čtvrtek 31. března 2016

Mikulka: Vypravěč (Spitfire Company)

Vypravěč je přesně ten typ divadla, se kterým si obvykle moc nevím rady. Inscenace je to spíš pohybová, ale zas ne tak úplně taneční, aby bylo možné se bezpečně vymluvit na profesní „činohernost“. Do značné míry abstraktní, ale také inspirovaná literární předlohou - tu jsem nečetl a nepředpokládám, že by inscenátoři něco takového od publika očekávali.



Po čtvercové scéně, obklopené ze stran velkými akvárii, naplněnými vodou, pískem, cihlami a čímsi připomínajícím rozdrcenou sůl, se pohybuje (často jen plazí) jediná performerka - Cecile Da Costa. Občas zazpívá (velmi dobře) do některého z mikrofonů po stranách jeviště, a při tom všem pravidelně (postupem doby poněkud mechanicky) střídá vypjatou agresivní emoci se ztišenými pasážemi. Obrovským kladivem rozmlátí stavbu z cihel, trosky pak marně zkouší znovu sestavit a nakonec je smete do jednoho z „akvárií“. Ve finále postaví v jednom koutě cosi jako zrcadlovou stěnu, ve které vidí sama sebe, utahanou, zmáčenou a uválenou. Hrají k tomu dva muzikanti, střídající kytaru, trubku, bicí a různé smyčky. Dosti kreativně se pracuje se světlem.

Inscenátoři napovídají: „Na počátku byla inspirace knihou Atiqa Rahimi Kámen trpělivosti o afgánské ženě, která se dokáže otevřít až ve chvíli, kdy její manžel upadne do komatu. Na konci je to příběh o Cecile Da Costa začínající vyprávět svou dojemnou osobní cestu v okamžiku, kdy se rozsvítí světla na jevišti. V jejím zpěvu, tanci a hlase lze zaslechnout nevyslovenou modlitbu za nenarozené, jež jsou součástí jejího osudu.“ Upřímně řečeno, při porozumění viděnému tahle informace moc nepomůže; zbývá popis a velmi subjektivní informace o tom, jak moc mě představení oslovilo. Takže: strhující zážitek to nebyl, ale celou řadu silných obrazů Vypravěči upřít rozhodně nelze. Nejlepší byla pasáž, při které se Da Costa ponořila do velkého akvária s vodou, tak, že měla nad hladinou jen obličej, a začala zpívat do mikrofonu, který se k ní skláněl z „břehu“. Nebo když se v jiném akváriu doslova zavrtávala do písku (nebo do čehosi, co písek na pohled připomínalo). Celé to trvalo něco přes hodinu a občas jsem se díval nejen na jeviště, ale také na hodinky.

Více informací o inscenaci zde
foto V. Brtnický

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme