Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 3. 8.)

Jsou dny, kdy člověk zkrátka přes všechnu snahu nemá potřebu ani chuť se o viděném příliš rozepisovat. Letošní hronovské pondělí mezi ně patřilo.

Blok scénického tance a pohybového divadla Tanec, tanec... se mému omylnému a pohybovému divadlu příliš neuvyklému pohledu jevil jako nejlepší a nejpestřejší za poslední léta - zásadní zážitek, který by mě přiměl překročit meze zdvořilého zájmu a mírného potěšení z ladných pohybů, jsem v něm však stejně neobjevil. Doznávám navíc, že mě u většiny choreografií bavilo podstatně víc poslouchat hudbu, na kterou se tančí, než sledovat pohyb sám.

Někdy se stane, že dřív než se člověk stačí vyladit na sledování určitého představení, to představení skončí a jemu se ani nestihne udělat nějaký názor. Mně se to včera přihodilo s pohybově-dokumentární dvacetiminutovkou Jola (TS Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5), ale řada důvěryhodných jedinců, kterým se názor udělat stihl, tvrdili, že to bylo výborné a já jim rád věřím.

A někdy se stane, že se i v lecčems nedokonalá, ale přesto pozoruhodná inscenace se v sauně, která se ve vedru stane z hronovské sokolovny, rozplizne do vzájemné mátožné apatie herců i publika. Přihodilo se to Klozetu Společnosti bloumající veřejnosti Turnov a byl to natolik neveselý zážitek, že se mi o něm vůbec nechce psát víc. Zítřek snad bude pro pisálka výživnější - zůstaňte na příjmu.