Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.
Zůstávají věrni svému stylu na pomezí divadla, performance a instalace. Opakují dokonce inscenační a scénografické gesto z Církve, když diváky usazují na jeviště a rozehrávají (dokonce ve dvou plánech) celou plochu hlediště. Oproti Zábranského až přepečlivě vystavěnému monologu je Hůlové text pro tři ženy rozbíhavý, těká, místy se vytrácí a zčásti působí improvizovaně. Což je jistě i zásluha Ivany Uhlířové, Magdalény Sidonové a BioMashy, které se evidentně a úspěšně snaží o co nejcivilnější a přitom na patřičných místech patrně a přesně stylizované (a vůčihledně zaujaté a hrou se bavící) podání jistě ne jednoduchého textu. Ten je paradoxně nejsilnější tam, kde rozvíjí jednotlivé motivy či myšlenky a slabší, tehdy, kdy se snaží uzavírat vše do jen chabě naznačeného postapokalyptického rámce. Buňka číslo je jako bludiště: lze se v něm snadno ztratit, na chvíli se ztratit ve slepé uličce, ale je dobrodružné ohledávat jeho jednotlivé cestičky.
Recenze vyšla v časopise Svět a divadlo 6/2017
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme