylo za dámu) s nepochopitelnou bezohledností nechávala v hledišti, bylo představení Láhor/Soundsystemu v Činoherním klubu velmi příjemným zážitkem. Navzdory všemu šumlování a silně kolísavému tempu.

Mám pro tento typ improvizace nad předem domluveným příběhem slabost.

Švejda: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? (Láhor / Soundsystem)

Filmař, hudebník a divadelník Petr Marek vytváří s příležitostně sestaveným souborem  Láhor / Soundsystem na poloimprovizovaných základech (s předem domluveným bodovým scénářem) již několik let, rok co rok, novou inscenaci. Zkouší velmi málo (či dokonce vůbec), zahraje ji většinou jen párkrát, samotná představení vyjdou někdy lépe, někdy hůř (jak už to u tohoto typu produkcí bývá) - a přesto, celkově vzato: jde o fascinující počínání. Marek a spol. dokážou předvést nosný příběh na současné téma, dokážou přesně postihnout prostředí (i figury s ním související), zkrátka: dokážou zahrát regulérní současné české drama, kterých jinak člověk v divadle za sezonu napočítá na prstech jedné ruky.

Zahálka: Višňový sad (DHNP)

Višňová redukce

Četl jsem nedávno zajímavý článek o molekulární gastronomii - oboru, který si (jak jsem vyrozuměl) pohrává se vztahem chutě a tvaru, případně chutě a skupenství. A vzpomněl jsem si na něj včera v hledišti Husy na premiéře Mikuláškova Višňového sadu: jeho inscenační princip je vlastně svým způsobem podobný. Sotva by asi někdo tvrdil, že Čechovovy "velké" hry (a Višňový sad především) stojí na zápletce a ději - to podstatné, to "čechovovské" (ať už si pod tím představujeme cokoliv) se odehrává mezi tím, v dlouhých dialozích, pauzách a zámlkách, ve zvucích prasklých strun, impresi, náladě, jak kdo chce.

Varyš: Soukromá vichřice (Činoherní studio Ústí n/L)

Možná byla tahle vichřice až příliš soukromá; energie jako by se z ní totiž pomalu vytrácela - alespoň př pohledu zvenku. Zvláštně introvertní adaptace Páralova románu z roku 1967 (a kde jinde by se měla odehrát? Na místní reálie reagovali diváci zvýšeným šumem) začíná jako drastický živočichopis, který se blíží oficiálnímu podtitulu inscenace ("o žraní, sraní a rozmnožování" - nevypůjčili si to od Marca Ferreriho?)(dramatizace: Veronika Musilová Kyrianová, režie Thomas Zielinski).

Zahálka: Sirotci (Divadlo Letí)

 Chvála čtení

Mám rád scénická čtení. Obzvlášť rád mám dobrá, neodfláklá scénická čtení. A vlastně asi úplně nejradši mám ony "scénické skicy", které pravidelně chystá Divadlo Letí. Včera byla v režii Daniela Špinara ve studiu Švandova divadla naskicována tři roky stará hra Dennise Kellyho Sirotci v překladu Ester Žantovské - popravdě poněkud vykonstruovaný text, z nějž tak trochu čouhá teze a dobrý úmysl: do romantické večeře mladého manželského páru vpadne manželčin bratr, zbrocený cizí krví, a vypráví o přepadení mladého kluka na ulici, jehož byl svědkem. Mladý manželský pár zrovna zjistil, že čeká dítě, a začne rozjímat o tom, jestli je dobré přivádět dítě na tenhle zkažený svět.

Šotkovská: Jana Eyrová (Divadlo Tramtarie)

Jedna z okřídlených divadelních frází tvrdí, že všechny škatulky, které se snaží nějak třídit divadlo, jsou zbytečné, protože divadlo se dělá jen dobré a špatné (a v Brně – ale to pro tentokrát ponechejme stranou). V nejobecnější rovině se s ní asi dá souhlasit – buď nás představení z nějakého důvodu zajímá, nebo ne, ale přesto bude problém poněkud složitější. Ke každé inscenaci přistupujeme předem s jistými očekáváními, s určitým horizontem předporozumění, řadíme si ji do kontextu své divácké zkušenosti, v dění na scéně se snažíme zorientovat podle jakéhosi „mustru“, který si v sobě nosíme a který se s každou novou diváckou zkušeností znovuutváří a proměňuje.

Zahálka: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

O velkých očekáváních

Stalo se mi to letos už (přinejmenším) podruhé: přečetl (či slyšel) jsem o inscenaci zajímavé líčení a vysloveně jsem se do divadla těšil, což je pochopitelně vždycky ošidné. Na jaře jsem na jedné konferenci vyslechl příspěvek, který se poměrně obšírně věnoval Serbanovým Šepotům a výkřikům - a v Plzni jsem si potom s hrůzou uvědomil, že dopředu docela přesně vím, jak je to dělané, a že slyšet o tom někoho vyprávět bylo vlastně zajímavější, než to dvě hodiny sledovat.

Škorpil: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

S hysterií jsme začali, s hysterií končíme. Vlastně není mezi Hořkými slzami Petry von Kant a Fritschovou radikální úpravou Španělské mušky zas tak velký rozdíl. Obě inscenace přináší silně vnějškové, nástrojné a demonstrující herectví. Obě, jak trefně postřehl Michal Zahálka, znesnadňují hercům pohyb po jevišti. Jedni bloudí mezi lahvemi, druzí skáčou na trampolíně a marně naskakují na zdánlivě nepřekonatelnou hradbu zvlněného koberce. A ti i oni vlastně v permanentní křeči. A bez – tragického i komického – kašpárkování.
Proč mi tedy – ptám se sám sebe – přišli jedni k nepřečkání dlouzí a nabubřelí a druzí místy dokázali donutit k slzám smíchu?

Mikulka: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

Při sledování Španělské mušky se mi vytrvale vracela dávná vzpomínka na jakousi obskurní, ale vlastně docela vtipnou televizní reklamu: byla barevná, dost dlouhá, snaživě vtipná, cosi se tam kácelo a nakonec řekli, že pokud si nekoupíme jejich výrobek, budeme se na tohle muset dívat každý večer. Fritschova inscenace vypadá trochu podobně. Má to být legrace na druhou nebo na třetí; zábavná tím, že se konvence staromódní zápletkové frašky doženou ad absurdum, gagy se rozloží do nesmyslně dlouhých sekvencí a ty jsou ještě navíc několikrát zopakované. Spousta pádů, směšně stylizovaných pohybů, kopanců, barevných paruk, nalíčených obličejů a tak dál.

Varyš: Hořčice mi stoupá do nosu (Španělská mu(š)ka)

Nad Španělskou mu(š)kou mám jen jednu otázku, takříkajíc greenblattovskou: podmanil si Herbert Fritsch žánr podbízivé frašky, nebo si ta podmanila jej? Podle mého pocitu se nechala berlínská Volksbühne mámivou atmosférou divadelního bulváru, třebaže v hávu letité, tudíž roztomile-retro-dekadentní záležitosti, jednoduše sežrat. Záliba v nechutném, a přece tak neodolatelném uchvácení banálními vtipy byla - a nutno říct, že ne nesympaticky- přímo vidět na představiteli ústřední role Wolframu Kochovi. Intelektuálové se řehtali zakopávání a grimasám. Jistě, je to všechno špičkově udělané. A možná to o nás všech říká víc, než leccos jiného. Ne že by mi šlo právě o tohle: jak kdysi řekl Bernátek, divadlo, které se tváří, že si podvratně hraje s tradicí, a přitom na ni důsledně navazuje, je perverzní.

Šotkovský: Popelka Rakovník (krátké zamyšlení nad divadlem pro děti)

Svět divadla je pestrý – zatímco někteří tráví čas sledováním špiček německého divadla, já vyrazil opět na Popelku Rakovník, národní přehlídku amatérského divadla pro děti. Název přehlídky je poměrně symbolický – zmíněná divadelní oblast je mezi amatéry skutečně popelkou, prostorem, v němž přežívají zdegenerovaná a vyprázdněná klišé a konvence s houževnatostí v divadle pro dospělé takřka nemyslitelnou.

Klíčovou devízou Popelky jsou tzv. dětské poroty – dvě hodnotící skupiny, u nichž je nepřímými metodami zjišťováno, jak představení vnímali, co je upoutalo, čemu porozuměly, čeho se jim nedostávalo atd. Jde o pokus dostat se za základní polaritu „líbí/nelíbí“, která v divadle pro děti nemá valné hodnoty – minimálně do jistého věku je dítě vděčno za samotný fakt, že mu dospělí věnují svůj čas hraním divadla a neodmítne ani to sebehorší.

Mikulka: Arabská noc (Moravské divadlo Olomouc)

Na závěr představení olomoucké Arabské noci předstoupili před mělký rybníček, ve kterém se to předtím všechno odehrávalo, zástupci festivalu, předali režisérovi cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci německojazyčného textu a poděkovali (mimo jiné) tvůrcům za odvahu. V tomto ohledu není nejmenšího sporu: vyrukovat na pověstně konzervativní olomoucké publikum s takovouto inscenací je opravdu odvážné a opravdu oceněníhodné.

Zahálka: Rozbitý džbán (Burgtheater)

O nesamozřejmé chůzi

Blesklo mi včera ve Stavovském divadle hlavou, že jedním z pojítek programu letošního PDFNJ je omezení pohybu: podlaha plná skleněných lahví (Petra von Kant), bílý čtverec v moři bahna (Rozbitý džbán), herci uzavření v plexisklových boxech (Arabská noc), obří zvlněný koberec skrývající trampolíny (Arabská mu(š)ka) - všechno vymyšlené tak, aby se pohyb po jevišti stal co nejméně samozřejmým. Sledovat, jak se v Hartmannově inscenaci Rozbitého džbánu všemi možnými způsoby tematizuje chůze ve dvou diametrálně odlišných prostředích, to je jeden z mých vrcholných diváckých zážitků poslední doby. Napadá mě: není trochu škoda, jak snadno se v divadlech obvykle chodí?

Škorpil: Rozbitý džbán (Burgtheater)

Časy se mění…

Dlouho to vypadlo, že vídeňský Rozbitý džbán bude jen tak “normální činohra”. Pravda, odehrávající se kdesi v opuštěném chlívě a v záplavě bahna (neodkázal jsem nevzpomínat na dávnou ruskou Ženitbu viděnou na plzeňském festivalu, kde – jak zaznělo na památné diskusi – se bahno dostávalo postavám až do duší). Vídeňští hráli spolehlivě, byť trochu nadbíhali divákům a bylo patrné, že vědí jak spolehlivě vyvolat smích. Gagy (většinou spojenými právě s oním bahnem) však zbytečně neplýtvali a navzdory všemu tu dlouho v popředí byla Kleistova komedie.
Až do onoho klíčového okamžiku, kdy se má podle Kleista vše “urovnat”. Kdysi byl jistě soudní rada Walther svého druhu “deus ex machina”, osvícená vrchnost která přinese řešení: odhalí záletného Adama využívajícího situace ke svému prospěchu a Evě pomůže vykoupit Ruprechta z vojenské služby. Jen furianství (nebo rovnou zabedněnost) Marty, která chce spravedlnost pro svůj džbán, mu to vše trochu kazí.
Časy se ale mění a ulice vrchnosti nevěří.

Mikulka: Rozbitý džbán (Burgtheater)

Politici - banda jedna zatracená a pokrytecká. Kleist to sice myslel úplně opačně, jeho inspektor shora osvícenecky napravuje pokažené lokální pořádky, ale koho by dnes zajímaly happyendy, že ano. A tak viník v klidu odejde a nebohá Eva v tom na konci inscenace Burgtheateru zůstane úplně sama, všemi opuštěná, navíc jen o vlásek unikne podezřelým návrhům samotného inspektora. Ten sice odhalí a donutí k rezignaci místního kmotra, ovšem s dovětkem, že se pro něj „nějaké místečko najde“.

Varyš: Der Zerbrochne Krug (Burgtheater)

"A nakonec jsme skutečně šli do Burghtheateru na Rozbitý džbán. Představení bylo strašlivé". Takhle nějak končí próza Thomase Bernharda Staří mistři. Takže když si jeden může dopřát to potěšeníčko, že i když je v Praze, smí si zajít do Burghteateru na Rozbitý džbán, bylo by hříchem si to nechat ujít. Už za tohle mají letošní organizátoři PDFNJ bod. Klasická Kleistova taškařice o ztracené paruce, kulhavém soudci a jedné nešťastně načasované kontrolní cestě je něco mezi Revizorem, detektivkou a satirou.

Kyselová: War Horse (New London Theatre)

Len sa dívať...

Predstaveniu jednej z najoslavovanejších londýnskych produkcií predchádzala dávka skepsy. Vraj je to dojímavé, krásne, doháňa to k slzám - znelo to odpudzujúco, priznávam sa, že som do divadla vchádzala s nedôverou. A pravda je, že to vlastne nič extra ani nebolo, nekonali sa žiadne citové vydieračky, žiadne za srdce chytajúce emočne vypäté scény, ktoré by zaváňali falošným pátosom. Inscenácii dominujú obrovské bábky koní, ktoré dokonale simulujú najjemnejšie odtienky správania a pohybov zvieraťa  a súčasne majú paradoxne podobu zhrdzavenej kovovej konštrukcie, ktorá na prvý pohľad vyzerá neforemne a ťažkopádne.

Švejda: Ad L. Rieger - J. Šotkovský: Kristus bez evangelistů (Divadelní revue 2/2012)

V novém čísle Divadelní revue Lukáš Rieger a Jan Šotkovský recenzují publikaci Divadlo jsou herci, kterou z textů Otomara Krejči sestavili Helena Glancová a Karel Kraus. Stať se věnuje nejen knize, ale i samotnému režisérovi, jeho uměleckým postojům, a jako jedna z mála nabízí skutečně kritický pohled na tvorbu tohoto tvůrce. V recenzi také padne na adresu dnes nejzasvěcenějších a nejerudovanějších vykladačů Krejčova díla, Karla Krause a Jany Patočkové (píšící již řadu let krejčovskou monografii), klíčové slovo: apologeti. Není myšleno pejorativně, upozorňuje pouze na fakt, že na nestrannou, nemýtotvornou reflexi Krejčovy osobnosti teprve čekáme. Recenzi Lukáše Riegera a Jana Šotkovského považujme za jakousi z prvních současných vlaštovek.

Švejda: Anna Karenina (Reduta Brno)

Daniel Špinar, stejně jako Jan Frič nebo Petr Kolečko, je divadelník své doby. Jeho inscenace jsou prolezlé jejími pop-kulturními znaky a fenomény, vším tím nicotným blbnutím, které je tak zábavné, tak cool, které tvoří tak šikovnou ochranou (cynickou) masku před skutečností. A diváci (jeho generace) na to slyší - a režisér si nemůže a nemůže (ať už jde třeba jen o drobnou hereckou akci) pomoc...

Mikulka: Anna Karenina (Reduta Brno)

Hezky vymyšlená stylizace v první polovině, při které se do zdánlivě banálně a parodicky aktualizované legrácky prolamují temnější tóny. Na domácí poměry velmi přesní herci, kteří dokážou zvolenou stylizaci uhrát s potřebnou nadsázkou, ale přitom bez zbytečných ornamentů. Před přestávkou dokonce i inteligentně použité mikrofony (když už je tedy používání mikrofonů v činohře povinné).

Švejda: Pohřbívání (Roman Sikora)

Viděno očima Romana Sikory, je vina Václava Klause na současném stavu společnosti takového rozsahu, že ji stačí v uměleckém díle toliko registrovat. Jeho hra Pohřbívání má charakter obžalovacího spisu. Autor se zaťatou důsledností předvádí nekonečný zástup názorově a eticky „podezřelých“ osob, které se tak či onak vyskytly či vyskytují v zorném poli Klausovy osobnosti, aby s jistým satirickým nápřahem (koná se „zprivatizovaný“ Klausův pohřeb) nelítostně ukázal, kdo tady za to všechno může.

Šotkovská: Na Kukuru na Kukuru

Dnes jsem po delší době vyrazila sama do divadla, takže oproštěná od společenské konverzace o přestávce jsem se mohla věnovat oblíbené kratochvíli „šmírování“ publika. Zvlášť u inscenace, jako je Čičvákův Kukura Činoherního klubu (host Redfestu brněnské Reduty), kde je publikum výrazně tematizováno, to dává dění na scéně další rozměr.

Švejda: Budulínek (Naivní divadlo)

Dítě je nekompromisní divák. Dokáže inscenaci odpískat během deseti minut – také ale o ní nadšeně vyprávět a citovat její repliky ještě druhý den... Viděno těmato očima (mého syna), získává Budulínek Naivního divadla absolutorium. Vít Peřina (věren autorsky svému rodu) modernizuje notoricky známou pohádku s citem a inteligencí. Z babičky a dědečka dělá nedoslýchavé rockery a tím pěkně vyvažuje Budulínkovo „osudové“ neposlouchání. Pohádku to sice, kupodivu a bohužel, významově nikam neposouvá, jako zdroj četných vtipů to ale funguje spolehlivě. Tvůrcům slouží zejména ke cti, že humor, který ironicky vážou na konto klasického příběhu, drží v rozumných mezích, že své vtipkování nesměřují přes hlavy dětských diváků toliko k dospělému publiku (jak se to v současném českém divadle pro děti mnohokrát děje).
Jak se to říká? Inteligentní zábava.      

Varyš: Já často myslet na pif paf (Humanisti)

Ernst Jandl, nezaslouženě opomíjený rakouský dramatik, opět na českých jevištích, jakkoli v - eufemisticky řečeno - nedokonalém překladu Zuzany Augustové. Humanisty nastudoval před léty v Divadle Komedie Jan Nebeský; teď se inscenace vrací v revivalu na scéně Studia Hrdinů. Výrazně se zkrátila úvodní část, kde si Nebeský s Lucií Trmíkovou autorsky zařádili na haldě jiných Jandlových textů - tato špičková pasáž byla tenkrát nepochopitelně kritizována, nyní téměř celá chybí, což je škoda. A ve vlastních Humanistech se vrací jen Milan Stehlík, druhého muže místo Jana Kačera hraje Alois Švehlík. Výsledkem je kratičká, ale nesmírně vtipná a inteligentní divadelní hříčka, která nám opět připomíná jandlovskou větu, že ostrý myšlení být kultura.

Varyš: Hořké slzy nad necitelnými pány kritiky (Petra von Kant)

Úvodem malou poznámku: jedna z věcí, která mi na tzv. německém festivalu vždy přináší radost, je prostá skutečnost, že se na jevišti používá němčina. Přitom si vždy bolestně připomenu, že národní obrození byl sice pěkný happening, ale vzal nám jednou pro vždy možnost být součástí nějaké skutečně významné kultury; nehledě na to, že jevištní němčina prostě dobře zní. Hořké slzy Petry von Kantové se u našich přispěvatelů setkaly s neporozuměním; domnívám se, že tak trochu vyplývá už z předsudků vůči předloze. Fassbinderův text je přímočarý jako dálnice: jedna se zamiluje, druhá jí podlehne, ale trochu toho využívá; až ji pak odmrští a ta první se s tím smiřuje těžce, i proto, že stárne. do toho má problémy s matkou (kdo ne?) a dcerou (dtto). Kušejova inscenace je také prostá, jakkoli efektní scénické řešení může naznačovat rafinovanost. Rafinovaná je v inscenaci spíš práce s tělem a spodním prádlem; je to cudné, je to dráždivé. Herečky hrají inteligentně, snad až na šaržovitou matku. ani stopy po hysterii, přepjatosti či nivelizujícím forte. Prostě slušně zahraný pěkný text, žádná těžká avantgarda, ale solidní měšťanské divadlo.

Mikulka: Zlato Rýna (Kaminski ON AIR)

Stefan Kaminski je nepochybně charismatický herec, a nápad dělat divadlo jako živé rozhlasové vysílání (včetně všelijakých zvukových efektů či ruchů) není vůbec marný. Když se loni věnoval volné tvorbě v podobě jakési absurdní sci-fi, bylo to neobyčejně zábavné. Pokud se ale pustí do parafráze (nebo spíš parodie) Wágnerovy tetralogie, ocitá se v nebezpečně úzkém koridoru.

Švejda: Nenápadný půvab buržoazie (Reduta)

Proč Nenápadný půvab buržoazie nefunguje? Doře Viceníkové a Janu Mikuláškovi se přitom daří vyhmátnout ducha Buňuelových filmů, daří se jim se surreálnou upřímností (vycházející začasté z vlastních nápadů) pohlédnout za "kulisy" fungování společnosti. Jenže tak činí bez buňuelovské lehkosti, samozřejmosti, elegance! To, co sledujeme, je pracně vytvořené. Upachtěné. Herci na sebe upozorňují víc než je potřeba. Vnímáme, jak je to uděláno než co je uděláno. Zážitek se smrskává do stručné informace: na společnost, zbavenou závoje konvencí není věru hezký pohled. Jenže kvůli tomu nemusíme chodit do divadla na osmdesátiminutové představení.    
Pondělní ne-událost divadelní Prahy.

Švejda: Gagarin! (Športniki)

Športniki si ve své druhé práci, Gagarinovi!, ukrajují podstatně větší krajíc než v debutovém (hojně aplaudovaném) Back to Bullerbyn. Na podkladě nablble apologetického spisu Juraje Nagibina Úsměv a hvězdy vyprávějí nejen o Juriji Gagarinovi, ale i o jeho době. Hrdina jim vlastně slouží jako vhodný průsečík pro prezentaci různých zhůvěřilých tváří dvacátého století. Byť si ale soubor ve své nápaditosti nijak nezadá s Buchtami a loutkami a byť si dokáže poradit i se ztišenými, vážnými polohami (které nepůsobí plakátově či jinak trapně), hlavní téma se mu z té osmdesátiminutové stopáže (bezmála dvakrát tak dlouhé jako Back to Bullerbyn) nedaří vyloupnout. Inscenace má stále odstředivé tendence, těká od jednoho možného centrálního tématu k druhému, ulpívá na jednotlivostech (vzorový příklad: hit večera o krávě Krasavě)... trpí prostě standardní nemocí českých loutkářských hračičkářů.

Škorpil: Gagarin! (Športniki)

Příběh (?) opravdového (?) kosmonauta (?)

Není nejmenších pochyb o tom, že Športniki dokážou vymyslet výborný detail, gag, vtípek nebo napsat a zahrát písničku. V Gagarinovi je tak třeba vynikající let nebohé Lajky do kosmu, trénink budoucích kosmonautů, esesák pálící z kazeťáku (včetně charakteristického poplácání „hlavně“ při odchodu) a dojemná je i finální vrtulníková scéna. Na čem ale v této inscenaci bohužel troskotají je dramaturgie celku.

Škorpil: Hořké slzy Petry von Kant (Residenztheater München)

poznámky na okraj

Rozhodčím bývá přičítáno ke cti, když hru tzv. nechávají plynout a zbytečně do ní nezasahují. Co si ale myslet o režisérovi, který inscenaci kouskuje s umanutostí šíleného střihače. Chce-li vytvořit na jevišti erotické a milostné dusno, chce-li aby divák uvěřil, že Petra von Kant prochází něčím, co ji může zničit, musí takovému sdělení dát prostor. A ne co pět minut zhasnout a nutit obecenstvo aby se čím dál znuděněji prohlíželo v plexiskle.

Kyselová: Wind (420 People)

Aj budík je len človek?

Scénický koncept Václava Kuneša je vlastne presný ako hodinky. Skupinové choreografie síce nie sú úplne synchronizované (v konkrétnom predstavení!), akoby zámerne sa jeden - dvaja tanečníci oneskoria, nedotiahnu pohyb do dokonalosti. V prejave Jussiho Nousiainena je to dokonca priznané, tanečník od začiatku vyčnieva z kolektívu svojím vlažným, naoko až nezaujatým postojom, čo ešte podčiarkuje laxným ale veľvravným výrazom tváre.

Švejda: Kalibův zločin (Slovácké divadlo)

J. A. Pitínský se v Kalibově zločinu představuje tak, jak ho důvěrně známe (za co je ctěn - i co mu je vyčítáno). Podle japonských vzorů vyřezává ostře stylizované figury, které Raisův vesnický příběh nejen sem tam posouvají k hranicím grotesky, ale - a především - ukotvují jej v žánru hororu.

Mikulka: Hořké slzy Petry von Kant (Residenztheater München)

Ať už bývaly inscenace v rámci „německého“ festivalu povedené nebo ne, vždy nabízely jednu jistotu: přesné a kvalitní herecké výkony. V případě Hořkých slz Petry von Kant se bohužel nelze utěšovat ani tím. Dvě hodiny jednotvárně hysterické přepjatosti, setrvávající u nivelizujícího forte.

Varyš: Kabaret Kafka (Reduta Brno)

Třetí práce Daniela Špinara v brněnské Redutě v rozmezí pouhého roku; vykazuje jisté styčné rysy s předchozí, znamenitou Annou Kareninou (pro pražské diváky, kteří ještě neviděli: hostuje 8. listopadu ve Švanďáku), zejména co se neuspořádané estetiky týče. V popředí je téma vztahu k otci, který možná nebyl až takový grázl, ale jak nás učí psychologie, spor tam bude stejně.

Švejda: Ctibor Turba vzpomíná

V Divadelních novinách vycházejí od letošního šestnáctého čísla na poslední straně vzpomínky Ctibora Turby na existenci čtyř společností Alfred a na jejich aktivity, nazvané Alfrédův překážkový běh. Věcné, bohatou češtinou psané paměti, které zaujmou především autorovým podrobným vhledem do vlastní tvorby (toho, jak vznikala) a naplno sice nevyřčenou, ale naléhavě přítomnou skutečností, jak osudovým uměleckým partnerem (a soupeřem) byl Ctiboru Turbovi Boris Hybner. Prostě: bohatý rezervoár informací k dějinám českého divadla. Po předchozím sebezpytném bilancování Milana Uhdeho Co na sebe vím další užitečné čtení v Divadelních novinách.    

Varyš: Církev (Býti Célinem)

Studio Hrdinů vstoupilo do pražského divadelního prostoru sebevědomě, jasně a suverénně: jeho první inscenace, Církev, je pořádná pecka. Vynikající francouzský autor, lékař a fašista (což mu na rozdíl od jiných přičítám k dobru) L. F. Céline je nejen autorem, ale také hlavní postavou mocně se valícího proudu slov, obratů a obrazů. Všudypřítomné nadávání na všechno a všechny, nemilosrdné, ostré a vtipné, se snoubí s poznáním stavu věci - nakonec přijde kruciální otázka: proč jsem si ze všech nadělal nepřátele? A to je všechno, řekne Dobrý do ztemnělého sálu. Není to všechno. Chci to vidět zas.

Kyselová: Větrná hůrka alebo Návod na použitie?!

Kam až môže siahať "originalita" pretalentovaného režiséra? Napríklad tam, že použije klasickú prozaickú predlohu, resp. jej dramatizáciu, pekne si rozloží na papieri kto?, s kým?, ako? a takto jednoducho to prenesie na javisko. Ale hlavne tak, aby to pochopil úplne ale úplne každý! Slepý si z podrobných opisov vypočuje ako to bolo s Catherine, Heatcliffom a tými ostatnými (samozrejme podfarbené drsným šumom prírody), hluchý zasa pochopí, že keď prinesú na scénu spustošeného vypchatého bociana, a žena v bielych šatách rytmicky rozťahuje nohy, tak asi budú na ceste detičky (alebo snaha o ne), že by?

Švejda: Zveme Vás do divadla typ Vinohrady

Ve vestibulech pražského metra je k vidění plakát, zvoucí na nejnovější premiéru Divadla na Vinohradech, inscenaci hry Noëla Cowarda To byla moje písnička! Na sytě barevném plakátu jukají na kolemjdoucí čtyři herecké protagonistky, u jejichž portrétů na první pohled nepoznáte, jedná-li se o fotografie, které jsou jednotlivě vmontovány do pozadí, jež tvoří vinohradská opona a klavír, či jde-li o jakési hyperrealistické kresby. Ať tak či tak, z těch vytřeštěných tváří dam jde strach! Nikoli postavy, které byly, slovy dramaturga inscenace Jana Vedrala, napsány „s porozuměním tomu, co znamená stárnutí a odchod z jeviště“, ale zlomyslné figurky z Městečka South Park!
Tomáš Töpfer, zdá se, začíná na Vinohradech pěkně zostra... 

Plakát k vidění též zde: http://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/To_byla_moje_pisnicka