Výrazným rysem skoro pětihodinového Mýcení je, že s diváky komunikuje skrze časovou deprivaci. Fyzická i duševní únava, všudypřítomná mdloba, mučivá jednotvárnost - tyto stavy, které zažívají postavy, se vinou až nesnesitelné rozvleklosti díla postupně zmocňují také diváků. Poslední hodina představení, kdy se velmi pomalu vyprazdňuje jeviště, může diváka dovést až k agónii nudy.
V projekci, která se promítá na úplný úvod večera, je zachycena promluva ženy, která před začátkem děje spáchala sebevraždu. Smuteční hostina, jež tvoří rámcovou situaci inscenace, se pořádá na její památku. Energická Joana na záznamu vysvětluje, že je potřeba, aby se v jejích kurzech herci znovu učili zapomenutému umění chůze, které by jim mohlo pomoct ven z krizové situace. Její promluva působí idealisticky a naivně. I samotný kameraman svými poznámkami zlehčuje to, co Joana říká. Všechny následující divadelní scény stojí v krutém kontrastu s tímto záznamem. Ukazují smuteční hosty beznadějně lapené v psychickém bloku, který se projevuje také fyzicky – neschopností se přirozeně pohybovat, gestikulovat či vůbec vytvářet jakékoliv původní promluvy.
Po herecké i režijní stránce je Mýcení propracované do nejmenších detailů a díky této preciznosti si představení drží napětí v celém svém průběhu. Herci věnují pozornost každému bezradnému gestu svých postav. Celek je rafinovaně protkaný sítí arechtypálních motivů (beckettovských, strindbergovských, ibsenovských i biblických), které průběžně oslovují podvědomí publika.
Tvůrci dělají všechno proto, aby v divácích vzbudili opravdový stesk po Joaně, po jejím dynamickém vnitřním životě, který naznačovala mimka její tváře na záznamu. Únava, kterou způsobuje Lupovo Mýcení, nemá mnoho společného se stavem vyčerpání ze špatné inscenace. Ve skutečnosti je únava pouze vedlejším účinkem nepříliš chutného, ale zdravého léku. Mýcení dokáže zažehnout v citlivých jedincích palčivou touhu uniknout všemu zablokovanému, prázdnému a absurdnímu.
V projekci, která se promítá na úplný úvod večera, je zachycena promluva ženy, která před začátkem děje spáchala sebevraždu. Smuteční hostina, jež tvoří rámcovou situaci inscenace, se pořádá na její památku. Energická Joana na záznamu vysvětluje, že je potřeba, aby se v jejích kurzech herci znovu učili zapomenutému umění chůze, které by jim mohlo pomoct ven z krizové situace. Její promluva působí idealisticky a naivně. I samotný kameraman svými poznámkami zlehčuje to, co Joana říká. Všechny následující divadelní scény stojí v krutém kontrastu s tímto záznamem. Ukazují smuteční hosty beznadějně lapené v psychickém bloku, který se projevuje také fyzicky – neschopností se přirozeně pohybovat, gestikulovat či vůbec vytvářet jakékoliv původní promluvy.
Po herecké i režijní stránce je Mýcení propracované do nejmenších detailů a díky této preciznosti si představení drží napětí v celém svém průběhu. Herci věnují pozornost každému bezradnému gestu svých postav. Celek je rafinovaně protkaný sítí arechtypálních motivů (beckettovských, strindbergovských, ibsenovských i biblických), které průběžně oslovují podvědomí publika.
Tvůrci dělají všechno proto, aby v divácích vzbudili opravdový stesk po Joaně, po jejím dynamickém vnitřním životě, který naznačovala mimka její tváře na záznamu. Únava, kterou způsobuje Lupovo Mýcení, nemá mnoho společného se stavem vyčerpání ze špatné inscenace. Ve skutečnosti je únava pouze vedlejším účinkem nepříliš chutného, ale zdravého léku. Mýcení dokáže zažehnout v citlivých jedincích palčivou touhu uniknout všemu zablokovanému, prázdnému a absurdnímu.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme